Psychiatr a popularizátor vědy Cyril Höschl zemřel letos v dubnu, ale ještě předtím stihl připravit soubor svých textů, v nichž odpovídal na otázky čtenářstva Reflexu. Vyšly posmrtně pod názvem Listy Cyrila Höschla. V publikaci se zabývá celou řadou témat, od politiky přes umění až po psychologii; od svobody volby a jejích paradoxů přes roli médií při formování veřejného mínění, vliv technologií na mentální kondici našich současníků až po složitý vztah mezi racionalitou a emocemi.

Někdy jej otázka vyprovokuje ke spekulacím jdoucím daleko za meze lidské přirozenosti. Například jej zřejmě zaujala myšlenka, co by se stalo, kdyby lidé měli třetí ruku: musel by se změnit koncept praváctví a leváctví a lidé by jinak vnímali i krásu. Častěji ale ukazuje, že se u nás projevují stále tytéž evoluční mechanismy, takže se ve většině věcí příliš nelišíme od našich předků, ani jedna generace od té další. Na otázku, proč máme ještě po třech desetiletích v nejvyšších patrech politiky komunisty, odpovídá, že „teprve teď dorůstá generace, která kolaborovat nestihla (ale to neznamená, že je o moc lepší)“. Sice v knize nijak nerozebírá, že sám nastartoval svoji kariéru před rokem 1989, a dokonce byl veden jako kandidát tajné spolupráce StB, za svoji generaci ale omluvně říká, že mnoho kvalifikací tehdy nebylo možno získat bez určité míry kolaborace s režimem: „Kdyby byl celý národ v disentu, neměli bychom po revoluci ani jednoho chirurga, o leteckých dispečerech a světa znalých ekonomech či diplomatech ani nemluvě.“ Uvádí k tomu i analogické příklady z minulosti. Jako přívrženec jiné totalitní ideologie, nacistické, vystupoval významný etolog Konrad Lorenz, jenž v roce 1938 napsal: „Celá má vědecká práce je oddaná myšlenkám národního socialismu.“ Když se švédská akademie kvůli tomu zdráhala udělit mu roku 1973 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu, postavili se za něj pro jeho vědecké zásluhy jeho žáci a spolupracovníci. Jeden z nich, Niko Tinbergen, který ji měl dostat s ním, údajně pohrozil odmítnutím ceny, jestliže ji nedostane také Lorenz.

Skepse a umírněnost

Autor často vyzývá k umírněnosti, protože zvláště při přehnaném úsilí se věci následně nezřídka pohybují opačným směrem, než kterým byly „strčeny“. Ostražitý je v tomto smyslu i v souvislosti s nadměrným „pácháním dobra“, jež může být projevem manipulativního chování. Jeho úvahy nabádají ke zdravé skepsi, protože leccos může být jinak, než jak se na první pohled zdá. Připomíná třeba podivuhodný případ „telefonního skatologa“, který terorizoval svými obscénními telefonáty ženy v jednom americkém městě, a když jej po několika letech pátrání policie dopadla, ukázalo se, že je to rektor místní univerzity. (Patrně měl na mysli případ astronoma Richarda E. Berendzena). Stoprocentně důvěřivý není Höschl ani k možnostem vlastního oboru: psychiatrie podle něj obsahuje „v různém poměru namíchané prvky jak exaktní vědy, tak léčitelství a šarlatánství“.

Upozorňuje, jak silně jsou naše vnímání a interpretace reality selektivní: „Když má úspěch politik, se kterým souhlasíte, tak je ve vašich očích populární, ale když s ním nesouhlasíte, tak je populistický.“ V oblastech, jako je rusko-ukrajinská válka nebo konflikt v Palestině ale zaujímá postoje zcela jednoznačné a vypouští i výroky „silné“ a velmi diskutabilní: „Izraelská armáda je nejhumánnější na světě.“ Případně se žel připojuje k šíření mnohokrát vyvrácených pomluv na adresu Evropské unie, jako že se zabývá „tak zásadními problémy, jako je počet decibelů při splachování záchodu“.

Důvody optimismu

V jedné odpovědi se Höschl dostává i na velmi osobní rovinu – líčí svůj vážný zdravotní stav, kdy už nebyl schopný psát, polykat a skoro ani mluvit a byl srozuměn s tím, že nastává neodvratný konec. Co se týká obecných vyhlídek lidstva do budoucna, působí spíše optimisticky: nacismus byl v Evropě poražen, „a tak to jednou bude i s Putinem“.

Připouští, že lidé jsou sice manipulovatelní, ale politici, kteří se stali státníky, toho dokáží využít i k dobrému. Pozitivním příkladem manipulace masami byl podle něj třeba projev Nelsona Mandely k mnohasettisícovému černošskému davu na náměstí v Pretorii při pádu apartheidu v Jihoafrické republice, který se díky němu obešel bez krveprolití. Tehdy hrozilo nebezpečí lynčování bělochů, či dokonce vypuknutí občanské války. Mandela nejprve nabudil plné náměstí lidí do emocí otázkami, se kterými dav skandoval jednoznačný souhlas. Skandoval například „až do teď jsme trpěli“ a dav opakoval „trpěli trpěli“, „a já seděl ve vězení a všichni jsme trpěli“ a tak podobně, až pojednou na vrcholu emoce rozvášněného davu zvolal: „A co s těmi bílými? Nevím jak vy, ale já jsem jim odpustil.“ Nastalo ticho a následně dav začal rozpačitě opakovat „my taky“.

Vzkaz ze záhrobí

Autorovy úvahy, psané s velkým rozhledem, zůstávají v lecčems podnětné. Jakkoli by dnes už mnohé z nich v podobném stručném rozsahu zvládla sepsat i umělá inteligence, kterou v několika málo odpovědích Höschl i přiznaně cituje. V potenciálních reakcích AI by sice scházely některé autorovy až příliš silné výroky, ale současně by nebyly odlehčované humorem a vtipy.

Na téma vyrovnávání se s vlastní smrtelností a očekávání věcí příštích mimo jiné reaguje anekdotou o dvou kamarádech, kteří si slíbí, že ten, který zemře dřív, dá tomu druhému vědět, zda existuje posmrtný život. Pár měsíců po smrti jednoho skutečně zaslechne druhý šepot: „To jsem já, slyšíš mne?“ – „Jejda, slyším, no to je ohromné! Pověz, jaké to tam je? Co děláš?“ – „Tak ráno si dám mrkev, pak se napiju trochu vody, pak mám sex, pak si dám zase mrkev a tak pořád dokola.“ – „Ale proboha, co se to s tebou stalo? Já tě vůbec neznám!“ – „No bodejť by jo: ty brďo, já jsem králík!“