Jméno Niny Špitálníkové je možné chápat téměř jako synonymum pro informování o Severní Koreji. Své dva studijní pobyty na Kim Ir-Senově univerzitě v Pchjongjangu popsala v knize Na studiích v KLDR: Mezi dvěma Kimy (2017). A protože neproniknutelnost jedné z nejtvrdších totalit na světě čtenáře fascinovala, Špitálníková nezůstala u této jedné knihy. Postupně tak vznikly knižně zpracované vybrané rozhovory se severokorejskými uprchlíky (Svědectví o životě v KLDR, 2020) oceněné Magnesií Literou a na základě jednoho z nich i její debutový román (Severka, 2023). Následovaly debaty se spisovatelkou, vznik podcastu spojeného s „klubem“ na platformě HeroHero a v letošním roce vydání dalších dvou děl. Poprvé se Špitálníková pokouší proniknout do literatury pro děti prostřednictvím knihy Tota lítá, jež má mladým čtenářům vysvětlit principy fungování totalitních režimů. U publikace určené dospělým sází Špitálníková na jistotu v podobě pokračování výpovědí severokorejských uprchlíků pod názvem Svědectví o životě v KLDR 2. A už podle velmi úspěšné crowdfundingové kampaně se jí tato sázka vyplatila.

Kniha vydaná v pevné vazbě vyšla v nově založeném nakladatelství Paradox, jež Špitálníková založila a zatím má na kontě pouze několik publikací. I přes to, že se vydání publikace přesunulo z Nakladatelství Lidových novin pod tuto nově vzniklou značku, byla provedena obdobná (a nutno podotknout, že velmi kvalitní) grafická úprava jako u původní knihy, a to včetně nových působivých ilustrací Dany Lédl, která se podílela již na dílu prvním. Tyto ilustrace spolu s tematicky spjatým citátem jednoho ze severokorejských vůdců uvádějí, stejně jako u prvního dílu, každý prezentovaný rozhovor. To zajišťuje dojem přirozené kontinuity a v knihovně tak vedle sebe budou knížky dobře vypadat.

Kontinuita je zjevná i v případě samotného obsahu. Ten kromě úvodu, v němž Špitálníková vysvětluje okolnosti vzniku pokračování úspěšné knihy, tvoří osm rozhovorů se severokorejskými uprchlíky, přičemž název každého z nich vychází z původních profesí či společenských rolí těchto respondentů. Postupně jsou tak představeni „manželka“, „voják“, „prodavačka“, „pamětník“, „dula“ (ta vyšla nejdříve samostatně vlastním nákladem autorky jako odměna za crowdfundingovou podporu vydání Severky), „železničář“, „máma“ a „úředník“. Prezentovaná jména jednotlivých respondentů (jak je upozorněno v úvodu knihy) jsou kvůli jejich ochraně změněna. Mimo to je jejich stáří uváděno v desetiletích, informace o původu je redukována na uvedení severokorejské provincie a údaj o přibližné době útěku zastupuje pouze informace, za čí vlády k tomuto útěku došlo. Zvláště u jmenování provincií, pokud tyto údaje nebyly rovněž záměrně pozměněny (v tom případě by ovšem už byly v knize zcela redundantní), se nabízí otázka, zdali by nemělo smysl v rámci knihy představit alespoň schematickou mapku KLDR s vyznačením těchto provincií. Přeci jen, kolik čtenářů bez použití internetu zhruba tuší, kde se nachází provincie Rjanggang nebo Jižní Hamgjŏng? Naopak velkou pochvalu si zaslouží rozlišování stylu promluv jednotlivých postav i v českém překladu. Čtenář tak nemá pocit, že čte strohé úřední přepisy výslechů, ale že je u stolu spolu s nimi.

Špitálníková, v přepisech rozhovorů označovaná svým křestním jménem jako Nina, se snaží téměř vždy respondenty nasměrovat k tomu, co ji zajímá. Zároveň však na respondenty netlačí a prostřednictvím poznámek psaných v hlavním textu kurzívou například vysvětluje, proč musí dané téma alespoň dočasně opustit, nebo popisuje, jak respondenti reagovali či čeho si všimla. Toto nastiňování průběhu rozhovorů a jejich atmosféry pomáhá budovat víru v objektivitu prezentovaných rozhovorů. Poznámky pod čarou poté zpravidla slouží k vysvětlení různých severokorejských reálií, čímž dochází k vytvoření průběžného „slovníčku“ pro čtenáře nepříliš zorientované (třeba prostřednictvím předchozích Špitálníkové knih) v severokorejských reáliích bez zatěžování hlavního textu. Toto rozdělení funguje téměř napříč celou knihou, vymyká se pouze poslední rozhovor s „úředníkem“. V něm se poměrně nelogicky přesouvají komentáře Špitálníkové do poznámek pod čarou. Jenže právě její subjektivní postřehy mají sílu vyznění celé výpovědi zásadně ovlivnit. Ovšem zdá se, že jejich zdánlivá marginalizace vydělením mimo hlavní text jde spíše na vrub odpovědnému redaktorovi, který nedostatečně dbal na sjednocení všech částí rukopisu vznikajících na základě rozhovorů z let 2014–2020, než že by se jednalo o záměr, který by pravděpodobně byl vysvětlen v úvodu.

Dramaturgický záměr lze však mezi řádky vypozorovat z obsahů jednotlivých rozhovorů. Ty se již tolik nevěnují běžnému životu v KLDR, jako tomu bylo u prvního dílu, ale snaží se akcentovat různá citlivá témata. Několikrát se tak objeví téma sexuálního násilí v průběhu vojenské služby i mimo ni. Průběžně jsou akcentovány také ženské záležitosti, ať už se jedná o menstruaci, či porod a výchovu dítěte. Kontrast k nim tvoří rozhovory s několika muži, kteří přidávají svůj pohled včetně kontroverzních přiznání. Toto uspořádání knihy dává vzniknout emočně působivějšímu textu, který ukazuje problematiku lidských práv v Severní Koreji zase z trochu jiného, pro mnohé vysoce intimního úhlu pohledu. Věřím, že právě tyto pasáže zanechají v citlivějších čtenářích silný dojem.

Po románu Severka, u nějž jsem vyčítal vypjatou snahu o „literárnost“, se Špitálníková opět vrátila k literatuře faktu, která jí jde o poznání lépe – ať už se jednalo o její zápisky ze studií, nebo toto zpracování (oceňuji, že se na obálce neoznačuje za autorku, ale za toho, kdo rozhovory zpracoval) výpovědí uprchlíků, v němž dává hlavní slovo reálným postavám. Právě surová, objektivně podaná realita, i když to někdy může znamenat i nutnost zpochybnit „srdceryvný příběh“, ve výsledku lépe vypovídá o charakteru tamější totality a na čtenáře umí zapůsobit silněji. Proto je třeba vydání knihy ocenit. Na druhou stranu se však nabízí trochu provokativní otázka: O čem (a jestli) by Špitálníková psala, kdyby KLDR nebylo? Každopádně KLDR stále existuje a autorka má se svou tvorbou velkou čtenářskou i společenskou odezvu, na níž vystavěla mozaiku různých mediálních produktů v podobě knih, podcastů, merche, besed či výstav, do které recenzovaná kniha vhodně zapadá. A vzhledem k tomu, jak se významy slov „svoboda“ nebo „demokracie“ v současnosti různě ohýbají, je to vlastně moc dobře, protože těmito kanály má sílu lidi zaujmout a donutit je zamyslet se.