Profesor Pavel Pafko patří mezi nejznámější a nejrespektovanější české lékaře, zejména v oboru hrudní a plicní chirurgie. Přední místo si pomyslně vydobyl tím, že v prosinci 1996 operoval a zachránil život prezidenta Václava Havla, o rok později se svým týmem úspěšně provedl první transplantaci plic na území České republiky. V rozhovorové knize Faktor Pafko, kterou připravila zkušená novinářka Reflexu Kateřina Kadlecová, se ohlíží za svým úspěšným životem. Kadlecová je mu sebevědomou i empatickou komunikační partnerkou a nebojí se klást i nesnadné otázky, například na Pafkova bývalého nadřízeného, zatčeného a obviněného manažera Miloslava Ludvíka – Pafko přiznává, že „ho měl za naprosto jiného člověka“. Jindy Kadlecová klade natolik sugestivní „otázky na tělo“, že jí trochu vyčítavě, ale současně snad i uznale odvětí, že je jako jeho žena.      

Pafko se ale zamýšlí především nad posuny, jimiž medicína i celá společnost za jeho života prošly. Mluví o výzvách, které před všechny, zvláště před tradiční církve nebo právníky, staví divy moderní medicíny jako spermobanky a surogátní matky. Podotýká, že vývoj biologických věd „zmenšuje úlohu Boha“. Dodejme, že tyto vědy skutečně omezily potřebu chápat Boha jako „technického vysvětlovače“ přírodních jevů, ale zřejmě nezrušily jeho úlohu coby pomyslného zdroje bytí a smyslu. (A jen pro pořádek musíme vyvrátit Pafkovo tvrzení, že „církev si jeden čas… oficiálně myslela, že země je placatá“.) 

Lékařovy montérky

Zpovídaný lékař současně ukazuje, že kanonický lékařský text z dob antiky, Hippokratova přísaha, už v mnoha ohledech samozřejmě neplatí – mimo jiné zakazovala použití nože. Aktuální už ale není ani leccos z toho, co se v nemocnicích praktikovalo relativně nedávno. Podle Pafka je v každém případě stále co zlepšovat. Aby u nás byl pobyt v nemocnici pro pacienty méně traumatizující, doporučuje, aby tam byl každý medik „formálně přijat na týden jako pacient“ a aby si dobře zapamatoval, jak nepříjemné je ranní buzení, jak se chovají sestry, doktoři i třeba úklidové služby, „a po promoci, až bude do nemocnice nastupovat, si na to vzpomněl“ a přizpůsobil tomu své zacházení se skutečnými pacienty.

Pafko na jedné straně reflektuje, že medicína obecně nesmírně prodloužila délku lidského života a zabránila nesčetnému utrpení, ale i kolik lidí se k němu osobně i po letech stále hlásí a děkují mu za záchranu života. Na druhou stranu ale paradoxně nabourává až posvátnou auru, která byla kolem povolání lékaře vytvořena. Lékaře dokonce přirovnává k automechanikovi. To, že lékaři shodou náhod patří mezi nejváženější profese a dominují žebříčkům profesní prestiže, považuje za sporné: „Je to zaměstnání jako každé jiné.“ V tomto smyslu také poněkud dekonstruuje symbol lékařského stavu, bílý plášť. Je podle něj až nepřirozeně a přehnaně zdůrazňovaný: „Málokdo chválí nebo vnímá dělníkovy montérky, ale pro nás plášť představuje montérky.“ Zesměšňuje například, že se mnozí jeho kolegové nechávají ostentativně fotit s lékařským zrcátkem na hlavě, i když ho většina z nich reálně vůbec nepoužívá.

Rozbourané hierarchické schodiště

Další paradox se týká toho, jak promlouvá o své hvězdné kariéře. Pokud jsme napsali, že si v ní něco „vydobyl“, Pafko sám by s takovým vyjádřením jistě nesouhlasil. Zdůrazňuje, že operace je kolektivní dílo, a to myšleno synchronně i diachronně; uplatňuje se při ní um všech přítomných specialistů, ale současně zkušenosti generací kolegů, kteří dokázali vše, co se naučili, předat dále: „Jsme na ramenou těch, od kterých jsme se učili žít a pracovat, a na našich ramenou by zase měli stát nebo sedět další.“ Za sebe říká, že o žádné pocty ani vedoucí pozice vědomě nebojoval. Jak vysvětlil už v knize Šlo to skoro samo (Paseka 2012), poctivě a tvrdě pracoval a věřil, „že si toho okolí všimne a ocení to“. Jak dodává v recenzované knize, „není třeba na sebe upozorňovat. Upozorňovat na vás má vaše práce a taky vaše okolí, ne vy sami“. K čemuž Kateřina Kadlecová právem namítá, že takový postup lze uplatňovat jen „v ideálním pracovním prostředí, kde funguje princip, že ten nejlepší stojí nejvýš a vede ostatní“.

Zřejmě tedy měl právě na takové pracoviště štěstí. Nicméně když se už do vrcholných pozic profesora a přednosty chirurgické kliniky zaslouženě a po vynaložení velkého úsilí dostal, očekával, že přirozený respekt k vedoucímu bude náležitě prokazován. Dokonce prý zavedl, že po jeho příchodu na poradu všech dvacet či třicet lidí povstalo: „Přišel někdo, kdo nás vytáhne z bryndy, když je zle.“ Nelibě zároveň nese, že dnešní studenti nejsou tak horliví a pracovití jako kdysi on a že se podobná úcta z dnešního života obecně vytrácí. Pak se však o to urputněji vrací v okamžiku krize: „Rozbourali jsme hierarchické schodiště minulosti a to se stalo takovou lehce zvlněnou rovinou. Ale okamžitě se opět stane schodištěm, jakmile přijde průšvih, jakmile jde o zodpovědnost a vyvození důsledků.“ Podněcuje tak k úvahám o povaze autority v dnešní silně rovnostářské společnosti, která může vzbuzovat dojem, že žádnou hierarchii nepotřebujeme. Ta ovšem často zůstává skrytě přítomná a její kontrastní „návrat“ proto může být o to výraznější a viditelnější.

Přestože by leckomu takový přístup připadal starosvětsky konzervativní, pokud by si měl někdo vybrat mezi tím být operován lékařem-odborníkem, který vyžaduje ctění hierarchie, a lékařem s nižší odborností a zkušenostmi, byť zcela rovnostářským, asi by většina zvolila první možnost. (Možná existuje i opačná kombinace, dodejme, tedy „rovnostářský odborník“.) A sám Pafko? Ten sice doporučuje, aby si movití pacienti za nadstandardní služby připláceli („Proč by se měla diferencovat pouze zdravá společnost, proč ne i ta nemocná?“), ale co se týká toho hlavního, samotného zákroku, žádné rozdíly mezi pacienty nedělá. Naštěstí: „Operace prezidenta je pro mě stejná jako operace bezdomovce. Copak má prezident jiné, nějaké lepší orgány?“ Kéž bychom takových lékařů měli co nejvíce, ať už nosí zrcátko, nebo ne, a o lékařském stavu říkají cokoli…