Generace dnešních Husákových dětí i ty starší si zřejmě ještě pamatují, co šířily populárně naučné knihy z dob komunismu: totiž že lidé ve středověku kolektivně věřili, že Země je placatá. A i proto měl být údajně Kryštof Kolumbus varován, aby se na žádnou plavbu do Indie nevydával. Na konci světa se totiž voda „valí do propasti a na samotném dně je díra do pekla“, jak tvrdila třeba autorka dětských knih Hana Doskočilová ve své opakovaně vydávané publikaci Diogenés v sudu a dalších dvacet známých příběhů z doby dávné a nejdávnější. Není to pravda – ani to o díře, ani to, že by v něco takového Evropané Kolumbovy doby hromadně věřili. Tyto pomluvy o středověké myšlenkové zpozdilosti se v rámci diskreditace katolické církve začaly zřejmě šířit až v 17. století. Placatost země sice hlásaly četné starověké mytologie, ale o kulatosti Země měli na druhou stranu pojem už antičtí učenci, od kterých tuto znalost převzali i učenci středověcí, i když existovaly pochybnosti o tom, jak může „fungovat“ život vzhůru nohama na druhé straně polokoule. V 19. století se ale koncepce ploché země vrátily, tentokrát jako pseudovědecké teorie podkládané svéráznými experimenty. A právě novodobou historii této představy zkoumá americká novinářka Kelly Weillová v knize Plochá, nikoli kulatá planeta. Proč jsou lidé ochotni uvěřit čemukoli. 

Základní postavou při vytváření této teorie byl nejen podle ní utopický socialista Samuel Rowbotham (1816–1884), následně se jí ale chopili četní, někdy hodně výstřední náboženské osobnosti, často z výrazně okrajových protestantských denominací a s neobvyklými názvy, jako byla evangelikální Christian Catholic Apostolic Church. Jejím hlavním představitelem byl jistou dobu Wilbur Glenn Voliva (1870–1942), který víceméně jako diktátor ovládal – zmíněnou církví založené – město Zion v americkém státě Illinois: boj za plochou zemi, ale třeba také proti kuřáctví v něm vedl s horlivostí „hraničící s fašismem“. Postupně se pak tato teorie stále více proplétala s různými teoriemi spiknutí. A to je také jeden ze způsobů, jak její popularitu vysvětlit: podle autorky jde o naprostý vrchol konspiračního myšlení. Členové tohoto hnutí věří, že vlády a vědci aktivně šíří „lež o zeměkouli“, aby ovládli svět tím, že „pošpiní náboženské učení nebo vzbudí v lidech pocit bezvýznamnosti vůči obrovskému vesmírnému prostoru. Za posledních 150 let se tato bizarní teorie rozšířila díky tomu, že využila tradiční pochybnosti i nové formy komunikace, od novin přes rozhlas až po internet“.

„Plochozemci“, jak je autorka s nadsázkou nazývá, si podle ní „vybudovali vlastní svět ve virtuální realitě internetu“, přičemž někteří z nich na svých teoriích dokáží úspěšně vydělávat, podobně jako se dokázal pohádkově obohatit zmíněný Voliva: „Upřímní zastánci ploché Země za svou víru utrácejí peníze. Kupují si knihy, vstupenky na konference a trička, kvůli kterým se na ně lidé v obchodě dívají úkosem.“ Pokaždé, když se zastánce ploché Země podívá na tematické video nebo se přihlásí do skupiny na Facebooku, aby se seznámil s dalšími „věřícími“, pomáhá podporovat rozrůstající se technologický průmysl s mnohamiliardovým obratem, který ví, že konspirace prostě byznysu svědčí: „Konspirační teorie – nekonečně zajímavé a šité na míru našim nejhorším podezřením – se v ekonomice založené na získávání pozornosti staly jedním z nejvýnosnějších produktů. Pravda se stala méně výnosnou než fikce.“

Kniha ale naštěstí není psána z hlediska arogantního racionalisty, který si je jistý, že on by podobnému bludu nikdy propadnout nemohl. Naopak, autorka přiznává, že ne všechny teorie pokládané za spiklenecké musí být nepodložené: „Některé z těchto teorií se časem ukazují jako pravdivé. Spojené státy se podílely na prokazatelně skutečných spiknutích (např. spiknutí FBI s cílem zdiskreditovat Martina Luthera Kinga Jr.).“ Ve světle podobných odhalení můžeme podezřívavost mnoha Američanů vnímat jako „oprávněnou, dokonce rozumnou“, konstatuje Weillová smírně. Navíc připouští, že když ji samotnou už potřetí vyhodili od řidičské zkoušky, začala si vytvářet svoje vlastní, takříkajíc soukromé teorie spiknutí. Takže se umí vcítit do psychických pochodů lidí, kteří v takových smyšlenkách hledají vysvětlení věcí, jež nemají pod kontrolou, což jim skýtá „falešný pocit bezpečí“.   

A i když minimálně český výraz „plochozemci“ může znít až hanlivě, autorka přívržence této teorie nekarikuje. Jak říká: žijí mezi námi často tak nenápadně, že pokud byste se nezeptali, ani byste si toho nevšimli. Celkově podle ní „plochozemci“ tvoří široké spektrum lidí, kteří jsou „jen zřídkakdy hloupější nebo výrazně odlišní od ostatních“. Jejich složení je pestré: od matek na mateřské dovolené přes odhodlané kreacionisty až po neonacistické rappery. K rozvoji hnutí přitom nechtěně přispěli i ti, kteří teorii původně rozvíjeli jako vědomou parodii, ovšem dnes jí někteří věří tak silně, že při pokusech fyzikálně ji dokázat (třeba v „podomácku vyrobeném balonu poháněném raketou“) dokonce umírají.

Autorka se ničemu z toho nevysmívá, ale na příkladech ukazuje, jak u konkrétních jedinců mohlo dojít ke „konverzi“, a uvažuje i nad tím, jak jim pomoci. Přirovnává je ke členům náboženské „sekty“, jakkoli se soudobí religionisté snaží tomuto pojmu vyhýbat. Příslušníci sekt se své víry většinou nevzdají jen kvůli nepohodlným faktům: „Abychom věřící přivedli zpět do racionálního světa, možná bychom měli k vyvracení konspirací přistupovat méně jako k intelektuální debatě a více jako k rozhovoru s přítelem, který zrovna ukončuje toxický intimní vztah s někým, na kom je zcela závislý.“ Psychologové, kteří se zabývají odchodem ze sekt, nabízejí lidem, kteří se snaží vymanit své blízké ze spárů ovládající skupiny, stejnou úvodní radu: Udržujte komunikaci. Připomínejte, že mimo společenství věřících existuje i jiný svět. 

Kniha Plochá, nikoli kulatá planeta sice neobsahuje analogická starší mytologická vyprávění, ani se nezabývá tím, jak představu ploché země rozvíjeli / spoluutvářeli umělci, jako tomu bylo v knize Dutá země. Hledání útěchy v nesmyslu s teorií duté země ve fantastické literatuře. Poskytuje ale pozoruhodný a citlivý vhled do soudobého světa konspiracionistů, a to z hlediska skupinové psychologie, politologie, náboženství, ale i financí.