Do středu Země a zpět
Lesák, Ondřej: Dutá země

Do středu Země a zpět

První představy o duté Zemi se objevily už v antice, avšak největší oblibě se těšily od sedmnáctého do dvacátého století. Tehdy našly pevné místo v dílech několika vědců, řady pseudovědců i vícera spisovatelů. Vývoj hypotéz o duté Zemi a jejich recepci v dobrodružné a vědeckofantastické literatuře zkoumá poměrně útlá, ale zajímavá kniha českého autora.

Většině čtenářů se při spojení „dutá Země“ pravděpodobně vybaví jedno z nejznámějších děl francouzského snílka, vizionáře a romanopisce Julese Verna Cesta do středu Země (Voyage au centre de la Terre). Kniha, jež spatřila světlo světa v roce 1864 a je třetím svazkem slavného cyklu Podivuhodné cesty, přibližuje osudy výpravy profesora Otty Lidenbrocka (někdy psáno s dvěma „d“), jeho synovce Axela a mlčenlivého průvodce Hanse, kteří se na základě informací ze staré alchymistické knihy vydávají na Island, kde se pod vyhaslou sopkou údajně nachází složitá změť chodeb ústící do neznámého světa hluboko pod zemským povrchem. Ačkoli o Vernově nekonečné fantazii není pochyb, jeho představa planety protkané jeskyněmi a vyplněné obrovskými obyvatelnými dutinami nebyla zcela nová, ale inspirovala se staršími a v mnoha ohledech ještě divočejšími hypotézami. Ty nakonec v různých podobách přežily až do 20. století a promítly se i do děl jiných autorů, jak v publikaci Dutá Země, kterou na trh nedávno uvedlo nakladatelství Malvern, přibližuje Ondřej Lesák.

Kniha opatřená předmluvou Ondřeje Neffa, jenž zmiňuje především to, jak myšlenka duté Země ovlivnila jeho vlastní dílo, začíná z trochu jiného konce, totiž vylíčením nedávného rozmachu „teorie“ ploché Země, která má navzdory drtivým vědeckým důkazům překvapivé množství přívrženců. Tato úvodní odbočka není nahodilá, má vytvořit jakési zrcadlo pro následující stránky a ukázat, že pseudovědeckým hypotézám v úvahách o tvaru naší planety zdaleka neodzvonilo. Zbytek knihy už je však cele zasvěcen historickému vývoji představ o tom, že naše planeta sice je koulí, leč zčásti nebo zcela dutou. Takové úvahy se podle Lesáka objevovaly už v antických bájích, ale na serióznosti nabraly až s počátkem novověku. Autor v tomto ohledu připomíná například studii Galilea Galileiho o podobě Dantova Pekla vylíčeného v Božské komedii nebo dílo německého učence Athanasiuse Kirchera, který co do „představ o vnitřní stavbě Země, […] podstatně předběhl svoji dobu.“

To byly ale jen nesmělé začátky. Jedním z prvních, kdo se hypotézou duté Země zabýval s plnou vážností, byl koncem sedmnáctého století anglický astronom Edmund Halley. Ten měl za to, že „se Země skládá ze čtyř do sebe vnořených dutých koulí, [které] se vznášejí jedna v druhé a otáčejí se s malými odchylkami kolem téměř shodně orientovaných os přibližně jednou za 24 hodin.“ Ačkoli byla jeho hypotéza důmyslná a odpovídala některým pozorovaným skutečnostem, vycházela ke své škodě z „Newtonova mylného odhadu poměru hmotností a hustot Země a Měsíce, uvedeného v prvním vydání jeho Principií“ (a v dalším vydání již opraveného). Na Halleyho navázala řada dalších, ale zdaleka ne všichni dbali jeho vědeckého přístupu. To se týká například důstojníka americké armády Johna Clevese Symmese, jenž v roce 1818 prohlásil, že je Země dutá, obsahuje několik koncentrických sfér a kolem pólů je otevřená. V rozvinutí této myšlenky o necelých sto let později pokročil Marshall B. Gardner, jenž „zavrhl Symmesovu ‚fantaskní představu‘ vícera soustředěných sfér [a] trval na tom, že víme jen o existenci vnějšího obalu.“ Ani jednomu z nich však věda vzhledem k již známým skutečnostem příliš sluchu nedopřála, a oba se proto vnímali jako nepochopení geniové.

Ještě bizarnější podoby nabrala hypotéza duté Země v díle amerického zakladatel sekty koreshiánů Cyruse Reeda Teeda, jenž v druhé polovině 19. století razil přesvědčení, že Země je dutá a my žijeme v ní. Uvnitř se podle Teeda nachází také vše, co běžně vidíme na obloze, tedy Slunce, Měsíc, planety i hvězdy, nicméně se nejedná o hmotné objekty, ale toliko důsledky různých optických jevů. Optickou iluzí je koneckonců i samotná vypouklost zemského povrchu. Jakkoli neuvěřitelně zněly Teedovy teorie, s jeho smrtí ani zdaleka nezanikly. Idea, že je Země dutá a my žijeme uvnitř, nikoli na povrchu, se podle Lesáka dočkala řady stoupenců i v nacistickém Německu, kde ji hlásal především Karl Neupert a později Peter Bender.

Jak už zaznělo výše, představy o duté Zemi se promítly i do literatury. Vedle slavné verneovky Lesák připomíná zejména knihu Cestu do nitra Země (At the Earth’s core) Edgara Rice Burroughse, která poprvé vyšla v roce 1914, a Letopisy Narnie C. S. Lewise, konkrétně na svazek Stříbrná židle (The Silver Chair, 1953). Všechny tři knihy jsou v Duté Zemi představeny prostřednictvím několikastránkových ukázek a okomentovány z hlediska toho, které konkrétní „dutozemské“ hypotézy se na jejich vzniku pravděpodobně podepsaly. Autor sice zmiňuje i některá další fikční díla ovlivněná těmito myšlenkami, ale už jen ve vší stručnosti. Výraznější pozornosti (včetně obsáhlého úryvku) se ještě dostává Jitru kouzelníků (Le Matin des Magiciens, 1960) Jacquese Bergiera a Louise Pauwelse, konkrétně pasáži věnované hypotézám o duté Zemi.

Celkově lze konstatovat, že Dutá Země přináší přesně to, co slibuje, tedy seznámení s vývojem hypotéz o duté Zemi a jejich proponenty i s tím, jak se tyto často pseudovědeckého domněnky promítly do literárního světa. Rozhodně potěší využití obsáhlejších úryvků z citovaných novel a románů, jež čtenáři umožní nahlédnout do zmiňovaných fikčních světů přímo, nikoli jen prostřednictvím autorových popisů. Na škodu je ne úplně pevná struktura, text občas působí neuspořádaně a autor se místy zbytečně opakuje. Matoucí je zejména úryvek z Jitra kouzelníků, kterým začíná jedna z prvních kapitol. Skutečnost, že se jedná o úryvek z jiné knihy, nikoli slova samotného autora, se totiž čtenář ještě neobeznámený se strukturou svazku dozví až po několika stranách. V ukázce navíc zaznívají informace, které se pak rozebírají v jiných kapitolách, což trochu narušuje logické plynutí textu. Lepší propracování by zasloužil i závěr, který (dle anotace) tvrdí, že „některé příběhy, odehrávající se na pozadí fantaskních kulis Duté Země, [lze] brát i jako symbolické poselství. Není-li chápáno doslovně, může nám toho dost napovědět o překvapivých, téměř zapomenutých a přitom jednoduchých vztazích mezi pozemským a kosmickým světem.“ O tom, co přesně nám může napovědět, se však čtenář nic konkrétnějšího nedozví.

Přesto je Lesákova kniha hodnotným zdrojem informací o vývoji představ týkajících se duté Země a čtenářům dychtícím se s touto problematikou seznámit trochu důvěrněji bude alespoň v počátcích jejich cesty cenným průvodcem.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Ondřej Lesák: Dutá země. Hledání útěchy v nesmyslu. Malvern, 2021, 149 s.

Zařazení článku:

přírodní vědy

Jazyk:

Hodnocení knihy:

60%

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse