Americko-britský autor Bill Bryson se věnuje různorodným tématům a mnohé z jeho oceňovaných non fiction knih už byly přeloženy také do češtiny. Zatím poslední nese název Tělo. Příručka pro uživatele. Systematicky v ní probírá jednotlivé části lidského těla či systémů, které ho řídí, čistí či vyživují. Vysvětluje často klopotnou cestu vědců k pochopení toho, jak dané složky fungují, k čemu slouží, respektive kdy a proč vůbec se vyvinuly.

Trpící koně, mluvící hlavy a zdatní průvodčí

Bryson nezastírá, že za spoustu poznatků zaplatilo životem či nezměrným utrpením mnoho zvířat i lidí. Kupříkladu velká část raného výzkumu na téma krevního tlaku pochází ze série naprosto otřesných experimentů na zvířatech, prováděných začátkem osmnáctého století v Británii anglikánským knězem Stephenem Halesem: „V rámci jednoho takového experimentu Hales svázal starého koně a mosaznou kanylou mu ke krční tepně připevnil 270 centimetrů dlouhou skleněnou trubici. Potom tepnu přesekl a měřil, jak vysoko v trubici s každým tepem umírajícího srdce krev dostřikovala.“ Ještě předtím se zase dobrovolníkům před přihlížejícím obecenstvem dodávaly do žil transfuze mléka, vína, piva, a dokonce rtuti a krve různých druhů domestikovaných tvorů. Tyto experimenty „často končívaly hrozivou agónií a nepříjemně veřejnými úmrtími“.

Někdy došlo k tragédiím spíše náhodou. Kupříkladu posledním člověkem na Zemi, kterého zabily neštovice, byla zřejmě lékařská fotografka Janet Parkerová. Ve své kanceláři na Birminghamské univerzitě se jimi nakazila skrz vzduchovou ventilaci propojující její kancelář s laboratoří o poschodí níže. V ní virolog Henry Bedson zkoumal jeden z posledních vzorků neštovic na Zemi dostupných k výzkumu a zřejmě s nimi manipuloval neopatrně. (Když se dozvěděl, co způsobil, spáchal sebevraždu.)

Někdy výzkumníci morbidně využili příležitosti, například masových poprav během Francouzské revoluce. Někteří přítomní diváci prý tvrdili, že u čerstvě uťatých hlav pozorovali projevy vědomí. Charlotte Cordayová, popravená gilotinou v roce 1793 za vraždu Jeana-Paula Marata, údajně měla ve tváři vzteklý a rozhořčený výraz, když kat hlavu zvedl, aby ji ukázal nadšenému davu. Jiní svědci uváděli, že viděli useknuté hlavy mrkat nebo hýbat rty, jako by se snažily promluvit. Muž jménem Terier prý „přejel očima k promlouvajícímu člověku prý ještě patnáct minut potom, co mu byla hlava oddělena od těla“. Dva němečtí výzkumníci se v roce 1803 rozhodli vnést do problematiky vědeckou preciznost. Vrhali se proto po hlavách, jakmile začaly padat k zemi, a okamžitě na nich pátrali po jakékoliv stopě bdělosti, přičemž vykřikovali: „Slyšíte mě?“ Žádná z hlav jim neodpověděla, takže došli k závěru, že ztráta vědomí je okamžitá nebo „tak rychlá, že ji není možné změřit“. (Dodejme, že podle současné vědy byly popsané události přirozený posmrtný reflex, a zbytek asi výsledek dobové fascinace hororem a přirozeného zveličování v lidovém vyprávění.)

Při mnoha jiných experimentech ale naštěstí nikdo umírat nemusel. Jako příklad autor uvádí Jeremyho Morrise (1910–2009), lékaře britské Rady pro lékařský výzkum. Ten měl podezření, že narůstající počet infarktů a srdečních chorob souvisí s mírou fyzické aktivity pacientů, a ne pouze s jejich věkem a chronickým stresem, jak se koncem čtyřicátých let ještě všeobecně myslelo. Ovšem v poválečné Británii byly finance přidělované na výzkum silně omezené, takže Morris musel vymyslet nízkonákladovou metodu, jak svoji tezi dokázat. A povedlo se: „Když jel jednoho rána do práce, uvědomil si, že každý doubledecker v Londýně představuje pro jeho účely dokonalou laboratoř, protože každý měl řidiče, který strávil celý pracovní život vsedě, a průvodčího, jenž byl neustále na nohách. Kromě pohybu po rovině průvodčí vyšel také v průměru 600 schodů za směnu.“ Takže se mu nabízely dvě jasně vyprofilované skupiny ke zkoumání. Dva roky sledoval třicet pět tisíc řidičů a průvodčích a po ošetření všech ostatních proměnných dokázal, že u řidičů – i sebezdravějších – panovalo dvakrát větší riziko, že je stihne srdeční záchvat než u průvodčích: „Bylo to poprvé, kdy někdo dokázal přímou a vyčíslitelnou souvislost mezi cvičením a zdravím.“ V jeho případě navíc elegantně a s nevelkými finančními náklady.   

Bill Bryson samozřejmě připouští, že u mnoha tělesných jevů jako zívání, škytání či papilární linie vytvářející otisky prstů s jistotou nevíme, proč se vlastně vyvinuly. Rovněž uvádí, že žádná dvě těla nejsou úplně stejná: kupříkladu průměrně a standardně máme 206 kostí, ale konkrétní číslo se může člověk od člověka mírně lišit: „Zhruba jeden z osmi jedinců má nadbytečný, třináctý pár žeber, zatímco osobám s Downovým syndromem často jeden chybí.“

Místa, peníze a vztahy

A co se ví bezpečně a platí téměř pro všechny? Hlavně že je zdravé pohybovat se a jíst čerstvou zeleninu, nikoli jídlo průmyslově zpracované, a že na naši kondici má vliv i to, jestli si člověk může často dražší kvalitní potraviny a lékařskou péči finančně dovolit. Statistiky přesně vyčíslují, o kolik se i v rámci bohatých západních velkoměst obyvatelé chudších čtvrtí v průměru dožívají nižšího věku: „Na lince B pařížského metra přejeďte pět stanic z Port-Royal na La Plaine-Stade de France a ocitnete se mezi lidmi, u nichž hrozí v daném roce o 82 procent vyšší riziko úmrtí než u těch o pět stanic dál. V Londýně na lince metra District Line se každé dvě stanice od Westminsteru směrem na východ spolehlivě snižuje naděje dožití o jeden rok.“ Naštěstí ale peníze nerozhodují o všem. Někdy jsou totiž důležitější vztahy. Kupříkladu Kostaričané mají pouze pětinu soukromého majetku Severoameričanů a horší zdravotnictví, ale žijí déle. Nejdéle z nich prý navíc přežívají obyvatelé jednoho z nejchudších regionů Kostariky na poloostrově Nicoya. Pravděpodobně profitují z užších společenských vazeb a rodinných vztahů, jejichž pozitivní vliv se dá dokázat i tělesně, na délce telomer, tedy ochranných konců našich chromozomů, což je významný biologický ukazatel délky dožití.

V knize najdeme několik nepřesností, kupříkladu není pravda, že v každém historickém období a v každé zkoumané společnosti ženy vždy žily v průměru o několik let déle než muži (podle historičky Mileny Lenderové ženy až do první světové války umíraly v průměru dříve než muži).

Nechutné i dokonalé

Autor čtenáře rozhodně nechrání před morbidními až nechutnými detaily o naší tělesné přirozenosti: například že náš ranní výdech (před vyčištěním zubů) obsahuje až 150 různých chemických sloučenin, mezi něž patří methanthiol, jenž svým zápachem silně připomíná staré zelí, sulfan, který je cítit po zkažených vejcích, trimethylamin (zapáchající ryby) a kadaverin neboli „mrtvolný jed“. Nebo že „přirozeně“ produkujeme výbušné plynové směsi, které pro nás mohou být krajně nebezpečné: když roku 1978 chirurgové ve francouzském Nancy zasunuli devětašedesátiletému pacientovi do řitního otvoru elektricky vyhřívaný drát, aby mu vypálili polyp, zapříčinili výbuch, který dotyčného „doslova roztrhal“.

Případně Bryson méně drsně konstatuje, že z chemického hlediska „jsme souborem inertních složek, stejných látek, které bychom našli v hromadě hlíny“. A také připomíná četné nedokonalosti našich těl, které vyplývají z toho, že evoluce pro staré tělesné struktury inovativně úspěšně nacházela nová využití.

Současně ale při popisu jednotlivých částí těla nešetří chválou a cituje přehnaná vyjádření starších odborníků, že ten který orgán je tím nejdokonalejším v celém vesmíru. Kniha tak vyznívá jako nadšená chvála našeho těla, které vydrží obdivuhodně mnoho. Jak říká autor, v průmyslově vyspělých zemích se lidé živí „nezdravými hnusy“ a velkou část života tráví v téměř vegetativním stavu rozvalení před zářící obrazovkou: „Naše těla se o nás však navzdory tomu laskavě a zázračně starají, z rozmanitých potravin, kterými si pěchujeme žaludky, vytahují živiny a nějak nás drží pohromadě, zpravidla na celkem dost slušné úrovni, celá desetiletí. Sebevražda životním stylem trvá věky.“ Většina z nás je podle Brysona důkazem toho, že i když děláme skoro všechno špatně, tělo nás nadále udržuje v chodu a uchovává do budoucna, kupříkladu „většinu ukázkových adeptů na infarkt srdeční příhoda nikdy nepotká“. Neměli bychom na to ale příliš spoléhat a našim tělům to ztěžovat.