Někdy se necítíme ve své kůži, jindy s ní jdeme na trh, někdy ji máme dokonce hroší, případně se dostaneme pod kůži někomu jinému… Kůže patří nejen v českých rčeních a příslovích k nejčastěji zastoupeným částem těla, hned vedle jiných klíčových a někdy i opěvovaných orgánů, jako jsou hlava, oči, jazyk nebo srdce. Podle knihy Pozoruhodný život kůže. Cesta po povrchu lidského těla od Brita Montyho Lymana (1992) je kůže naším největším a nejviditelnějším orgánem, máme ji neustále na očích, dotýkáme se jí, doslova v ní žijeme ve všech okamžicích života, ale přesto je orgánem lékařskou profesí až donedávna nejvíce přehlíženým. Navzdory tomu, že může vážit až devět kilogramů a mít plochu dvou čtverečních metrů, nebyla až do 18. století ani považována za samostatný orgán.

To vše se Lyman snaží ve své knize napravit, a to velmi úspěšně. Na čtivé knize je znát, že se její autor věnuje popularizaci vědy, například v pořadech BBC. Současně pracuje jako lékař a výzkumný pracovník působící na Oxfordské univerzitě. Naštěstí ale nezůstává u čistě medicínského pohledu, zabývá se kůží i z hlediska psychologického, sociologického či spirituálního. Kůže je podle něj metaforická kniha – jizvy, vrásky nebo tetování o nás vyprávějí příběh, který si kdokoli vnímavý může přečíst. Zároveň je i obrazovkou, „proměnlivou vizuální prezentací našich niterných emocí, ať už jde o drobné záškuby tváře, červenání, nebo nežádoucí projevy fyzického či psychického onemocnění“. Lyman účinně propojuje lékařskou vědu s poutavými osobními příběhy průkopníků poznání lidského těla a kulturními postřehy.

Roztoč brodící se kožním mazem

Postupně vysvětluje, jaké roztodivné mikroorganismy si s sebou na kůži nosíme, což pro někoho může být překvapení spíše nemilé. Kupříkladu na tváři nám podle autora lezou roztoči z čeledi trudníkovitých a pevně se drží stromovitých vlasových folikulů našich obočí: „Mají červovitý ocas a tělo na půli cesty mezi pavoukem a krabem. V noci se samečci vydávají na neohrabanou cestu po povrchu tváře. Díky svým osmi pahýlovitým nožkám se dokážou brodit kožním mazem a potem rychlostí přibližně 16 mm za hodinu. Hledají samičky.“

Přibližuje i mechanismy stárnutí kůže: připomíná, že jedním z hlavních faktorů jsou sluneční paprsky, a to dokonce i ty, které prošly sklem. Proto podle Lymana není fámou ani výjimkou, že postarší řidiči nákladních vozidel mají tu stranu obličeje, která byla více vystavena slunci, povislou a vrásčitou, zatímco druhá půlka tváře vypadá klidně i o dvacet let mladší.

Dále Lyman ukazuje, z čeho se kůže skládá a jak v ideálním případě funguje, respektive jaké důsledky může mít, když se v ní něco „porouchá“. Pokud někomu až příliš rychle rostou keratinocyty, které nám za normálních okolností vytvářejí mozoly, možným důsledkem může být, že dotyčný vypadá jako dikobraz: jeho kůže (s výjimkou obličeje, dlaní a chodidel) je pokryta černými rohovitými výstupky. Jeden takový člověk jménem Edward Lambert byl roku 1731 představen Královské společnosti v Londýně – jediné místo, kde našel zaměstnání, byl kočovný cirkus.

„Špatná“ barva kůže a démonické přízraky

Čímž se už přesouváme k sociálním významům kůže. Všichni lidé jsou biologicky jedna jediná rasa, avšak odlišná barva kůže byla a bohužel dosud často je podnětem k pronásledování i zabíjení. Lyman zmiňuje zvláště smutný osud afrických albínů, o kterých někteří domorodci stále věří, že jsou to „démonické přízraky, duchové evropských kolonizátorů nebo plody ženské nevěry s bělochem“. Zabíjeni jsou i proto, že mnozí Afričané jsou stále přesvědčeni o magické moci částí jejich těl, jež mají přinášet štěstí, bohatství či moc.

V USA zase rizikovým faktorem zůstává kůže Afroameričanů. Pokud se podíváme na hesla jako Black Lives Matter a novinové titulky jako Kontroverze týmu Redskins („rudoši“, slangový výraz pro domorodé Američany) nebo Whitewashing v Hollywoodu (obsazování bílých herců do rolí jiných etnik), dle autora z toho vyplývá, že se i v demokratických zemích nyní veřejná debata točí kolem barvy pleti víc než kdy dříve.

Největší pohlavní orgán

Lyman se ovšem věnuje i příjemnějším aspektům mezilidského styku. Připomíná, že kůže je náš největší pohlavní orgán. Při sexuálním očekávání tohoto typu kožního kontaktu se nejenže současně aktivuje rozlišovací („co se dotklo kde“) i emoční hmatový systém, ale celá kůže se mnohonásobně transformuje: „Změní se průtok krve kůží, aby se ohřál její povrch, a posílí se pocení doprovázené napřímením všech chloupků – to všechno dále zvyšuje hmatovou citlivost“ atd.

V souvislosti s tím autor připomíná, že už v roce 2017 byla vyvinuta elastická robotická kůže, která dokáže v hrubé podobě rozpoznávat změny smykových sil a vibrací. Nicméně schopnost vyjadřovat, přenášet a vnímat emoce napříč celou kůží a složité zkombinování fyzických a společenských prvků se momentálně zdá být za hranicemi technických možností: „Hmat je možná tím, co dělá kůži naším nejlidštějším orgánem.“ Což je jistě diskutabilní, protože za orgán, který nejvíce odlišuje lidi od jiných živočichů a jehož funkce se těžko napodobuje strojově, se považuje spíše mozek.

Přímá linka mozek–kůže

Lyman se ale věnuje i úzkému propojení naší kůže a mysli. Píše o kůži jako o jakési projekční ploše, na níž se vyjevuje naše složitá existence somato-psycho-sociálních bytostí, a to i v jevech jako mrazení při poslechu hudby nebo červenání při studu. Uvádí i podivuhodné příklady. Přestože nad některými pomyslně „kroutí hlavou“, nezamlčuje je. Jedna jeho kamarádka roky trpěla lupénkou a nakonec se uzdravila nikoli po návštěvě dermatologa, ale druida. Po tom, co pro sebe objevila novopohanství, autorovi popsala, jak se jí po několika sezeních hypnózy a meditace kožní onemocnění zázračně vyléčilo. Kůže je fyzickým pojítkem mezi myslí a hmotou a autor připouští, že v některých případech mohou mít uvolnění stresu a pozměněné stavy vědomí související s meditací a duchovními zážitky zcela jistě znatelný účinek na „očištění“ kůže. Jako prvotní metodu léčby lupénky by Lyman sice meditaci nedoporučoval, zmíněné tajemné propojení však postavení kůže jako „transcendentního orgánu“ jen utvrzuje.

Kůže je ostatně ústřední také pro různé náboženské identity, i když způsoby až zcela protikladnými. Jinak svoji zbožnost manifestuje zcela nahý hinduistický sadhu (asketa) a jinak kompletně zahalené muslimské ženy. Autor zmiňuje i to, že na některých starších obrazech je kůže synonymem (či alespoň „nosičem“) pro duši. A sám za sebe uvádí jakousi sekularizovanou verzi, která může působit přemrštěně, ale vzhledem k propracované argumentaci vlastně ani tolik nepřehání. A jednou by se mohla také stát jakýmsi oblíbeným rčením, či spíše okřídleným výrokem klasika: „Naše mysl dříme na naší kůži, kde se touha a očekávání setkávají s fyzickými vjemy.“ Kniha přesvědčivě dokládá, že kůže byla dlouho vnímána jako pouhý balicí papír, který je třeba strhnout, abychom viděli to, co zajímá „seriózní“ medicínu. Čím více ji však studujeme, tím více se zdá, že to, co se nachází na naší „hranici“ či okraji, je ve skutečnosti, a zde opět autorův provokativní podnět k diskusi a přemýšlení, jádrem toho, co znamená být člověkem: „Naší kůží jsme my sami.“