Každý z nás jistě zažil řadu nezapomenutelných (ať už v tom dobrém, nebo horším smyslu slova) setkání. Ondřej Škrabal vypráví jak o lidech, kteří jsou nepřehlédnutelní, tak i o těch nenápadných, z nichž někteří se vybarví teprve postupně. A o tom, jak nás mohou taková setkání do budoucna ovlivnit.
Nová série Arnaldura Indridasona jako by do psaní této hvězdy islandské krimi vnesla novou energii. Třetí román z cyklu s penzionovaným policistou Konrádem těží ze zápletky sahající svými kořeny hluboko do minulosti postav.
„Mám radost, že Baltské moře už není hranicí a že lidi naopak spojuje, že dnes stačí jen nasednout na trajekt, člověk nepotřebuje pas, víza a hromadu dalších povolení,“ říká v rozhovoru dánský spisovatel Jesper Clemmensen, který ve své tvorbě zpracovává příběhy emigrantů prchajících přes Balt.
Romány Virginie Woolfové, představitelé vrcholného modernismu, jsou v českém prostředí dobře známé. Její esejistická tvorba a prvotiny, v nichž teprve objevovala svou specifickou poetiku, zůstávaly dosud v pozadí. V letošním roce však vyšel první překlad jejího debutu Plavba, v němž hrdinka, podobně jako autorka sama, teprve objevuje svou identitu a lásku a poznává svět skrze citlivé vnímání.
Ve Francii pozorují pokles čtenářských aktivit u dětí už od začátku devadesátých let: počet přečtených knih výrazně klesá ve věku kolem 11 let. Tento fenomén rozhodně není francouzským specifikem, i proto mohou být závěry tamějších výzkumů poučné také pro nás. Podobně jako pátrání po tom, kam malí čtenáři mizí.
Klimatická změna je stále naléhavější problém, který se týká celého světa, Českou republiku nevyjímaje. Kolektivní monografie, která vznikla pod záštitou Akademie věd České republiky, ukazuje, co se se světem vlastně děje a co nás nemine, pokud dojde na nejhorší scénáře.
Publikace amerického scenáristy zachází dále než obvyklé příručky a rozebírá archetypy hrdinů a vedlejších postav, jak je definovaly už staré mýty. Škoda jen, že si všímá výhradně americké tvorby.
Text splétající bolest a osamocení s literárním experimentem, anarchii s nihilismem, poezii s politikou – a to vše dohromady s touhou dosáhnout bezbřehé tvůrčí svobody: než si René Crevel ve 34 letech sáhl na život, hledal v psaní úlevu a spásu před deziluzí z války, ale i před bezvýchodností rodinných a osobních dispozic, ať to bylo onemocnění tuberkulózou, nebo sebevražedné sklony.
Královnám bylo v dějinách obvykle souzeno zpečetit svým sňatkem spojenectví mezi zeměmi či dynastiemi a následně porodit následníka trůnu. Švédsko nepředstavovalo výjimku, monografie věnovaná oblíbené zemi obou autorů ale ukazuje, že historiografie má v řadě ohledů vůči královnám a jejich leckdy zajímavým osudům stále velký dluh.
V roce 1933 napsal Vladimir Nabokov povídku Jehla admirality. Bezejmenný vypravěč se v ní dopisem obrací na spisovatele Solnceva, v jehož románu poznal příběh své první lásky. Dopis následně přechází ve výčet nepřesností a banalit, jimiž Solncev jeho tak jedinečný příběh zkazil.
Výstižně a vtipně ilustrovaná příručka cílí svým obsahem i grafikou na mladší čtenářské publikum. Autorka prostřednictvím vlastní zkušenosti i naučných exkurzů vysvětluje, proč na sebe mnohdy narážejí světy introvertů a extrovertů, a zároveň citlivě založeným lidem ukazuje cestu k sebepřijetí.
Lisa Weeda nedávno představila v Praze český překlad svého románu Aleksandra. Při té příležitosti jsme s ní pohovořili o příběhu její ukrajinské babičky, o jejím osobním vztahu k Ukrajině, ale i o probuzeném zájmu Západu o postsovětskou tematiku v literatuře, o paměti a zapomínání či o jevu zvaném „westsplaining“.
Čím to je, že básníci tolik milují mrtvý chlad pokročilého podzimu, těžké mraky a prázdné ticho večera? Možná jde o formu sebemrskačství, možná jen do této atmosféry projektují své nitro. Podobně jako Jan M. Heller v debutové sbírce Spády.
Autoři vyvrací (už dávno vyvrácené) pomluvy o satanismu zednářů. Argumentují mimo jiné tím, že ani v oficiálních církevních dokumentech nikdy nepadlo výslovné obvinění ze satanismu. Otázkou je, jestli je mezi současnými spikleneckými teoriemi právě tato ta nejnebezpečnější.
Do třetice zpět v palácích i špinavých uličkách noirového Stockholmu: poslední díl trilogie vždy vyvolává velká očekávání. Dostál jim švédský autor, jehož tvorba i samotné příjmení zavádí čtenáře daleko do minulosti?
Román Papírový palác v sobě skrývá rodinná tajemství a hlavně osudovou lásku k jednomu koutu přírody. Zkušenosti z dětství, týkající se míst a lidí, ovládají život hlavní hrdinky Elle až do dospělosti. Nedílnou součástí života Elle a Papírového paláce, kde bydlí, jsou pak rybníky a havěť, která žije v nich a v jejich okolí.
Část veřejnosti literární překladatele už v podstatě odepsala a žije v představách, že DeepL spolu s jakousi tajemnou „korekturou“ si nejpozději napřesrok poradí se vším. Čím dřív se literární překladatelé zorientují v situaci, tím dřív mohou začít vysvětlovat, v čem přesně jejich práce spočívá a že v ohrožení nejsou v první řadě oni sami, ale zajímavé texty.
Autor se od drobných detailů typu indické kuchyně dostává k obecným úvahám o tamní kultuře a civilizaci. V některých ohledech ji kritizuje, ale jaksi vlídně, protože coby Mexičan cítí s Indy určitou spřízněnost.
Český superhrdinský komiks pro mládež přichází s pozoruhodným motivem: jak si z mladých lidí, kteří získají nadpřirozené schopnosti, udělat výnosný byznys.
Beznaděj a naděje, smutek a radost, smrt a život – jako se mořské vlny bez ustání valí ke břehu, hnány zdánlivě klidnou, ale mocnou silou, i lidské osudy houpavě směřují k jistému konci. Konec však může být i začátek: jeden život odejde a druhý dostane novou šanci. Román francouzské autorky Maylis de Kerangal pluje v rozbouřeném moři hraničních momentů několika životů.
Elementární slušnost, nebo smrtelné ohrožení svobodné společnosti? Spisovatelé si mohou dovolit i politicky silně nekorektní výroky, které by v nefiktivním textu porušovaly právní řád, tvrdí literární vědec. A někdy údajný útlak politické korektnosti jen předstírají či inscenují coby reklamní trik.
Všechny romány jsem napsala na cigárech. Co stránka, to cigárko v okně za odměnu, cigárko dvě před začátkem pracovního dne, nejlíp s kafíčkem jako přepínák do jiného modu, cigárko po práci jako malá oslava.
Britský ornitolog vybral pro mladé čtenáře dvacet unikátních ptáků, které představuje v krátkých, dramatických příbězích. Dokonale přitom navodí atmosféru a pomůže přenést se do tajů ptačí říše.
Letošním laureátem Ceny Jantar za literaturu se stal Miroslav Černý se sbírkou Proleženiny. Básníkovi se na malé ploše povedlo umíchat silný koktejl angažované poezie, která brojí proti všemu a zejména proti nám samým. Až se občas může zdát, že na ničem už vlastně nezáleží.
Francouzský historik shromáždil úctyhodné množství příkladů vnímání ticha, o moc víc ale čtenář v jeho knize nenajde.
V novince Davida Urbana policie opět vyšetřuje záhadná úmrtí na odlehlém místě. Ve srovnání se šokujícím závěrem jeho předchozího románu se však tentokrát žádné velké překvapení nekoná.
Vějíře markýze de Sade spojují rafinovanou eleganci šlechtických salonů s buranstvím pařížské ulice, ale i brutalitou jihoamerických křesťanských misií. Text americké autorky Rikki Ducornet je jako pohled do kabinetu kuriozit, vypleněného revolučním davem.
Syrská spisovatelka nechává promluvit devatenáct žen o osobních zkušenostech s občanskou válkou, která zuří v jejich domovině. Výsledek je stejně surový jako nezbytný.
Legendární komiksový román Strážci se dočkal prequelů i sequelů, často k nelibosti skalních fanoušků původního komiksu. Rorschach jde trochu jinou cestou: v tomtéž alternativním světě vypráví úplně samostatný příběh.
Poetická pouť do Amazonie čtenáře zavede do světa nejstarších mýtů, halucinogenních vizí a šamanských praktik v realitě nezměrné, živoucí džungle. V krouživém vyprávění se prolíná několik já.
