Daniel J. Levitin je americko-kanadský hudebník, neurolog, kognitivní psycholog, prostě polyhistor. Ve své druhé česky vydané knize Organizovaná mysl. Jasné myšlení v době informačního zahlcení podává široce rozkročený výklad. Nezačíná přitom od Adama, ale takříkajíc ještě před ním, u zvířat. Zdůrazňuje, že už nelidští živočichové instinktivně organizují své prostředí: většina savců je biologicky naprogramována k tomu, aby vyměšovali mimo místo, kde jedí a spí. Psi navíc často sbírají své hračky a ukládají je do košů. Mravenci odnášejí mrtvé členy kolonie na pohřebiště. Někteří hlodavci a ptáci vytvářejí kolem svých obydlí symetricky uspořádané bariéry, aby snáze odhalili vetřelce. A pokud do jejich teritoria pronikl, poznají to i podle toho, že při návratu do hnízda najdou dříve pečlivě uspořádané větve a listy v nepořádku.

Levitin dále rekonstruuje, jak naši dávní předci kategorizovali realitu a vnášeli do ní svůj řád. Ze studia řady jazyků podle něj vyplývá, že pokud jazyk zahrnuje pojmenování pro živé entity, rozlišuje v první řadě to, zda jsou lidské povahy, nebo ne. S rozvojem jazyka a kultury pak přibývaly další diference a odpovídající termíny. Odlišovaly entity, které létaly, plavaly nebo se plazily, což zhruba odpovídá ptactvu, rybám a hadům.

Současně ale naši předci nemuseli mít tolik starostí s úklidem, protože „průměrný majetek dnešního člověka co do počtu položek mnohonásobně převyšuje to, kolik věcí vlastnili naši předkové v průběhu evoluce: jejich uspořádání představuje tedy výrazně moderní problém“. A také na ně nedoléhalo takové množství informací vyžadujících pozornost jako na nás: jejich mozek se z tohoto hlediska vyvíjel v mnohem jednodušším světě, kde naši předkové přicházeli do styku s relativně menším objemem informací. Dnes se můžeme snadno cítit zahlceni fakty, protože naše mozky na ono nadměrné množství nejsou stavěny.

Všichni sice chceme věřit, že dokážeme dělat mnoho věcí najednou a že naše pozornost je nekonečná, ale to je nebezpečná iluze. (V čemž s Levitinem souhlasí i četní další odborníci, viz nedávno vydanou knihu Neviditelná gorila. Jak nás intuice klame): „Ve skutečnosti jen rychle přesouváme pozornost z jednoho úkolu na druhý. Vede to k nepříjemné věci: ničemu nevěnujeme dostatečnou pozornost.“ Ti, kteří si to mohou dovolit, proto zaměstnávají množství asistentů, jejichž úkolem je odlehčovat jejich filtrům pozornosti. Šéfové velkých firem, politických stran a další vytížené osobnosti se obklopují celými štáby lidí, kteří jsou ve skutečnosti jakýmsi prodloužením jejich vlastního mozku a těla.

Autor přidává mnoho praktických rad, tipů a konkrétních strategií, jak si organizovat prostor, čas, pozornost či prostředí a jak snížit zahlcení informacemi, které mohou praktikovat všichni.  Respektive by určitě měli, a to dokonce i mytické polobožské bytosti typu Supermana, dodává autor s humornou nadsázkou. I zmíněný superhrdina si musí svoji akci dobře naplánovat. Ráno se probudí a oznámí Lois Laneové: „Dneska jdu zachránit svět, zlato!“ Ale sám pro sebe si to definuje jak o seznam drobnějších úkolů s jasně určeným pořadím: „1. Chytit Lexe Luthora; 2. Bezpečně zlikvidovat kryptonit; 3. Odhodit tikající bombu do vesmíru; 4. Vyzvednout si čistý plášť z čistírny.“

Jiný příklad (pro ty movitější): neurolog a spisovatel Oliver Sacks si v případě, že v téže době pracoval na dvou odlišných projektech, vyhrazoval pro každý z nich jinou část domu a samostatný stůl. „Už jen to, že vstoupíte do jiného prostoru, vaši mysl resetuje a umožní vám přemýšlet kreativněji a produktivněji,“ odůvodňuje to Levitin.

Obecně autor radí psát si seznamy úkolů, třídit věci a ukládat je na pevně dané místo. Čímž našemu mozku ušetříme energii, aby ji mohl využít na záživnější činnosti než snahu vzpomenout si, co vše je nutné daný den udělat nebo kam jsme naposledy odložili klíče. Řada kreativních lidí má podle něj více mentální kapacity na tvorbu právě proto, že „odlehčují mysli“ podobnými nástroji. Jako příklad uvádí domov slavné hudebnice a malířky Joni Mitchell, který je prý vzorně uspořádaný. V kuchyni má na míru vyrobené zásuvky, aby si lépe udržela pořádek v těch věcech, které často někam založí. Například disponuje speciálními šuplíky na lepicí pásky a jinými na pásky maskovací a pak dalšími na poštovní potřeby, provazový materiál či baterie a také jeden zvláště hluboký na náhradní žárovky. Odděleně skladuje potřeby na pečení a na smažení. Podobně uspořádaná je i její spíž, kde jsou speciální police na sušenky, na cereálie, na koření či na konzervy. „Nechci plýtvat energií na hledání věcí,“ vysvětluje Mitchell. „Můžu být výkonnější, produktivnější a lépe naladěná, když tomu zbytečnému stresu předejdu.“

A díky uspořádání fyzických věcí pak může umělec i kdokoli jiný ve své fantazii uvolněněji hledat vazby a souvislosti napříč kategoriemi. Kreativita totiž podle autora často znamená schopnost nacházet styčné body mezi velmi odlišnými a zdánlivě nesouvisejícími tématy. Což „vyžaduje křehkou rovnováhu mezi soustředěním a širším pohledem.“

Levitinova kniha mohla být stručnější a míně repetitivní, některé pasáže jsou možná mírně zastaralé, protože zvláště digitální prostředí, které autor rovněž do své knihy zahrnul, se po nástupu AI radikálně mění. Přesto ale jde o pozoruhodné dílo, které důtklivě a přesvědčivě nabádá, abychom oblíbený citát „Pořádek je pro blbce, inteligent zvládá chaos“ brali s velkou rezervou. A v pořádkumilovnosti, pokud nenabývá extrémních patologických forem, bychom neměli vidět něco nízce zvířecího, ale univerzální a přirozenou touhu organizovat svůj svět a vtiskovat mu elementární řád.