Nizozemský novinář a historik Rutger Bregman je autorem bestsellerů jako Utopie pro realisty (Gratis geld voor iedereen, 2014, č. 2017) a Lidstvo. Dějiny naděje (De meeste mensen deugen, 2019, č. 2022). Ve své nejnovější knize Morální ambice (Morele ambitie, 2024, č. 2025) vydané v překladu Blanky Konečné se snaží vést čtenáře k rozvíjení představivosti, k aktivitě, odvaze a morální odpovědnosti.

Morální ambici chápe Bregman jako vůli radikálně měnit svět, naplňovat vlastní potenciál a zasvětit svůj profesní život řešení „největších výzev současného světa“. Zahrnuje podle něj zodpovědnější přístup k vlastnímu času a zpochybnění konvenčních měřítek úspěchu. Už v úvodu knihy proto autor provokativně nabourává představu, že by osobní štěstí mělo být hlavním životním cílem. K tomu si pomáhá příkladem šťastného mnicha, který strávil 60 000 hodin svého života – a tedy 7 500 pracovních dnů, jež mohl využít třeba ke zlepšení světa – meditací. Zdůrazňuje, že kniha nemá být dalším průvodcem šťastným životem ani příručkou z kategorie „self-help“. Místo pohodlí slibuje nesnáze, místo jednoduchosti těžkost a místo oddechu tvrdou práci. Přesvědčuje čtenáře, aby v četbě pokračoval, a to tím, že ho od ní odrazuje.

Kniha je členěná do deseti kapitol, z nichž každá má v názvu obecnou radu, jež by měla vést ke kultivaci morální ambice a kterou pak autor v textu dále rozvádí. Ne, nestačí to tak, jak je to teď, ​​Vymyslete, co svět potřebuje, a vynalezněte to a Buďte dobrým předkem, vyzývají tyto názvy čtenáře. Postupně je tak ukazáno, proč je morální ambice důležitá, jak s její pomocí dosáhnout společenské změny a o jaký typ změny bychom měli usilovat.

Proč mít morální ambici

Potřebnost morální ambice Bregman spojuje především s problémem plýtvání talentem, který pozoruje a staví do souvislosti s tím, že zhruba třetina zaměstnanců má pochybnosti o užitečnosti vlastní práce. Zmiňuje problém tzv. „bullshit jobs“, povolání s nízkým společenským významem (mezi něž řadí influencery, marketéry, lobbisty, manažery a advokáty korporátního práva), nebo profesí spadajících do kategorie „sin industries“ (hříšných odvětví), jako je propagace návykových látek nebo práce v hazardním či tabákovém průmyslu. Kriticky reflektuje trend, kdy mnoho (podle citovaného výzkumu 40 %) talentovaných studentů odchází pracovat do poradenských firem a bankovnictví, a ptá se, zda by právě oni nemohli aspirovat na významnější profese, které by jim umožnily „potýkat se s největšími výzvami naší doby“. Morální ambici ale zároveň nechce prezentovat jako výsadu několika vybraných jedinců; zdůrazňuje, že významnou změnu může rozpohybovat každý. Morální ambice pro něj není vrozenou vlastností, ale spíš nakažlivým nastavením mysli, které může povzbuzovat druhé k překračování vlastního „akčního prahu“, hranice oddělující přesvědčení od jednání a činů.

Jak měnit svět

Na příkladu náboženského hnutí kvakerů, které přispělo k šíření abolicionistických myšlenek, Bregman ukazuje, že společenská změna vyžaduje týmovou spolupráci, určitou míru radikálnosti i schopnost „nebát se působit divně“. Představuje také šest rozšířených mýtů o tom, jak změna funguje. Jimi ilustruje, že pouhé uvědomění nebo dobrý úmysl k dosažení změny nestačí a že zásadní změna často vyžaduje kompromisy například v podobě tzv. „moral reframing“ – přesměrování pozornosti k utrpení viníků a hledání argumentů, které budou rezonovat s lidmi mimo naše názorové prostředí. Tento koncept autor vysvětluje odkazem na účinnost argumentace zdůrazňující utrpení britských námořníků na lodích s otroky v rámci boje proti otroctví a příkladem situace, kdy mohou vlastenecké argumenty levicovému politikovi pomoci dosáhnout na voliče z opačné části spektra.

V souvislosti s hnutím efektivního altruismu pak připomíná podceňovaný význam peněz v úsilí o účinné řešení světových problémů. A na příkladech role, kterou hrály v ženské emancipaci vynálezy jako jízdní kolo, pračka, myčka, lednice nebo antikoncepce, ukazuje, jak zásadní mohou být technologie a inovace. V závěru knihy tvrdí, že podobně jako se historicky rozšiřoval okruh těch, jimž přiznáváme právo na morální ohled (ženy, různé etnické a sociální skupiny, zvířata, životní prostředí), měli bychom i my pracovat na rozšiřování vlastního morálního okruhu – zkoumat, vůči kterým entitám cítíme morální závazky, a reflektovat, zda se ve svém morálním uvažování nedopouštíme neodůvodněného přehlížení jiných. Varuje před pasivním spoléháním na domnělé historické zákonitosti, podle nichž se svět postupně ubírá směrem k větší spravedlnosti, a klade důraz na aktivní roli člověka v utváření dějin.

Na čem záleží

Co by nás mělo znepokojovat? Které problémy řešit a jak si nastavit priority? Podle autora je často problematické to, co je nám důvěrně známé, co máme tendenci obhajovat slovy ​​„tak to bylo vždycky“, o čem se nám nechce moc mluvit a co nám činí obtíže vysvětlit vlastním dětem. Mezi často uváděné příklady palčivých problémů podle něho patří: změna klimatu, hladomor, lidská chudoba, nemoci a epidemie, nerovnoprávnost nebo týrání zvířat. Bregman dále zmiňuje problémy, jako je nedostatek vody, kriminalita, rasismus, sexuální obtěžování, rezistence na antibiotika nebo obchodování s lidmi. Zajímavé je, že se zaměřuje převážně na problémy existenčního nebo materiálního rázu, zatímco témata duševního zdraví v jeho výčtu chybějí. Ke konci knihy zmiňuje, že při směřování svého úsilí je důležité zohledňovat budoucnost, apeluje na odpovědnost vůči dalším generacím a formuluje čtyři hrozby spojené s budoucností lidského života na zemi, které vnímá jako zásadní – mimo změnu klimatu jsou to jaderné zbraně a riziko nukleární války, umělá inteligence a riziko úniku nebezpečných patogenů z laboratoří.

Konvenční, nebo mimo konvence?

Kniha má zpochybňovat běžná měřítka úspěchu a Bregman úspěch skutečně vymezuje jako něco, co by nemělo být nutně definováno penězi, formálními tituly nebo osobním štěstím. Zároveň mají ale osobnosti, jejichž životy autor v průběhu textu prezentuje čtenáři jako vzory, a vlastnosti, které na nich obdivuje, k typickým společenským hodnotám až neobvykle blízko. I pokud se autorem vybrané morálně ambiciózní osoby třeba nerozhodly pro předvídatelnou kariéru, podstatná část z nich absolvovala studium na univerzitách jako Harvard, Cambridge nebo Princeton a dosáhla tak formálního vzdělání, které je na základě společenských konvencí nejvíce ceněné. Když navíc autor popisuje, čím jsou tyto osoby výjimečné, opakovaně zdůrazňuje hodnoty, jako je práce, vysoká výkonnost, efektivita, pokrok, optimalizace – tedy hodnoty, které jsou v moderní společnosti a kapitalistickém systému nejen velmi konvenční, ale jejichž časté zdůrazňování se stává nezdravým a toxickým.

Důraz na tyto hodnoty je vidět například v jeho popisu činnosti právníka a politického aktivisty Ralpha Nadera, kde autor mimo jiné zmiňuje, že Naderův ideální pracovní týden měl sto hodin, v noci spal jen málo, „neměl téměř žádný soukromý život“, od svých zaměstnanců vyžadoval podobný životní styl a „kdo nepracoval dost tvrdě, toho seřval“. U abolicionisty a bojovníka proti obchodování s otroky Thomase Clarksona zase popisuje zhroucení či syndrom vyhoření vyvolaný jeho vysokými ambicemi, ale problematizuje ho jen velmi mírně poznámkou, že Clarkson mohl „bezpochyby trochu zvolnit“. A když pak líčí příběh zakladatele organizace Charity Entrepreneurship Joeyho Savoie, zdůrazňuje jeho posedlost efektivitou a optimalizací patrnou snad ve všech oblastech života – od práce přes stravování, hygienu až po milostné vztahy. Podobně i u zakladatele charity Against Malaria Foundation zdůrazňuje jako znak úspěchu jeho schopnost rychle odpovídat na e-maily nebo zvládnout vyřešit jádro komplexních problémů efektivně během pouhých dvaceti minut. V tomto světle tak tvrzení na obálce knihy, že morální ambice je vůle patřit mezi ty nejlepší, ale „podle jiných než obvykle uznávaných měřítek úspěchu“ působí značně nepřesvědčivě. Není jasné, která konvenční měřítka úspěchu se autor snaží zpochybnit, a jím provedená zpochybnění jsou poměrně nekoherentní. Na jednu stranu vymezuje úspěch jinak než pomocí formálních titulů, na druhou stranu jsou ale jím uváděné morálně ambiciózní osoby většinou právě privilegovaní jedinci s prestižním vzděláním. Jeho cílem je i zpochybnit roli peněz jako měřítka úspěchu, v knize o nich ale zároveň mluví jako o důležité podmínce úspěchu a v osmé kapitole tvrdí, že „peníze a morální ambice se vzájemně dobře doplňují“.

V souladu s myšlenkou, že osobní štěstí nedefinuje úspěšnost, Bregman čtenáři prezentuje osoby s obrovským pracovním nasazením a silným důrazem na efektivitu a měřitelnost; tyto hodnoty sice sám místy kritizuje, zároveň však neukazuje, jak je možné morální ambici kultivovat udržitelněji. A přestože v závěru knihy podotýká, že důležité je i umění, hudba, láska a přátelství, zůstává otázkou, nakolik to bude čtenáři zřejmé, když těmto hodnotám ve zbytku díla nedává žádný prostor.

Buďme cílevědomí a přísní

Na druhou stranu je přece jen patrné, že autorovým cílem není vytvořit z nás ospalé stroje ani nás hnát k neudržitelnému výkonu; chce spíš apelovat na jednotlivce a vést ho jak k naplňování vlastního potenciálu, tak k morální odpovědnosti, která by se pozitivně propsala do podoby světa. Bregman přitom uznává, že tento apel v jeho předchozí knize Lidstvo. Dějiny naděje chybí. Jak poznamenal v americkém televizním pořadu The Daily Show, právě konejšivý optimismus této knihy ho vedl k rozhodnutí zvolit v Morální ambici trochu jinou rétoriku.

I přes vysoké, nepříjemné a ne vždy zcela uchopitelné nároky, jež na čtenáře vznáší, po nás Bregman nakonec především chce, abychom zvážili, čemu věnujeme svůj čas a energii, kladli si smysluplné cíle a byli na sebe trochu přísní. Odkazem na organizaci The School for Moral Ambition (jejíž web má i českou verzi), kterou v inspiraci knihou sám založil, navíc nabízí člověku dodatečné zdroje a podporu při budování morální ambice v praxi. Morální ambice tak nejspíš může čtenáře zarazit, přinutit ho ptát se, kam směřuje své úsilí, a přivést k přehodnocení vlastního postoje k tomu, co může dokázat a co chápe jako možné.