Stává se tématem rozhovorů, předmětem pozornosti, součástí každodennosti, a někdy dokonce i jejím středobodem. Přemýšlení o bolesti je tu odnepaměti a má nespočet podob, stále však bývá obtížné se v ní zorientovat a zaujmout takový postoj, jenž bolest nezlehčuje, avšak zároveň jí nedovolí stát se všudypřítomným životním kompasem. Labyrint bolesti nabízí cesty, jak se k podstatě utrpení dostat co nejblíž a nahlédnout jej jinak než coby definitivní omezení.

Sám autor uvádí knihu následujícími slovy: „Nechtěl jsem psát jen lékařský text o bolesti, takových jsou desítky. Chtěl jsem napsat něco, co by čerpalo z osobní zkušenosti s vlastní nemocí a z utrpení mých pacientů. Nechtěl jsem řešit jen tělo, ale také duši, která k bolesti se všemi jejími dopady úzce patří.“ (s. 17) Kolářovo rozhodnutí balancovat na hraně objektivních fyziologických projevů a subjektivních duševních prožitků může působit riskantně, avšak v případě tak komplexního prožitku jako bolest se tento přístup jeví jako naprosto zásadní a o to víc potěší, že jej zastává jedna z nejrespektovanějších osobností oboru.

Teorie i zkušenost, naděje i zodpovědnost

Pavel Kolář tak v knize propojuje dvě hlavní roviny – teoretickou, skrze niž popisuje zejména biologickou podstatu vzniku bolesti, a zkušenostní, jejímž prostřednictvím zrcadlí hlavně vztah mezi prožíváním bolesti a duševním nastavením. Tato synergie působí zcela přirozeně mimo jiné díky tomu, že se v osobě autora snoubí mezinárodně uznávaný vědec, univerzitní profesor, poradce slavných sportovců a empatický lékař s desítkami let praxe. O Kolářových spisovatelských kvalitách svědčí také to, že jeho prvotina – Labyrint pohybu (2018) – se stala bestsellerem a Labyrint bolesti se dostal do longlistu ceny Magnesia Litera 2026 v kategorii naučné literatury.

Pokud by se dojem z knihy měl shrnout do jednoho slova, mohla by to být „naděje“, ale stejně tak „zodpovědnost“. Prostřednictvím vědecky podložených faktů i konkrétních příkladů dává naději, že vnímání bolesti i její léčbu můžeme ovlivnit vlastním přístupem k situaci. Zároveň se tím však přenáší část odpovědnosti na pacienta, který může bolest vnímat buď jako paralyzující sílu, nebo příležitost k seberozvoji a inspiraci pro ostatní. Na pozadí naděje a zodpovědnosti probíhá taktéž osa boj versus přijetí – co je opravdová síla a co slabost? Kdy ještě překonáváme bolest a kdy již sami sebe? Kromě textu k přemýšlení nad bolestí podněcují kresby Davida Černého, které jejím neuchopitelným projevům propůjčují uměleckou podobu.

Exkurze nervovou soustavou

Rozmanitost bolesti kniha ilustruje na různých klasifikacích dle místa vzniku i podle způsobů vnímání. Klade přitom fascinující i zneklidňující otázky: Jak je možné, že existuje bolest bez zjevné příčiny? Proč si umíme konkrétní bolest představit i bez toho, aniž bychom ji v minulosti prožili? A je možné cítit fyzické utrpení někoho jiného?

Následuje odvážná exkurze do samotného labyrintu bolesti. Na programu jsou všechny zastávky nervové soustavy, jimiž bolest putuje, avšak s mnoha odbočkami do oblastí jejího subjektivního prožívání. Následně se cesta stáčí k tomu nejtajemnějšímu – příležitostem a nástrahám vnímání bolesti, které závisejí na osobnostní typologii, temperamentu, charakteru, epigenetice i kultuře. Putování kulminuje v naší mysli, díky níž se člověk stává „nejen pasivním příjemcem bolesti, ale také jakýmsi alchymistou, schopným zmírňovat nebo zesilovat její intenzitu“ (s. 117). Souhru fyziologie a psychiky ve vnímání bolesti čtenář dostane šanci zažít na tzv. „drahách bolesti“, jež vedou třemi různými okruhy a jejichž včasné procestování může být klíčové pro budoucí směrování bolesti, tak aby si nás zcela nepodmanila. Síla pozitivního očekávání se ukazuje jako velmi mocná, avšak jedna otázka zůstává přece jen nezodpovězena: Jak pracovat s percepcí bolesti ve chvíli, kdy pozitivní očekávání zůstane navzdory jeho maximálnímu náboji nenaplněno?

Nenechat se převálcovat

Náročnost tématu zmírňuje autorův podpůrný přístup, který je dalším jednotícím prvkem knihy. Ten se projevuje nejen ve schopnosti sdělovat medicínská fakta čtenářsky přívětivou formou, ale hlavně ve stylu, jenž realisticky, avšak proaktivně motivuje čtenáře přehodnotit vnímání bolesti a nenechat se jí převálcovat. Bylo by nanejvýš prospěšné, kdyby kniha svým tónem inspirovala i další lékaře k podobně laděné komunikaci, ať už v jakémkoliv oboru.

Jak křehká je hranice mezi objektivní realitou a jejím subjektivním vnímáním?  Tahle otázka zde zaznívá v souvislosti s bolestí, má však širší potenciál. Poodstoupíme-li od tematického zaměření knihy, můžeme si z ní odnést nejen nový pohled na bolest, ale také schopnost obdobně posuzovat i jiné negativní skutečnosti. Labyrint bolesti se tak stává nejen průvodcem po světě bolesti, ale i rozcestníkem pro hodnocení dalších životních fenoménů, jejichž interpretaci – alespoň zčásti – držíme ve vlastních rukou.