Kanadsko-americký spisovatel Ray Nayler nám opět dokazuje, že pro jeden z nejobvyklejších, ale ne nejčastěji rozpoznaných prvků science fiction, tedy odlišný úhel pohledu na svět, nemusíme létat na jiné planety. Stačí se rozhlédnout po té naší a nepřehlédnout inteligenci a prožívání tvorů, kteří na ní s námi žijí už po tisíciletí, a přesto jim stále zcela nerozumíme.

V případě slonů jde o společníky, jimž kvůli mléčně bílým klům i dnes neustále hrozí nebezpečí. Někteří lidé tento „materiál“ totiž velice nutně potřebují k tak „důležitým“ věcem, jako je například výroba figurek menších neživých slonů, které se tak krásně vyjímají ve skleněné vitríně. Tato potřeba je pro ně důležitější než život jiné bytosti, jejíž existence ovlivňuje všechny životy kolem ní i životní prostředí.

Mamutí i lidské pocity

Ačkoliv je poukázání na marnost a zacyklenost lovu slonů kvůli klům jedno z hlavních Naylerových témat, autor ho spojuje i s lidským strádáním, které v určitých oblastech vede lidi k činům, k nimž by se za jiných okolností neuchýlili a při nichž sami trpí. Totéž platí v Naylerově knize i pro lov mamutů.

Mamuty mohl Ray Nayler knižně oživit díky osobnímu seznámení s prostředím Sibiře a jejími obyvateli během pracovní cesty do Ruska, a také díky svým zkušenostem coby referenta pro životní prostředí, vědu, technologii a zdravotnictví na americkém konzulátu v Ho Či Minově Městě, kde se podílel na konfiskaci nelegálně získané slonoviny.

Hlavní hrdinka Damira je odbornicí na chování slonů, jejich ochraně zasvětila celý svůj život. Nyní však stojí před ještě náročnější výzvou: dokáže svůj život nejen zasvětit, ale i skutečně věnovat záchraně mamutů? Pomocí nejmodernější technologie se má sama vtělit do mamuta a díky svým znalostem o chování slonů vychovávat a vést celé stádo, aby ho ochránila před pytláky. Vzdát se lidskosti nedokáže, možná ji ale mamuti naučí, jak se prostřednictvím vzpomínek vracet k těm, které miluje, k vlastním strastem i bolestem, ke všemu, co ji kdy povznášelo a bylo jejím posláním. Možná, že skrze mamuty svou lidskost objeví plněji, než by kdy dřív dokázala.

A jakou roli má chlapec Svjatoslav, který kráčí ve stopách svého otce, lovce slonoviny, ale vraždění jejich pytlácké skupiny v něm vyvolává odpor? Dobře ví, že jediná cesta k lepšímu životu pro všechny ve skupině je stejně slepá jako jejich víra v to, že někdy uvidí byť jen zlomek peněz, které kly vydělají jiným.

A pak jsou tu ti, kteří se na tutéž cestu vydávají proto, že chtějí a mohou. A všichni se domnívají, že zabíjejí pro větší dobro…

Není člověk jako člověk

Díky své zcestovalosti – kromě Vietnamu a Ruska procestoval Ray Nayler také Turkmenistán, Tádžikistán, Kazachstán, Kyrgyzstán, Afghánistán, Ázerbájdžán i Kosovo – má autor opravdu široký rozhled. To se odráží i v jeho pochopení lidí s rozličnými osudy, jak je patrné například z rozhovoru na YouTube kanálu FanFiAddict.

V tomto rozhovoru Nayler mluví i o své zkušenosti, která se promítla do děje knihy. Nayler si na vlastní kůži uvědomil, že ať se bude snažit jakkoliv, obchodu s kly nelze zcela zabránit a on ve svém snažení nemůže stoprocentně uspět. Nayler přitom vychází z přesvědčení, že na světě je jen velmi málo skutečných „padouchů“, a dokáže se vcítit i do těch, kteří pouze činí špatné volby. V jistém smyslu jsou pro ně totiž správné, třeba proto, že nemají na výběr nebo jejich důsledky plně neznají.

Když se jej moderátor zeptal, do jakého zvířete by se rád vtělil, Nayler odpověděl, že do člověka doby ledové, aby mohl zjistit, jací tehdy lidé byli. Z historického pohledu existuje tolik lidských verzí, že není jasné, zda bychom se svými předky vůbec dokázali jednat. Nayler tímto poukazuje na jinakost v podobě, která je pro nás nejsnáze představitelná. Když došlo k vyhubení mamutů, lidé si neuvědomovali, že je to důsledek jejich činnosti. Oproti minulosti dnes máme důkazy o tom, jak naše přítomnost působí na planetu, a máme proto větší zodpovědnost než naši předchůdci. Z toho důvodu je dnes nečinnost v některých oblastech péče o přírodu a životní prostředí morálně komplikovanější.

Na knize Prokletí mamutů lze ocenit, že její autor vycházel z řady reálných vědeckých publikací. Přestože jde o klasickou vědecky orientovanou science fiction, Nayler se nevyhýbá ani hlubinám lidského a zvířecího prožívání. Fascinuje ho představa, jaké to je mít jiné tělo a mysl – v tomto případě tělo a mysl mamuta, které poskytují zcela jiné možnosti než ty lidské. Téma rozvíjí s odkazem na moderní výzkumy o chování slonů a mamutů.

Zároveň se v knize dotýká životů lidí, kteří mají s hlavní dějovou linií jen málo společného, ale ve vzpomínkách hlavní postavy Damiry přetrvávají jako její hlavní hybatelé. To, že Damira dostala od svého strýce Timura v dětství plyšového slona, že jí přítel kdysi řekl, že někteří lidé ke svému poslání přicházejí odnikud, nebo že mohla konfrontovat své vzděláním proměněné já během návratu do svého rodiště za svou matkou – to vše má silný dopad na její pozdější rozhodování.

Všechny tyto vzpomínky Damiru natrvalo pojí s jejími nejbližšími, a v rámci mamutího stáda je díky rozvinuté schopnosti mamutů oživovat vzpomínky prostřednictvím chuťových či čichových vjemů spojení s nimi nikoliv slabší, ale naopak mnohem silnější.

Naylerovo vyprávění opět dokazuje sílu science fiction postavit člověka tváří v tvář těžkým skutečnostem a popsat tuto situaci očima druhého, a přes všechen zmar a smutek nabídnout naději a pocit úžasu z poznání o přírodě a naší planetě, bez nichž by se těmto pravdám nedalo čelit.