Co kdyby v nějaké verzi historie Isaaca Newtona na cestě domů přepadl vrah a on by nikdy nepublikoval své objevy? Co kdyby se nikdy nikdo nezajímal o Shakespearova dramata? Co kdyby k vynálezu kompasu, střelného prachu nebo knihtisku došlo dříve, později, nebo na jiných místech? A co kdyby právě něco z toho vedlo k lepší verzi historie?   

Hrdinky příběhu Tak prohraješ časovou válku, Červená a Modrá, takovými změnami žijí. Jejich úkolem je bojovat za svou říši a přinést jí vítězství tím, že vytvoří dějinné okolnosti, které daná strana považuje za optimální. Mohou strávit celý život někde u pradávného kmene v hlubinách minulosti, jen aby ho ve správný okamžik upozornily na přírodní jev, který může využít ve svůj prospěch a tím změnit běh budoucnosti. Někdy je doslova potřeba pohnout horou, aby se v tu pravou chvíli strhla lavina.

Ani příslušníci druhé strany nesedí s rukama v klíně – provádějí jiné, často násilné změny, aby napravili nebo zcela zrušili to, co první strana změnila. Zdá se to jako nadlidský úkol, ale Červená ani Modrá nejsou lidmi v pravém slova smyslu, i když se mezi ně dovedou snadno začlenit. Sledují jedna druhou, a jejich souboj je bojem rovnocenných sil i intelektu.

Dopisy, které si zanechávají, se objevují na nečekaných místech napříč historií: v tekoucí lávě, čajových lístcích nebo ve zvířecí krvi. Ani jedna si neodpustí posměšky na adresu druhé nebo samolibou radost z dobře provedeného zásahu. Skrývá se za těmito výpady zrada, past nebo snad nečekaná náklonnost?

Titul Tak prohraješ časovou válku vznikl ve spolupráci dvou autorů, kteří se věnují sci-fi a fantasy. Amal El-Mohtar je básnířka a držitelka ceny Hugo, známá mimo jiné svou sbírkou The Honey Month, v níž každý z osmadvaceti únorových dnů propojuje s jednou chutí medu. Max Gladstone je houslista a vystudovaný sinolog. S citem pro poezii, kulturní rozmanitost a zejména přírodní krásu se autoři snaží každému čtenáři připomenout základní prožitky spojené s dětstvím či jinými emocionálně silnými životními obdobími.

Při čtení nejde jen o sledování děje, ale také o potěšení z jazyka a hlubší zamyšlení. Podobně jako se člověk může opakovaně vracet ke sbírce básní, lze se znovu a znovu vracet i k tomuto příběhu. Zároveň však děj není druhořadý ani banální – jak se někdy stává u textů, které se příliš spoléhají na abstrakci a poetiku.

Kromě výborného vykreslení hlavních hrdinek stojí za zmínku i práce s dalšími dvěma důležitými postavami – velitelkami soupeřících říší. Ačkoliv samotné říše netvoří středobod vyprávění, jejich charakter se čtenáři snadno vtiskne do paměti. První říše s názvem Zahrada působí jako přírodní ráj, kde jsou agenti doslova pěstováni ze semínek pod dohledem své „matky“. Přesto se dezerce a odloučení trestá stejně tvrdě jako v Agentuře – druhé, militarističtější a krvelačnější říši. V obou případech jde pouze o vítězství bez ohledu na lidskost. Právě ne-lidskost a ne-individualita velitelek se nakonec ukážou být jejich největší slabinou.   

Na konci příběhu čeká čtenáře nejen silný pocit, že se mu otevřely skryté dveře, za nimiž se skrývá něco jedinečného, ale i satisfakce z neprvoplánového, promyšleného zakončení. Také výtvarné pojetí obálky je plnohodnotnou součástí příběhu – čtenář se i skrze ni zdánlivě noří střídavě do modré a do červené barvy. Autorské poděkování pokračuje ve stejném duchu jako celá kniha a mile překvapí i věnování a poděkování samotnému čtenáři.