Dvacet milostných básní vydal chilský básník a nositel Nobelovy ceny za literaturu Pablo Neruda (1904–1973) v roce 1924, a přestože se jednalo o jeho teprve druhou knihu, byla kritikou dobře přijata a v následujících letech se stala jednou z jeho nejznámějších prací. Neruda byl coby autor ze spřátelené latinskoamerické země tzv. východního bloku v Československu hojně vydáván (dokonce podle Miloslava Uličného tvořila jeho díla třetinu všech u nás publikovaných latinskoamerických děl), poslední český překlad však vyšel v roce 1985, tedy před čtyřiceti lety. V posledních letech jeho básně z přelomu šedesátých a sedmdesátých let časopisecky publikovala Klára Goldstein.

Jana Pokojová se v nově vydané knize obrací k Nerudovým začátkům a připomíná nám ho jako lyrického melodika milostných zpěvů. Láska je u Nerudy fyzická, v některých případech až archaická. Je to cit, který je připodobňován přírodním živlům, rostlinám, zvířatům; je zobrazován jako splynutí či letmý dotek dvou duší, nikoli společenský či sexuální vztah. Postava milenky zde není až na pár detailů (například šedivý baret) konkrétněji charakterizována či přiblížena, představuje obecněji pojatou ženskost a verše zachycují různost citů, jež prožívá milující. Nerudových dvacet básní odkazuje na dlouhou – lidovou i uměleckou – tradici milostné poezie, a to zvláště v přirovnáních, která jsou přirozená, a přitom lehce automatizovaná: „Tvá prsa jsou tak bílá, jako dvě mušle z moře“ (s. 37); „tvoje bílé ruce, co jsou jak víno jemné“ (s. 26); „ňadra, oblé poháry“ (s. 9); „jsi jako rosa, vláhu květům dáváš“ (s. 53). Některé obrazy či slovní spojení by mohly pocházet z Homéra, staročeských písní či barokní náboženské poezie: „V tobě věčně přetrvám, v zakletí tvého těla, / bloudit budu žíznivý, po tobě stále bažit!“ (s. 9). Neodrážejí evropskou avantgardní epochu, ale svébytnou poetiku tehdy devatenáctiletého básníka. Sbírka je složena z básní různé strofické formy, nejčastěji čtyřverší, leckdy dvouverší, která jsou psána pravidelným i volným veršem, většinou provázaným asonancemi. Překladatel prvního vydání Dvaceti milostných básní (1964) Lumír Čivrný španělské asonance někdy nahrazoval rýmy, Jana Pokojová je respektuje.

I když je dodatečná jednadvacátá báseň označena jako Píseň ze zoufalství, zoufalé jsou i předchozí, „milostné“ kusy – ani v nich není láska naplněná, šťastná, ale vyznívá jako trýznivá, žalostná, sžíravá: „Pobledlý, připoután k vodám, co mě tráví“ (s. 41). Milovaná žena je ostatně opakovaně označována jako „vzdálená“ (s. 38, 73, 78), v dalších básních je pak spojována s velkou dálkou či nedosažitelností. Nerudovy básně nejsou oslavné; náladou, která v nich převládá, není radost, milostná extáze či obdiv, ale tesknota.

Přestože se jedná o vztah milenecký a krátkodobý, vystupuje v básních hlavně láska vnitřní, skrývající se uvnitř duše („bílá včelo vzdálená, stále mi bzučíš v duši“, s. 38), očí, srdce, uvnitř toho druhého: „Pro moje srdce jen tvá hruď mi stačí / a pro tvou volnost postačí má křídla. / Z mých úst se vznese k nebi jako ptáci / vše, co v tvé duši před světem se skrývá“ (s. 53). Láska tak není nic, co by se dávalo navenek na odiv nebo prožívalo s ostatními, ale co je zaryto kdesi hluboko: „Nosím v sobě vzpomínku na poslední náš podzim“ (s. 29); „Já nosím v sobě tolik vášnivého nářku“ (s. 74).

Metaforickými obrazy se v Nerudových verších lidé ovidiovsky stávají rostlinami či přírodou: „Náručím mi prorůstáš jak kytka popínavá“ (s. 29). Mezi přírodními živly má vedle příbřežního moře výsadní postavení vítr, který se objevuje téměř v každé druhé básni, a čtvrtá báseň je mu dokonce věnována, místo aby evokovala lásku dvou milenců, jak bychom dle názvu sbírky očekávali. Vítr láme klasy, strhává listí, odnáší city, rozfoukává stálost, zabíjí motýly, odtrhává slova od úst, převrací zvyky. Klíčovou pasáží pro výklad role větru by mohl být verš: „v tvé duši suché listy zůstaly rozvířeny“ (s. 29). Akcentuje se tak pomíjivost, neboť v závěru sbírky milence láska opouští a v epilogickém básnickém dodatku básník naříká: „Jsem objevitel ztracený a v tobě ztroskotal jsem!“ (s. 89).

Sbírka Dvacet milostných básní je tak příkladem živelně ukotvené, a přesto invenční a moderní poezie, již Neruda psal už ve dvacátých letech 20. století a která ho následně celosvětově proslavila.