Finská prozaička Katja Kettu zpracovává ve svém nejnovějším románu Postřehy jedné kočky (Erään kissan tutkimuksia, finsky 2023, česky 2025) příběh své prababičky Eevy, která žila na finskoruském pomezí na počátku 20. století. Finsko v roce 1917 vyhlásilo nezávislost a v následné občanské válce stála Eevina rodina na straně poražených rudých, tedy finských socialistů. Později, za válek se Sovětským svazem mezi lety 1939 a 1944, se jí nevyhnula traumatizující evakuace finského pohraničí. Prababička je vylíčena jako zemitá silná žena, která překoná nejednu hrůznou zkušenost a život v chudobě. Do textu jsou zakomponovány úryvky z fiktivních Eeviných deníků. Při jejich psaní autorka čerpala inspiraci z dopisů, které se po prababičce dochovaly, a také z archivů, kde našla například záznamy z výslechů Eevina manžela. 

Autobiografický magický realismus

Vedle pohnutých osudů Eeviny rodiny na počátku dvacátého století sledujeme její pravnučku Spisovatelku žijící v dobře situované čtvrti současných Helsinek. Tato postava netrpí existenční nouzí, ani jí nehrozí vězení za politické názory. Její trápení je osobnější, touží totiž po potomkovi. Když na prahu čtyřicítky potratí a přijde o poslední naději na mateřství, ocitá se v těžké životní i tvůrčí krizi. Nepomáhá ani toxický vztah se šéfem nakladatelství, kde vydala několik mezinárodně úspěšných knih, a nařčení z plagiátorství. Postava Spisovatelky je do velké míry autobiografická, její příběh ale částečně vypráví kočka, nadpřirozená bytost, jež je v úvodu představena jako duchovní průvodce. Přichází z „Jasu“ od „Stvořitele“ pomoci Spisovatelce projít důležitým životním milníkem.

Autorčina hra s tímto typem ezoterismu balancuje na hranici vkusu, ale v rámci žánru magického realismu ji lze akceptovat. V rozhovorech ve finských médiích Kettu své tvůrčí rozhodnutí zdůvodnila potřebou odstupu od autobiografické roviny díla. Jak naznačuje název románu, a ostatně také soupis pramenů na konci knihy, zvířecím vypravěčem se inspirovala v Kafkově povídce Postřehy jednoho psa. Spíše než ke Kafkovi má však způsob, jakým s vypravěčkou pracuje, blízko k románu Život a názory Mafa, psa, a jeho přítelkyně Marilyn Monroe z pera renomovaného skotského autora Andrewa O'Hagana. Domácí zvíře v obou dílech sleduje útrapy své paní a komentuje je s určitou dávkou naivity.

Škobrtající kontrasty

Kočičí protagonistka v románu Katji Kettu navíc cestuje časem a propojuje nesourodé dějové linky minulosti a současnosti. Přestože děj nakonec dospěje k sentimentální zcelující pointě, román po většinu času působí nevyváženě. Prababička Eeva zažívá jedno drama za druhým: politické rozbroje vedoucí k násilí, věznění a vystěhování. K tomu se potýká s až archetypální nenávistí tchyně, zahořklostí vlastní dcery, ale zakouší také idylickou lásku k životnímu partnerovi. Vedle toho Spisovatelka žije v povrchním, emočně plochém světě a vedle zármutku z toho, že se jí nedaří stát matkou, řeší subtilnější problémy. Partnerovi se nelíbí její manikúra a na dovolenou jí nezaplatil letenku první třídou. Napsala biografii jednoho finského hudebníka, jemuž posměšně přezdívá Měšťanský syn, a na knihu jako takovou evidentně není příliš hrdá, za neúspěchem ale vidí konspiraci podjatého nakladatele.

Už z tohoto krátkého výčtu je znát, že Spisovatelka nemůže vedle Eevy obstát jako důstojná hrdinka. Tato rovina by si zasloužila jiné rámování, aby vedle vypjatého líčení z období finských politických konfliktů nepůsobila plytce. Ano, autorka osud hrdinek kontrastuje záměrně, Eeva má milujícího, věrného manžela i děti, ale žije v chudobě a nemůže se realizovat, kdežto Spisovatelka má peníze i prostor na svou uměleckou tvorbu, schází jí ovšem rodinné zázemí. Problém je také v tom, že některé výjevy ze Spisovatelčina života působí spíše jako materiál pro terapeuta než pro čtenáře. Najdeme zde ale i vynikající pasáže. Třeba líčení toho, jak se Spisovatelčina touha po dítěti proměňovala v čase, nebo peripetií kolem vzniku biografie Měšťanského syna. Kettu ukazuje, že umí dobře psát nejen o brutalitě let dávno minulých, ale poradí si též s intimněji laděnými výjevy všedního dne.

Nápaditý překlad

Na závěr si dovolím osobní tón. Jsem velká fanynka Katji Kettu, na románech Porodní bába nebo Vlčí růže oceňuji autorčinu vizualitu, imaginaci a expresivitu jazyka. S Postřehy jedné kočky jsem ale bojovala. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že si autorka chvílemi vyřizuje účty s kdekým, než že mi coby čtenářce předkládá propracovaný text. Ten mě přesto donutil nad některými tématy intenzivně přemýšlet. Oceňuji například motiv splašeného koně, který běsní napříč staletími jako symbol vytěsněných traumat, a vracela jsem se k otázkám, jež vyvolává naznačená provázanost Spisovatelky s dědečkem Laurimusem, černou ovcí rodiny a zneuznaným umělcem.

Vyvinula bych však tolik vůle ke kooperaci s takto nevyrovnaným textem, kdyby jej nenapsala moje oblíbená autorka? Patrně ne.

Oceňuji nicméně, že si Kettu v této knize vyzkoušela na své poměry trochu méně exaltovaný způsob psaní a od násilí a osudových vášní se uchýlila k niternějším tématům. Vyzdvihnout zaslouží překlad Jitky Hanušové, která půvabně překládá některé místní názvy (například „Bídojedy“ jsou skvělé) a vyhrála si s převodem severofinského nářečí. Kombinace obecné češtiny s občasným moravismem dodává zejména Eeviným deníkovým zápiskům šťávu a zpříjemňuje četbu i tam, kde samotný text pokulhává.