Sbírku Poslední cestopisy Zofie Bałdygy, polské básnířky žijící v Praze, definuje celá řada protikladů a rozporů. Zaprvé, kniha je debutem, a zároveň jím není, neboť autorka už vydala čtyři sbírky v polštině; Poslední cestopisy ale představují její první česky psanou ucelenou básnickou knihu. Ačkoli se v názvu objevuje slovo „cestopisy“, které implikuje zážitky spojené s cestováním, jde o dílo, jež velmi intenzivně tematizuje domov, jeho nejrůznější podoby a možnosti. A v neposlední řadě si pohrává také s relativností toho, co bylo a bude – s věčností a okamžikem.

Z domu až na kraj slov

Bałdyga ve své sbírce pracuje s určitým metanarativem cestování a nomádství, ne nepodobným Běgunům Olgy Tokarczukové. Z knihy je extrémně patrná osobní zkušenost, která dává textům autentičnost. Sbírka je rozdělena do třech oddílů, které propojují jednotlivé motivy, jinak je však značně obtížné vysledovat určité provazující momenty, neboť texty často volně přecházejí mezi metaforičností, vizualitou nebo prostými úvahami a vlastními zkušenostmi autorky.

První část s názvem Přechodná bydliště pracuje především s poetikou prostoru a jeho relativitou. V básních se objevuje téma domova coby jazyka nebo prostoru a komplikovaného vztahu k němu, ale i k lidem, kteří ho obývají. Autorka polemizuje se zažitými klišé, jako je bezpečí nebo intimita rodinných vztahů. Co je vlastně domov a jaký je v dnešním světě jeho význam? I přes občasné použití tradičních symbolů, například hnízda či ohniště, se zde domov jeví jako místo chladné a do značné míry odosobnělé, kde sice potkáváme známé tváře, ale jež je domovem více či méně ze zvyku, a spíše než semknuté mezilidské vazby ho naplňují stereotypy. Určitá účast lyrického subjektu na dění v tomto místě je pak zdůrazněna použitím množného čísla, jež ale snad ještě víc zdůrazňuje onu odosobnělost, která probouzí chuť sbalit kufry a jít zase dál.

Druhá část, Mosty a lávky, pak ztrácí ono zakotvení na jednom místě a ještě více polemizuje s možností obývat nebo přechovávat něco konkrétního a stálého. Několikrát se objevuje motiv hranic a tvrzení, že se nejedná o jasnou linii mezi dvěma skutečnostmi, ale spíše o rozostřený meziprostor, do kterého lze vkročit z obou směrů. Důležitý je zde neustálý pohyb a přesun, jako bychom se spolu s lyrickou mluvčí nacházeli v podsvětí, kde zastavit se znamená už nikdy nevyjít. Tento dojem pak ještě umocňují motivy přesunů a neukotvenosti v čase a prostoru, vody či řeky, a krve, která mění své skupenství z kapalného na tuhé a obráceně: „Je krev voděodolná? Jsem já vodotěsná? / Kterou sebe myslíš? Za kterou hranicí? // (…) Řeka si bere, co je její. Jsme cizí, zůstáváme / s náručí plnou / nesklonných výrazů. Tok nese dopisy zpátky do / moře. / Rozhodovat bude Severní oceán.“ (s. 35)

Nezastavit se, nedat věcem konkrétní tvar, zůstat nejasný, a tudíž nepolapitelný. Skrze neurčité obrazy z cesty se tak autorka snaží zdůraznit, že vchod a východ jsou jedny dveře, viděné ze dvou úhlů pohledu.

Závěrečný oddíl Poslední cestopisy pak nejvíce připomíná jakýsi intimní cestovatelský deník. Pozorný čtenář se může pokusit odhalit konkrétní místa, která autorka v narážkách zmiňuje. Ke slovu se dostává krajina a přírodní procesy, jež se však výrazně vztahují právě k prožívání lyrického subjektu a dohromady tak opět tvoří jakýsi neohraničený celek. Tělesnost, která se ve sbírce objevuje poměrně často, zde splývá s přírodou a získává tak universální a obecně platný charakter. „Hlavní je, že se usmíváš. Stačí to abys prolomil / příběh? / Probuzený ze stoletého spánku v lhostejné zemi, / kde mosty trpí osamělostí. Tělo je příběh. // Půjčujeme si navzájem štěstí, přestože krajina / před námi utekla. / Patří to k rituálu a rituál je svatý. Voda vedle / nás zadržuje dech. / Jsme na cestě kolem kořenů, v náprsní kapse / mám adoptované srdce.“

Přízvuk jako legitimní součást díla

U poezie obecně, ale obzvláště u sbírek, jako je tato, nelze nezmínit jazykovou stránku celého díla – v případě Bałdygy poměrně specifickou. Ačkoli jde o sbírku vystudované bohemistky, lze vycítit, že se jedná o prvotinu psanou v novém, byť dobře zvládnutém jazyce. Sbírka tak otevírá celou řadu otázek na téma vnímání jazyka, a to jak autorem, tak i čtenářem. Jakým způsobem se mění kontext našeho vyjadřování v různých jazycích? Jak se mění lidské vědomí v kontextu jazyka, kterým o věcech přemýšlím? Jak moc nás formuje právě jazyk a do jaké míry může oním domovem, ve kterém se cítíme bezpečně, být právě on?

V textu lze najít vliv dalších jazyků, spíše podprahově prostřednictvím netypických metafor nebo formulací. Tyto momenty však nepůsobí jako vada, ale spíše jako autentická součást vyjádření či projevu. Přestože se nejedná o situaci v literatuře novou, autorů, jejichž druhým jazykem je právě čeština, zase tolik není. Zatímco v malířství se nikdo nepozastavuje nad „italskými vlivy v díle vlámského malíře“, v literatuře jako médiu nelze obzvláště u menších jazyků, jako je právě čeština, mluvit o zcela běžném fenoménu. Bałdygy jazyk, ve kterém bychom snad mohli najít určitý „psaný přízvuk“, však rozhodně není projevem neznalosti, ale legitimní součást díla jako celku, kterému tak dodává další rozměr. Neohraničenost, se kterou se zde setkáváme v rovině tematické, tak přechází i do roviny jazykové. Problematika hranic v Posledních cestopisech tudíž nemá hranice.