Ačkoli seznam českých překladů z portugalské literatury není úplně krátký a lze v něm nalézt i úctyhodný počet opravdu kvalitních děl, faktem zůstává, že portugalská literatura leží na okraji zájmu českých nakladatelů. Najít díla českých autorů inspirovaná Portugalskem nebo s ním nějak propojená je ještě těžší. Existují, ale je jich málo. Z těch vydaných v posledních dvaceti letech lze doporučit například Burianův inspirativní portrét Portugalska nazvaný Výlet do Portugalska aneb poetický průvodce na cestu tam a zpátky, Haklův Let čarodějnice, útlý román Jaroslava Rudiše Potichu či Dva měsíce v Lisabonu, průvodce „po stovkách míst, pro jejichž návštěvu nejspíš neexistuje žádný vážný důvod, což ale neznamená, že se na nich nebudete cítit skvěle“ od Adama Gebriana. Na druhou stranu je vlastně obdivuhodné, že se přece jen vzdálené Portugalsko v textech současných českých autorů objevuje.

O to zajímavěji vypadá projekt nakladatelství Fortna, které se rozhodlo vydat antologii českých autorských povídek „zaměřených na literárně pojatou prezentaci portugalské historie a kultury“. Kniha vyšla letos na jaře pod názvem Ozvěny portugalských legend a obsahuje třináct povídek od čtrnácti autorů. Ten číselný nesoulad způsobila skutečnost, že jedna z povídek je dílem autorské dvojice Zuzany a Jana Hlouškových. Manželé Hlouškovi jsou také iniciátory projektu, ve kterém mají ještě další role. Zuzana Hloušková je autorkou doslovu, kde kromě jiného poměrně podrobně popisuje, jak se počáteční nadšení a nápad proměňoval v knihu, ve výsledku čítající přes tři sta stran. Oslovení autoři měli žánrově volnou ruku. Jen se po nich chtělo, aby se při hledání námětu inspirovali portugalskými „legendami“, aniž by je přímo převyprávěli, a do povídky promítli to, co sami vnímají jako typické pro portugalskou kulturu. Dalším kritériem, kterému měli autoři vyhovět, byla jejich „schopnost nechat se Portugalskem nakazit“.

Od svatého Vicenta po legendární tramvaj

Výsledných třináct textů, délkou a stylem poměrně různorodých, má kolísavou úroveň. Za každým autorským textem následuje stručná podoba „legendy“, jíž se autorka či autor inspirovali. Z medailonku před každou povídkou je patrné, že většinu autorů spojuje kromě vztahu k Portugalsku i autorská zkušenost s žánrem hororu, fantasy a sci-fi. Tímto směrem tíhne i část zařazených textů.

S pojmem „legenda“ se v knize pracuje v nejširším myslitelném smyslu. Zahrnuje lidové pověsti, jako třeba známý příběh o kohoutovi z Barcelos, který zachránil život nespravedlivě odsouzenému mladíkovi, nebo lidová vyprávění s tradičními pohádkovými strašidly lobisomem (vlkodlak) nebo bicho-papão (žravá tlama), ale i zlidovělé příběhy ze života svatých, jako je legenda o svatém Vicentovi. Někteří autoři se inspirovali převyprávěnými osudy legendárních historických postav (tragický milostný příběh prince a budoucího krále Pedra I. a dvorní dámy Inês de Castro), jmény legendárních spisovatelů (Luís de Camões či Fernando Pessoa) či legendárních literárních postav (Zé do Telhado, odsouzený lupič a snad i vrah, jehož legendu stvořil mistr portugalského romantismu Camilo Castelo Branco, když z něj udělal postavu svého románu). V inspiračních zdrojích nalezneme ale i „legendární“ surfařskou pláž či „legendární“ tramvaj č. 28.

Johanité i městobijci

Z předchozího je jasné, že všechny texty odkazují, v převážné většině jasně, přímočaře a výslovně, na osoby, případně předměty, pokrmy a především příběhy, které pro příslušného autora reprezentují Portugalsko. K nejlepším povídkám patří ty, kde vztah k inspiračnímu zdroji není prvoplánový, ale jen náznakový nebo elegantně kamuflovaný. Daří se to v povídce Proč má Manuel nade vše rád Annu?, která nabízí křehký a trochu snový záznam všedních dní, v němž hraje důležitou roli hudba a přátelství, zato v něm nezáleží na věku či hmotných statcích. Jen škoda, že vyprávění tu a tam naruší jakési zmínky o algoritmech, konzervování do souborů dat a podobně, které jako by na místě zůstaly omylem z jiného textu. Zcela odlišná, ale neméně vydařená je povídka nazvaná Až na konec světa. Příběh o důležitém poslání a dramatické pouti johanitského mnicha z Českého království za časů Karla IV. je čtivý, vtipný, a odkazy na nejen portugalské reálie na čtenáře pomrkávají téměř v každém odstavci, například takto: „Byl jsem znovu dojat počinem mouřenína, mého Portugala, jak jsem mu začal s láskou říkat, protože jeho celé jméno mi přišlo dlouhé a krkolomné. Rozloučili jsme se tedy a já pomalu a bolestně šel, avšak naplněn novou nadějí. Když jsem se ohlédl, v dálce jsem uviděl modrou postavu, jak mi stále mává. I pozvedl jsem taktéž ruku, a ještě jednou tak poděkoval svému zachránci, který se v soumraku rozplynul, jako by tam ani nikdy nestál… Řádové roucho mi sice otevřelo dveře komendy, ale pak mě bratří prohledali a zavřeli do malé cely, ze které jsem nemohl ven… teprve druhý den mě přišel navštívit prior Álvaro de Pereira s bratrem komturem… Pověděl jsem jim o skonu svého mistra i o tom, kterak mě zachránil maur v modrém kabátci.“

Odlišnou skupinu tvoří příběhy se sci-fi prvky, kdy osud města (Porta, Lisabonu) závisí na dvojici zachránců nadaných nadpřirozenými schopnostmi. V povídce nazvané Kohout a vlčice je dějištěm historické centrum Porta. Příběh se zpočátku rozvíjí jako hodně drsná krimi: „Schodiště vedoucí k dřevěným dveřím do svatostánku bylo lesklé nezaschlou krví. Odshora dolů se táhly cáry rozsápaného masa a provazce vyhřezlých orgánů, mezi nimiž se bělaly úlomky kostí…“ Tím ale hororová barvitost popisu končí. Povídka zpočátku blízká detektivnímu žánru přechází do celkem příjemně temného hororu. I tady jsou některé narážky na portugalské reálie elegantně skryté. Doporučuji vyhledat si na internetu dostupnou podobu chilsko-portugalské malířky, jejíž jmenovkyně v povídce velí Galovi a Lobě (tedy kohoutovi a vlčici), povolaným zachránit obyvatele Porta. Jiná dvojice zachránců, tentokrát s civilními jmény Violeta a Hugo, čelí temným silám, které se snaží zničit pro změnu Lisabon v povídce Městobijci z Lisabonu. Odkazy na inspirační zdroje (předměty, místa) jsou sice hodně přímočaré, některé scény ale nepostrádají originalitu a vtip. Například když je třeba řešit, proč všechna auta projíždějící přes náměstí Pedra IV sama od sebe troubí portugalskou hymnu a ukáže se, že toho nechají, jen když A Portuguesu začnou sborem a pěkně nahlas zpívat všechny přítomné osoby. Neotřelý je i nápad s oživlými sochami, kdy se z druhého břehu Teja do města přesune gigantický Cristo Rei, což se nelíbí markýzi Pombalovi, a tak sleze ze svého sloupu a kráčí Třídou svobody vyříkat si to s vetřelcem. Postupně se však nápady poněkud opakují a povídka není vybudována na dostatečně nosné zápletce. Mnohem klidnější ráz má povídka Černý lístek dubu zasazená do dvou odlišných roků (1893 a 1939) i míst (okolí Coimbry a alentejské Évory). Odlišná místa a časy propojuje postava Marisel, a společně překlenují osudy jednoho lidského života. I tady je mnohé jen lehce načrtnuté, tušené, a vzbuzuje chuť dohledat si další informace o naznačených událostech a lokalitách.

Šampionka želva

Rozpačitý dojem naopak zanechá povídka nazvaná Skleněný výtah, Havel a dlaždička. Vyprávění o dovolené není ničím víc než vyprávěním o dovolené. Autorovi se však alespoň podařilo do navržených situací včlenit portugalské odkazy poměrně přirozeně, i díky tomu, že kromě delšího výčtu kulinářských objevů a alkoholů, jich zařadil úměrné množství. Totéž bohužel nelze napsat o povídce Korektura po portsku, které by nějaká další korektura určitě prospěla. Nápad, že spisovatele navštíví postava jeho díla a nutí ho, aby ji napsal jinak, není úplně originální, ale potenciál určitě má. Čtenáře tu však opakovaně vyrušují formulační neobratnosti, které snad způsobila snaha vytvořit neotřelé obrazy, věty typu „šok mě plnou ranou udeřil do břicha“ nebo „vypadal jako šéf organizovaného zločinu ze starých filmů“ však podle mě ani tak neobstojí. Opravit je třeba také informaci uvedenou v textu o inspiračních zdrojích této povídky. V příběhu hraje jistou roli rčení převzaté z nápisu nade dveřmi jednoho dnes již neexistujícího svatostánku. Rčení je zde přeloženo takto: Než tato kaple spadne, mravenec vypije náprstek vody a želva uběhne ligu. Želva běžící ligu by měla zarazit i čtenáře, který nevládne jazykem originálu. A právem. Zmíněné úsloví neznám, ale předpokládám, že „liga“ zde vznikla z portugalského slova „légua“. To je stará délková jednotka, která odpovídá zhruba vzdálenosti 5 km. Nejčastěji se překládá jako „pěší hodina“, což se v tomto případě nehodí. Pro české vyjádření této portské obdoby úsloví „až opadá listí z dubu“ je třeba hledat jiné překladatelské řešení.

Mezi fantaskními katastrofami pak působí příjemně všedně povídka ze současnosti s názvem Dršťková, která se odehrává nejen v Portu, ale i v odlehlém pohraničním kraji Trás-os-Montes.

Závěrem

Ozvěny portugalských legend jsou ojedinělý projekt. Kniha nabízí kromě vlastních povídek i přehled nejrůznějších reálií, postřehů, předmětů pořízených na památku a proměněných v příběhy. Přináší i různorodou a poměrně obsáhlou sbírku převyprávěných pověstí, témat, zlidovělých mýtů a fantaskních postav, které spoluutvářejí určitou vrstvu portugalského kulturního zázemí. Doplňuje je slovníček, jehož hesla jsou směsicí převážně portugalských, ale i českých výrazů, a dodatečně stručně vysvětlují nebo na pravou míru uvádějí některá fakta použitá v povídkách. Z celého projektu čiší především radost a nadšení, což jsou dobré ingredience pro letní čtení.