Praha se pyšní vysokým počtem strašidel a duchů – služebně starších i nově vzniklých. Málokdo ale umí tak láskyplně, s humorem a bizarností vyprávět o Praze a jejích mrtvých obyvatelích jako prozaik, dramatik a poeta Petr Stančík. Tuto jeho schopnost pro dětské čtenáře již podruhé vytěžilo pražské nakladatelství Meander, které založila spisovatelka a překladatelka Ivana Pecháčková. Po jejích klasičtěji pojatých vyprávěních, jakými jsou Legenda o Pražském Jezulátku nebo Legenda o Karlově mostě, Stančík edici Pražské legendy již dříve oživil příběhem vážícím se k Faustovu domu na Karlově náměstí Faustův dům a díra do stropu. Nyní pod názvem Tři malostranští kostlivci vycházejí legendy z Malé Strany.

Příběhy dvou kostlivců a jedné kostlivky rámcuje pověst hradčanská, o hraběnce Henrietě Černínovské, pojednávající o zhoubné touze po dalších a dalších nových střevících. Historka u Stančíka nekončí tancem s pekelníkem a botami v plamenech, ale každoročním plesem strašidel z celé Prahy, kde dojde k setkání tří ústředních protagonistů. Stančík suverénně tančí pražskými pověstmi a chybějící dílky do plynulé literární skládačky si neváhá přesvědčivě domyslet. Bez váhání pověsti aktualizuje, jako tu o kostlivci Popraskovi, který o půlnoci sviští Šporkovou ulicí nikoliv ve voze taženém koňmi, ale Škodou Felicia Super. Stančík má vše má promyšlené do detailů, i proto je vůz oranžový jako plápolající oheň. Podobně autor pracuje i v  sci-fi pro dospělé čtenáře Zasvěcení temnotou (Druhé město, 2024), do které zapracoval a oživil jednu z novodobých městských příšer žijících v podzemí, tzv. tukovce. V médiích se nedávno proslavil i tukovec skutečný, veleobří z Anglie. 

Jak pomoci Andělínce

Dva hrdinové ze Tří malostranských kostlivců, plamenný milovník rychlé jízdy Poprask a zámečnický mistr Obáslo s hřebem v lebce, který mu tam zatloukli jeho žena s milencem, mají původ ve starých pražských pověstech. Třetí, vymyšlený příběh, „legenda, jenom o pár století novější“, jak v rozhovoru pro Meander glosuje své novátorské psaní sám autor, nenásilně doplňuje ty předchozí, a dokonce vytváří ústřední zápletku knihy. V příběhu o kostlivce Andělínce nechybí žádná z přísad správné strašidelné legendy: čert, mord, negativní lidské vlastnosti i špetka toho hororu. Dokonce se zdá ještě drastičtější a srdceryvnější než ty původní. Švadlenka zaživa podepsala smlouvu s doktorem Kalafanusem o posmrtném převzetí její kostry pro špitál. Za obdržený obnos si chtěla ušít svatební šaty. Doktor ale smlouvu prohrál v kostkách s malostranským ďáblem a ten si pro Andělínku přišel a ústy jí vyrval kostru z těla.

Kostlivci se dohodnou, že kostlivce uvězněné v mezičasí pomohou. Ve smlouvě se jim podaří objevit „čertovo kopýtko“, dovětek o tom, že když se někdo naučí zpaměti najít a pojmenovat všechny kosti lidského těla, Andělína bude řádně pohřbena, a dosáhne tak kýženého klidu. V duchu upírských ság a nekrofilie posouvá Stančík lásku mezi živými a mrtvými tvory ještě dál, ale včas se zastaví – kostlivce Andělíně vytáhnou kamarádi z vody sebevraha Dobroslava, aby se medicínského úkolu zhostil. Přestože se do sebe pár zamiluje, uvědomí si nenaplněnost takové lásky.

Lehkost Stančíkova pera

Strašidelné příběhy jsou psány stejně lehkou rukou jako knižní série o jezevci Chrujdovi pro mladší čtenáře, jsou však expresivnější, součástí je pomrkávání na dospělého čtenáře a humor příznačný pro všechna Stančíkova díla. Nechybí ani nekorektní vtipy v duchu těch, co vyprávějí lidé s nějakým hendikepem o sobě samých: „Zrovna jsem to měl na jazyku. Sebral jsi mi to z pusy!“ „Nemáš jedno ani druhé!“

Specifický vizuální styl a životnost dodala kostlivcům Stančíkova dvorní ilustrátorka Galina Miklínová. Se spisovatelem je spojuje smysl pro detail – povahu kostlivců zdařile vykresluje už jen vyobrazení očí. Vtipným a jistě užitečným bonusem je potom klíč k určování strašidel, ve kterém se čtenář či čtenářka pohybují na rozvětveném pavoukovi pomocí odpovědí ano a ne. Vypadá jako kuře a má hřebínek? Tak je to Plivník.

Pokud zvídavý čtenář preferuje legendy převyprávěné současným jazykem, rád se směje a taky trochu bojí, nebude zklamán.