Když se před lety můj román Za Alpami neocitl ani mezi nominovanými tituly, tehdejší člen poroty Emil Hakl zrovna na tento web ex post napsal sloupek o tom, že má máslo na hlavě: „Román Za Alpami být nominován měl.“ Prý šlo o román evropské úrovně. Proč dílu takového významu nominace unikla? Můj text byl podle českých kritiků nemorální. Podle Jana Čulíka a Petra A. Bílka dokonce šlo o vůbec první český fašistický román. Petr A. Bílek tehdy svůj názor sdělil Čulíkovi v soukromém mailu, načež Čulík vytáhl cizí zhodnocení do své recenze. Vlastně by mě zajímalo, jestli k tomu měl od Bílka svolení, ten soud působí jako dost soukromé plácání, ale nechci odbočovat. Podstatné je, že mi to tehdy nevadilo. Nominace mi unikla víceméně z neliterárních důvodů, ale co už. Na fašistu se tehdy dokázal kvalifikovat i nesprávně zabarvený křeček, taková byla doba. Plná humoru. Sám jsem byl kopec legrace.

Letos moje knížka nepostoupila z širší nominace a opět o tom rozhodla moje špatná morálka, aspoň tak tedy soudím podle aktuálního rozhovoru s jednou porotkyní v podcastu Respektu, kde zaznělo, že moje knížka neprošla „mimo jiné“ kvůli tomu, že je text nemorální vůči mým blízkým, o nichž píšu. Jsem si jistý, že „mimo jiné“ v tomto případě znamená, že to byl důvod hlavní; z jakého jiného důvodu by paní porotkyně v podcastu pětkrát zdůrazňila, že to hlavní důvod nebyl. Sotva jí došlo, že ven pustila důkaz o trapném selhání, spustila salvu „mimo jiné“, jenže podobná rétorická zahánění džina zpátky do lahve na právníka nefungují. Prořekla jste se, milá porotkyně, a uřízla jste celé porotě ostudu.

Ale kdo je vůbec v porotě? Našel jsem si jmenný seznam a nikdo mě nezaujal. Mají ti lidé kvalifikaci? Neřekl bych. Pokud v porotě literární ceny probírali otázky morálky, měl by teď ten z porotců, který si dovolil tuto otázku nadnést, být s vážným zraněním v nemocnici. Zbylí porotci by museli takového člena přizabít, což se podle všeho nestalo. Tato porota se nepovedla, ale brzy jistě bude lépe, pokud tedy o porotcování Liter někdo bude mít zájem. Vím o dvou kandidátech, kteří letos účast v porotě odmítli. Obě jsou velké fanynky mojí poslední knížky, jsem smolař. Jedna odmítla z hrdosti, nestačila jí v poměru k vynaložené práci výše odměny, druhá odmítla kvůli čerstvému mateřství. Jde to tudíž vidět i tak, že letos moje Litera padla na oltář správých hodnot: lidské důstojnosti a touze po dětech.

Dělám si za svého neúspěchu legraci jako kdysi? Ne, tentokrát mi skutečně vadí, jak se to s Literami seběhlo. Je mi skoro padesát, nevím, jak dál psát, a potřeboval jsem signál, že někdo moje psaní vidí. Je hloupost tvrdit, že všichni píšeme z vnitřního pnutí, že jsme autisti a milovníci slova. Nejsme, aspoň ne vždycky. Člověk může šlapat na plyn, ale v určitých životních etapách potřebuje, aby na plyn šlápnul i svět. Chtěl jsem tu Literu a měl jsem ji dostat. Nevadí mi, že to může znít zatrpkle; zatrpklost je aktuálně zdrojem mé fascinace, hledím na ni jako do hluboké studny, v níž je spousta řešení, co se týče stylu a svobody. Kdo tvrdí, že zatrpklost je konec, nemá tušení, čeho všeho je schopen tvůrčí člověk neboli baron Prášil.

Utěšuji se tím, že jsem nakonec jistého úspěchu letos na Liteře dosáhl, a to díky J. A. Pitínskému, který přes prostředníka při přebírání ceny za prózu prohlásil, že je nešťastný, neboť cenu jsem měl dostat já. Prý se to stalo v rámci udílení Liter poprvé, aby se někdo takto veřejně de facto zřekl vysněné ceny. Takže jsem utěšený až šťastný. Pitínský je kapacita, ne? A Pitínského na rozdíl od těch nounejmů, co řeší morálku, uznáváte úplně všichni, ne? To mám ale porotu, panečku. Mysleli jste si, že jsem debil, vyhodili jste mě dveřma, ale já se vrátil oknem, do kterého mě za cop tentokrát vytáhla pravá velká osobnost. Až jednou poletím na dělové kouli, bude to JAP, kdo mě výstřelí. Předem i zpětně díky, bratře.