Zdvořilý, plachý mladík tady objevil své kouzlo – anebo v něm místní odhalili něco, o čem neměl dosud tušení. Nechali se od něj ochotně fotografovat na ulicích, začali ho zvát do svých domovů.

Hubený, obrýlený Akito Tsuda opatrně třímá lahvové pivo, které s ním popíjejí rozchechtaní čechoameričtí řízci odění v teplákové módě těch let. České děti mu pózují na chodníku, prohýbají se v pase, převádějí výskoky a zubí se od ucha k uchu. Usmívají se i v hustém dešti. Mladé Čechoameričanky se šlechtí před zrcadlem, než vyrazí za večerní zábavou. Maminky s malými dětmi přilepenými k tělu vědí své. Chlapi utahaní z práce posedávají na postelích ve spoře zařízených interiérech. Americký sen se plní spíš na ulici – tam, kde Akitovi předvádějí své motorky a auťáky, svůj americký sen.

Co vlastně dokazuje, že mu modelem stáli Češi? Melancholický záblesk v jejich oku, smutek schovaný v nejzářivějším úsměvu? Kousek prázdnoty, který někde uvnitř cítí ti, kdo změnili domov? Nepatrné náznaky v interiéru? Fotka Václava Havla, šála českého fotbalového klubu, skleněný půllitr pečlivě importovaný ze staré vlasti?

Akito si nebyl jistý, jestli vzniklé fotky za něco stojí. Chtěl dostát školním standardům, což ho právě svazovalo. S obyvateli české čtvrti našel společnou řeč, na lidské rovině. A na té autorské? Po ukončení studia se vrátil do Japonska a nechal více než pět set snímků ze čtvrti Plzeň ležet v šuplíku. Celých dvacet let. Spíše zkusmo pak některé pověsil na sociální síť.

A začaly se dít věci.

Jé, to je naše maminka! – Hele, bratr! – Ségra – dávám jí okamžitě vědět! Takovéto výkřiky se začaly objevovat v komentářích. Americké i české organizace nakonec pomohly Akitovi, aby se mohl vrátit do Chicaga a své fotky vystavit. A zdejší Češi se v mohutném počtu zúčastnili zahájení profilové výstavy v ústřední městské knihovně – Knihovně Harolda Washingtona v květnu 2024 (knihovna kolekci koupila). Součástí výstavy jsou i jejich nahrané, dojaté komentáře. Vzpomínají v nich na setkání se svým japonským přítelem, na tehdejší život ve čtvrti Plzeň…

Nevěřte spisovatelům.

Tohle všechno se doopravdy stalo. Na začátku devadesátých let… a teď. Akito Tsuda existuje a jeho fotky rovněž, jak si lze na sociální síti snadno ověřit. Skutečně vznikly ve čtvrti Plzeň. Jenže… ve čtvrti Pilsen.

Chicago opravdu bývalo třetím největším českým městem po Praze a Vídni, kdysi před první světovou válkou (ale zachytil jsem i tvrzení, že druhým). Češi skutečně osídlili čtvrť, kterou pojmenovali Pilsen – po Plzni. Dodnes v ní stojí sokolovna, kostel svatého Víta, kostel svatého Prokopa, někdejší české školy i divadelní sál Thálie. A pozorné oko objeví další stopy české existence, třeba v podobě nápisů se jmény někdejších podnikatelů na fasádách. Jenže už v polovině dvacátého století se Češi začali stěhovat dál na západ, do domků s větším pozemkem. Vzmohli se. A místo nich přišli Mexičani, jak se to v Chicagu s jeho imigrantskými vlnami děje od poloviny devatenáctého století. Mexičani vlastně čtvrť zachránili, vysvětluje Irena Čajková, která učí španělštinu a češtinu na chicagské univerzitě a zároveň češtinu v České škole T. G. Masaryka v Chicagu (založené v roce 1921). Díky nim čtvrť zůstala v obytném stavu, nebyla s americkou razancí zbourána, neprošla gentrifikací, naopak ji vyzdobily mexické murály. A Irena ví, o čem mluví, protože má ve čtvrti přátele.

Jenom je škoda, že nikdo takhle přesvědčivě, jako se to Akitovi povedlo v případě Mexičanů, nezachytil život českých Američanů ve čtvrti Plzeň/Pilsen. I když, kdo ví? Krajanské pozůstalosti shromažďuje chicagská univerzita, zabývají se jimi krajanské organizace i Česká škola T. G. Masaryka. Je to celý zanořený kontinent, o jehož někdejším rozsahu napovídá rozměr Českého národního hřbitova v Chicagu. V samotné čtvrti Pilsen už dnes málokdo tuší, podle čeho se vlastně jmenuje a kdo v ní žil.

Fotky Akito Tsudy nicméně nabízejí něco univerzálního – jsou dokumentem uchovávání identity, i její proměny v něco nového. Za Mexičany pózujícími ve čtvrti Pilsen můžeme tušit stín jejich předchůdců, emigrantů jako oni.