Poznali jsme se, když jsem se kdysi Miloše Urbana – coby redaktora Arga – zeptal, kde by se dalo rozumně publikovat, časopisecky. Byl jsem tehdy už několik let mimo republiku. Tak začala spolupráce se Zdenkem a já postupně objevoval bezpředsudečný svět Salonu Práva, vymezený v zásadě jen kvalitou. Nehloubily se sektářské zákopy, nestavěly se pozérské slonové věže, nevymezovalo se ani nemachrovalo.

Ostatně Zdenko byl ten, kdo poznal, že knihu Bílej kůň, žlutej drak, tento literární experiment Jana Cempírka, nenapsala česká Vietnamka, ale muž středního věku. Odvodil to z bezpředsudečného čtení textu.

Po čase provedl překvapivé salto do neznáma. Mohl v klidu vyčkat v šéfredaktorském křesle Salonu – tedy na skromné kancelářské židli v kanclíku ve Slezské ulici – na důchod. Místo toho založil nakladatelství Novela bohemica. Pokud vím, obešel nejdřív nakladatelství, jejichž týmů si vážil, a požádal o radu. Budoucího konkurenta nikde neodmítli, což o něčem svědčí.

Nakladatelování dělal za sebe, na sebe a v mnohém ohledu za vlastní.

Můžu to potvrdit, protože jsem měl tu čest setkat se s ním u několika knižních projektů. Nechci si dělat vlastní reklamu jako ti, kdo postují na sítě fotky zesnulých, na nichž jsou také. Ale musím být konkrétní… Můj román Oko žraloka o českých levičácích, trampech a interbrigadistech, a také o Jaroslavu Klecanovi z Reportáže psané na oprátce musel vydat zřejmě právě Zdenko. Editorsky zkáznil rozbujelý příběh. A jeho grafik vyšvihl nepřehlédnutelně rudou obálku…

Díky románu Oko žraloka mě pak oslovily Klecanovy neteře, o jejichž existenci jsem neměl tušení. Po přečtení se svěřily s rodinným archivem.

A Zdenko byl první, komu jsem volal, že se mi podařilo objevit ve Valencii dosud neznámé Klecanovy dopisy z francouzských koncentráků, které psal své španělské přítelkyni. Zase na základě Oka žraloka a seznámení s vnukem interbrigadisty M. Nekvasila. „To bude bomba,“ pronesl, nicméně realisticky dodal: „Tedy pro někoho.“

Nadšení sdílel, ale doplňoval ho nadhledem a ironií.

Obojího měl velmi zapotřebí, když si k nakladatelování a publicistice přibral provozování Literární kavárny v Řetězové ulici v Praze. Zároveň dramaturgoval provoz klubu v klenutém sklepení. Nakladateloval, knihkupcoval a ještě točil pivo, když barman nedorazil.

Pamatuju si ho jako člověka, který měl prostě grif. Jako když jsme cosi stěhovali a on zručně popadl jakýsi větší kousek. „Díky, zvládnu to sám. Dělal jsem kdysi kulisáka.“

Nějak podobně to měl ve vztahu k lidem. Pořád vidím jeho oči, jak si mě s náznakem laskavosti a ironie měří. A pak přišel věcný návrh, komentář, postřeh, který vás netlačil do odpovědi. Rozhodnutí bylo na vás.

Takhle si ho řada lidí možná bude pamatovat z literárních trhů, veletrhů a akcí. Jak sedí za stánkem s produkcí Novely bohemiky a vstřícně, nicméně realisticky sleduje příchozí. No ano, pro nakladatele, kteří jsou osobně za stánkem, mám slabost.

Naposledy jsem ho viděl v akci na představení knihy korespondence Jaroslava Klecana Zrádce, hrdina, spisovatel? ve strakonické knihovně, pro pamětníky a znalce ze Zadních Zborovic, kde se Klecan narodil. Vzpomínají na něj dodnes. Byl to večer, kdy někteří měli slzy v očích.

Cítili jsme se dost podobně, když jsme Zdenkovým otlučeným nakladatelským vozem vyrazili zpátky a na dálnici se z motoru začalo kouřit – tak tak jsme se upíchli do záchranného oblouku svodidel. Bylo jasné, že další domluvenou akci nestíháme. Po diplomatické, ale ne zcela uspokojivé komunikaci s pojišťovnou dorazila blikající odtahovka. Zdenko si změřil mistra v kombinéze, zatímco jsme se soukali do kabiny odtahového vozu. Ten vrhl obdobný pohled zpátky.

„A co že vydáváte knihy, ve vašem věku? To byste nemusel, ne?“
„A co že se tlučete po nocích s odtahem, na to už máte taky věk, ne?“

Následovala přátelská konverzace s podtónem vzájemného respektu. Oba dělali něco, co v daném místě vesmíru nedělal nikdo jiný.

V Braníku jsme pak zhodnotili, co s odtahem, který pojišťovna neproplatí. Honorář a zisk z prodaných knih náhle vyzněly jinak. Se Zdenkem to vždycky byl společný podnik.

Ještě si říkám, že mistra z odtahovky možná zmátly Zdenkovy bílé vlasy a vousy, které měl, co si ho pamatuju. Nepřítomnost barviva, kvalita bílé vrány. Člověk si nikdy nebyl jistý, kolik mu vlastně je. Jenom to podtrhuje, jak je jeho smrt předčasná.

Loni na podzim uspořádal Zdenko oslavu svých narozenin stylově v hospodě Na Slamníku. Na pozvánce stálo, zvláštně: „Dokud vás stále obstojně vidím a slyším, dokud vás poznám.“

Zdenko Pavelka, 10. 10. 1954 – 22. 5. 2025.

Mám pocit, že se vidíme.