Před odletem se rozloučili s hnízdem, kde odchovali děti nebo sami vyrostli: přerovnali a přeskládali větvičky a zatančili rituální tanec. Cesta na jih znamená dlouhé putování s nejistým výsledkem. A pro mnohé z nás konec oblíbeného seriálu, přesněji jeho sedmé řady. Od té doby, co byla na hnízdo na pivovarském komíně v Bohuslavicích u Trutnova v roce 2018 nainstalována kamera, naučily se život čápů sledovat tisíce obyvatel Česka, včetně mé rodiny.

Začalo to, ještě když žil dědeček Stanislav. Už tři roky trvala ruská válka proti Ukrajině a děda, který sám jako voják Rudé armády prošel druhou světovou válkou, zprávy nesl velmi špatně. Stejně jako mnozí jeho generační souputníci nedokázal přijmout, že na Ukrajinu nezaútočili Němci, ale Rusové. Kdykoli se na zprávy díval, nebezpečně se mu zvedal tlak, bušilo srdce, nemohl spát. Máma začala hledat všemožné výmluvy, zprávy dávkovat a místo zpravodajství mu začala pouštět… čápy.

Takže byl děda u toho, když Bohunka a Bohouš snesli vajíčka a oslavili to klapáním zobáků. První mládě se vylíhlo zrovna na jeho svátek a dostalo jméno Slávek. Ten den se vylíhl i Slávkův bratr a pak přišla na svět další ptáčata: začala pískat, nemotorně se batolit po zeleném mechu a vydávat zvuky podobné chrochtání. Děda jásal nad každou rybou a užovkou, kterou rodiče střídavě nosili mladým do hnízda. Obdivoval, jak elegantně kadí přes okraj, aby měli doma čisto, jak se učí „čapět“ na jedné noze, jak se handrkují o jídlo a posilují křídla před prvním samostatným výletem. Dělal si o ně starosti při bouřkách a lijácích a byl neklidný, když se některý z rodičů dlouho nevracel z lovu. Často si nešel lehnout, dokud nebyla celá rodina zpátky pohromadě.

Tehdy mě to nenapadlo, ale dnes přemýšlím nad tím, co by čápi říkali, kdyby zjistili, že jsou součástí reality show, kde každý jejich krok, skok a sousto nejen sledují, ale také komentují stovky diváků. Byli by hrdí? Nebo by naopak záviděli plachým čápům černým, kteří se zdržují daleko od lidí, i „obyčejným“ čápům z „naší“ masny a cihelny, kde kamery nejsou? Možná by jim to bylo jedno? Každopádně kamery přibývají. Po té první na komíně firmy Kara je nainstalovali také v Třebíči, Makově, Dubné, Žichlínku, Brandýsu nad Orlicí a dalších obcích. Čápy už několik let sledují v Polsku, Slovensku, na Ukrajině a jistě i jinde. Ti ukrajinští, slovenští a polští se nějak přirozeně objevují v mém feedu na sociálních sítích, něco málo tedy vím i o nich.

K vysílání z Bohuslavic brzy přibyl také chat, ve kterém lidé v přímém přenosu komentují jednotlivé díly a nejdramatičtější okamžiky: třeba když se Slávek zamotal do vlasce, který byl na rybě, již mu donesl tatínek k obědu. Nebo když čápata začala šikanovat svou nejmladší sestru. Při pozorovaní živočichů mají lidé většinou tendenci přenášet na ně lidské vzorce. Připisují jim pak soucit, krutost nebo závist. Ti zkušenější, mezi nimi i ornitologové, záchranáři a akademici, pak sborově volají: „Lidi, proboha, jsou to čápi! Čápi to takhle dělají, i když se vám to nemusí líbit!“

A lidem se opravdu leccos nelíbí. Český internet byl třeba pobouřen nevěrou čápice Terezky z Třebíče, která se – když se její muž Tonda dlouho nevracel z jihu – dala dohromady s o několik let mladším Evženem. Tonda se pak odstěhoval do nedalekých Slavic, kde založil hnízdo se Slavěnou. (Ano, jak jste si stačili všimnout, ti, kdo čápy pojmenovávají, neoplývají velkou fantazií, jak se ale dočtete dál, jsou i výjimky.) Ukrajinský internet zase vybuchl pobouřením, když čáp Hryc vyhodil z hnízda nejmenší mládě. Jestliže Terezka si jen pohoršila, a brzy jí bylo odpuštěno a její nový partner přijat, Hryc svým chováním fanoušky vyloženě zvedl ze židlí. „Jaká krutost! Jaká bezohlednost! Copak takhle se chová dobrý otec? S Hrycem končíme!“

Ornitologové začali sborově vysvětlovat, že jde o normální chování související s nutností regulovat počet mláďat, která je třeba uživit, nebo s postiženími či nebezpečnými nemocemi, které jsou v přírodě většinou neslučitelné se životem. Přisadili si i historici a pamětníci s upozorněním, že ještě před sto lety se ani lidi nechovali o moc jinak. Plodili raději více dětí a když nějaké bylo slabé nebo onemocnělo, často na jeho záchranu nevynakládali příliš velké úsilí.

Běžně čáp nemocné nebo nejslabší ptáče umlátí zobákem a pak rozdělí mezi ostatní sourozence jako svačinu. Hryc se naopak zachoval nezvykle humánně… ehm, milosrdně… ehm, ještě přesněji: neobvykle. Mládě vzal do zobáku a odnesl kousek stranou od hnízda, kde ho položil na zem. A odletěl. Děcko bylo drobné, nejmenší (jak by ne, vždyť se také vylíhlo jako poslední), ale zdravé a vcelku se mělo k světu. Bylo ihned převezeno do záchranné stanice, kde se o něj začali starat odborníci. Šlo o holčičku a lidé jí začali říkat Katrusja čili Kačenka. A tehdy přišel hvězdný čas literárních historiků, kritiků a filosofů. Teď se mohli nad ostatními pohoršovat a všem vysmívat oni.

Kateřina je totiž jméno hrdinky nejslavnější básně klasika Tarase Ševčenka, kterou zná opravdu každý. Je to vesnická dívka, která porodí dítě ruskému důstojníkovi, a ten následně se svým oddílem odtáhne. Kateřinin příběh je synonymem tragického osudu: nejen že ji opustí její milý, ale když se dítě narodí, rodiče ji vyženou z domu, protože zostudila je a celou ves. Jdi do Moskovie, říkají. Všemi opuštěná se vydá na dlouhou strastiplnou cestu, a když se ukáže, že její milý o ni už nestojí, dítě odloží a utopí se. Archetypální Kateřina se později stává symbolem nebohé Ukrajiny. Není divu, že pojmenovat ptačí mládě právě tak někomu přišlo nevkusné, trapné a blbé.

Čapí Kateřina nicméně s takovou chutí jedla kuřecí maso a myši, že se za pár dnů spravila a vážila víc než její bratři a sestry. Samozřejmě to vše v přímém přenosu. Lidé začali žertovat, že kdyby to věděli ostatní sourozenci, chtěli by do děcáku taky. V hnízdě je jídla pořád méně: rodiče jednak nestíhají, jednak snižují porce záměrně. Jednoho dne totiž musí děti vyrazit na svůj první let, a co jiného než hlad je nejspolehlivější motivace? Čápi sice přikrmují své děti až do odletu na jih, ale postupně je naučí samostatně lovit a starat se o sebe.

Nikoho asi neudiví, že se čápi stali synonymem vzorného rodičovství. S tím souvisí i pověra, že čáp nosí děti. Mít hnízdo na chalupě tradičně znamenalo požehnání a štěstí. To by měl někdo vysvětlit Broumovským, kterým v létě začal stavět hnízdo na mariánském sloupu uprostřed náměstí mladý čapí pár. V obavě o to, aby jim ptáci nepoškodili barokní panenku Marii, nechala radnice postavit umělé hnízdo o několik metrů dál na speciální tyči. Úvaha byla, že původní hnízdo následně odstraní a ptáci se jednoduše přestěhují vedle. Někteří namítali, že možná by stálo za to tři týdny počkat, až dvojice poletí na jih, a do té doby se prostě radovat z jejich přítomnosti. Panenka Maria by to jistě zvládla, protože v životě přežila i horší věci.

Jednou, když byli čápi na obědě, tedy přijela plošina se stěhováky a ti ptačí domov zlikvidovali. Ke cti starostovi slouží, že když se plošina zvedala, dal prý pokyn, že bude-li tam vajíčko, celé stěhování se ruší. Vajíčko tam nicméně nebylo – mladý pár si jen cvičně připravoval hnízdo na příští rok. To umělé na sloupu je ale nezajímalo, odletěli tedy neznámo kam a na náměstí se už nevrátili. Panenka Marie, jejíž čistotu a důstojnost radní tak bránili, dostala na hlavu černý pytel. Je sice v bezpečí, ale vypadá to, že na sloupu v Broumově mají mrtvolu.

Čápi, ať už odletěli kamkoli, jsou dnes jistě na cestě na jih. Na webových stránkách hnízda Bohuslavice, ve chvíli, kdy dopisuji tento text, hodiny ukazují, že do příletu zbývá 210 dní, 23 hodin, 30 minut a 12 vteřin. Ve skutečnosti nikdo neví, kdy přesně ptáci hnízdo opustí a kdy se vrátí. Jedno je jisté, jestli je cestou nikdo nezastřelí, nesní, nechytí se do sítí, nenarazí do sloupu a vyhnou se všem dalším nebezpečím, která jsme jim my lidé připravili, na jaře tu jsou zas. A pokud mezitím nevznikne obecné nařízení o ochraně osobních údajů pro ptáky, začne další řada oblíbeného seriálu.