V románu Ztracený v povětří (2023) zastihneme dětského protagonistu Mikuláše na prázdninách u prarodičů na vesnici. Zpočátku nudné dny se díky nerudnému sousedovi překlopí do nečekaného dobrodružství – Mikuláš jej sleduje k plechové skříni v opuštěném areálu, sloužící jako průchod do minulosti. Čtenáři se tak společně s Mikulášem a sousedem Čurdou podívají mezi legionáře v Irkutsku, na dávný hokejový zápas nebo za slavným letcem Kašparem. V loňském roce vyšlo pokračování s názvem Strach nad řekou, které už se odehrává v bytostně pražských kulisách, a to jak těch současných, tak minulých. Do děje vstupují dva Mikulášovi spolužáci, sourozenci, s jejichž pomocí musí Mikuláš ochránit tajemství svěřené Čurdou. Děti se v rámci nového dobrodružství setkají s mladým Filipem Topolem a kolem přitom krouží zlověstný Bondy.

Už ve své prozaické tvorbě pro dospělé čtenáře, jíž se věnuje takřka dvě desetiletí, Stanislav Beran často tematicky vychází z historie. Vystudoval obor český jazyk a dějepis na Pedagogické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, aktuálně pracuje jako manažer ve farmaceutické firmě. V rozhovoru popisuje, jak s historickou tematikou ideálně nakládat v literatuře pro děti a mládež, na jaké rovině jeho knihy slouží dětem a kde oslovují rodiče i jak se dají do dětského románu „zamotat Psí vojáci“. Mikulášovými zážitky z obou knih se snaží motivovat dětské čtenáře k rozvíjení vlastních představ a nápadů a aktuálně pracuje na dalším pokračování.

iLiteratura: Po řadě prozaických titulů pro dospělé, často čerpajících z historie, jste začal s tvorbou pro děti a mládež. Je pro vás tvůrčí přístup v něčem jiný?
Stanislav Beran: Zatímco v knihách pro dospělé si můžu dovolit drobné autorské naschvály a předpokládat, že si s nimi dospělý čtenář nějakým způsobem poradí a nebude je považovat za neumětelství, děti fungují jinak. Dětský čtenář žádné finesy a priori nehledá. Knížka ho musí od začátku bavit, musí mu předestřít něco, co bude chtít číst. V tomhle směru jde o úplně jinou práci a řekl bych, že je pro mě lehce živelnější, protože v rámci strukturace příběhu mi přirozeněji plyne. Je logičtější, není příliš konstruovaná.

iLiteratura: Přemýšlíte tedy o svém cílovém čtenáři? Určitě je odlišný od doby, kdy jste byl sám dítětem.
Stanislav Beran: To sice je, ale vzhledem k tomu, že jsem ty knížky začal psát v době, kdy mým synům bylo devět a dvanáct, měl jsem v tu chvíli cílového čtenáře in natura kolem sebe, takže jsem se dokázal snáz naladit na vlnu jeho myšlení. To mi hodně pomohlo, nicméně první verze první knihy byla komplikovaná, měla příliš forem vyprávění a museli jsme s redaktory text výrazně zredukovat a zjednodušit. Kostra příběhu zůstala, ale nakonec jsem použil méně vyprávěcích prostředků a byly jednodušší. Já jsem tak strašně nechtěl, aby byl výsledek banální, až byla první verze pro dětského čtenáře přehnaně psychologizovaná. Což si myslím, že děti opravdu nepotřebují.

iLiteratura: Pracujete s historickými osobnostmi, kulisami, ale vyhýbáte se přitom širšímu výkladu. U známých postav si vystačíte s jednoduchým souborem charakteristik, které pomrkávají na dospělého čtenáře, ale příběh je v zásadě srozumitelný a odpovídá věkové kategorii. Jak tedy s takovou tematikou pracovat a zároveň nezahltit?
Stanislav Beran: Uvažoval jsem nad tím dvojím způsobem. Předpokládal jsem, že určité skupině mladších dětí, které jsou bez problému schopné tomu příběhu porozumět, budou předčítat rodiče nebo někdo jiný. Anebo, hypoteticky – to se ve mně trochu odkopal pedagog  jsem nad tím trochu uvažoval jako nad edukačním materiálem, který by mohl být použitelný ve škole. To znamená, že tam měl vstupovat někdo poučený – pedagog, rodič, prarodič. A ty náznaky jsou tam proto, aby tvořily prostor k nějaké další diskusi, aby dospělý něco dovysvětlil a mohl dál vyprávět. Když jsem pozvaný na besedu do nějaké školy, jako silnou myšlenku u dětí často vnímám odpor vůči knihám jako něčemu, co zaprvé patří do minulého století, a zadruhé vlastně vůbec nereflektuje jejich život. Mojí snahou je vysvětlit, že to takhle není a že mezi tím, co dělají na telefonu nebo počítači, a čtením knížky není zas tak velký rozdíl. Knížka má ale jednu obrovskou přidanou hodnotu, a to že neříká a neukazuje všechno – dává prostor pro unikátní lidskou imaginaci.

iLiteratura: Potom, co protagonista v první knize něco zažije, se posadí k telefonu a dál si dohledává informace. To může nejspíš působit i návodně.
Stanislav Beran: Tohle mám zrovna okoukané od svých dětí, které mají potřebu vést s námi diskuse na jakákoliv témata, a tak zjistily, že potřebují argumenty. Myslím, že spousta dětí, které jsou takhle nastavené, to dělají podobně a informace si dohledávají.

iLiteratura: Máte nějakou zpětnou vazbu ohledně toho, zda vaše knihy motivují čtenáře k zájmu o historii?
Stanislav Beran: Musím říct, že jsem trochu překvapený hlavně z jedné věci, a to že si tu knihu se zájmem přečetlo poměrně hodně dospělých, nejenom při čtení s vlastními dětmi. Potěšilo mě i to, že věkové spektrum dětí sahá od pěti let nahoru – někteří rodiče četli staršímu a mladšímu dohromady a i pětileté dítě se příběhu drží, chápe ho a baví ho to. A těší mě ještě jedna věc, vzhledem k tomu, že my jako mužská část lidstva tak trochu přestáváme číst fikci. Když už něco čteme, tak je to non fiction o přírodě, o válce, o horách, o sportu nebo životopisy. Zejména Ztracený v povětří je hodně klukovská kniha a stojí za ní záměr oslovit právě kluky, protože upřímně řečeno, knížek pro tenhle věk a tenhle typ čtenářů zase tolik nevychází.

iLiteratura: Co do historické tematiky se ale knihy pro čtenáře od deseti let poslední dobou objevují, konkrétně i různé průchody do minulosti. Petra Hůlová v Liščích očích posílá děti do roku 1968 dírou v podlaze koupelny, Alma z knihy Lucie Paulové projde obrazem do období první republiky a do protektorátu vysílá partu dětí Martin Čepa ve Zvonu. Děti se do minulosti dostanou náhodou, musejí tam něco vyřešit a ještě přijít na to, jak najít cestu zpátky. U vás cestování do minulosti funguje jinak, spíše jako opakovaně využívaná schopnost.
Stanislav Beran: Principiálně mi šlo o střetávání světů dospělých a dětí. Nechtěl jsem z toho dělat dobovku ve smyslu, že bych dětem do detailu prezentoval nějaké období minulosti a konfrontoval je s historickými postavami. To se nakonec trochu rozvinulo ve druhé knize a ve třetí, na které aktuálně pracuju, by to mělo být ještě víc. Tam už hlavní hrdinové v historickém období stráví většinu času, takže se ten přístup vyvíjí. Výpravy jsem v první knize plánoval jako návodné ťukance – když budou děti chtít, mohou si podrobnosti zjistit samy –, a aby jich mohlo být větší množství, nesměly zabrat v knize tolik prostoru. Příběh měl být primárně o dítěti, které tráví prázdniny ne úplně podle svých představ. Nudí se a vyhledává podněty, které ho za normálních okolností úplně minou, a tak se mu během těch necelých dvou měsíců stane spousta věcí, které mu dokážou nějakým způsobem změnit život. Moje obecná myšlenka při psaní byla, že nikdo přesně neví, co mu způsobí zážitek, který se děje v daný okamžik, a co pro něj může znamenat třeba za deset let. Postavy v knize Ztracený v povětří jsou na začátku v místě, kde žijí, obě ostrakizované, a zatímco soused to bere jako věc, která mu vyhovuje, protože s nikým dohromady nic mít nechce a všichni ho víceméně štvou, Mikuláš tím trpí. Jak spolu začnou trávit čas, oba nasají kus postoje toho druhého – soused přestane být tak nepřátelský vůči všem a uvědomí si, že to nemusí nutně pro jeho život znamenat konec definitivního klidu. A Mikuláš zase zjistí, že může přinášet dospělému člověku nějakou přidanou hodnotu, prospěch, informace a i z pozice ochoty někomu pomoct nebo vstřícnosti získá určitou míru sebevědomí, kterou na začátku neměl.

iLiteratura: Zejména u čtení druhé knihy jsem vnímala, že Mikuláš sice působí jako outsider, ale poměrně netypický. Je zvyklý trávit čas sám, je se sebou vlastně docela spokojený, má hezké vazby s rodinou, rozumí si s dospělými a rozhodně nejde o utlačované dítě. Ale teprve v rámci příběhů se ukazuje, že není vždycky jednoduché navazovat vztahy s vrstevníky – bylo to pro vás podstatné téma?
Stanislav Beran: Ano, v první knize sice není zas tak úplně rozvinuto, tam slouží spíš k navození atmosféry, která panuje mezi dětmi. Vztah místních dětí k Mikulášovi je od začátku jasný a nijak se nezmění. Ale je fakt, že tam panují harmonické rodinné vztahy. Do druhé knihy se dostávají jeho vrstevníci, dvojčata Ema a Petr, kteří mají taky harmonickou rodinu, ale přicházejí z trošku jiného sociálního prostředí. Já určitě nechci, aby knihy působily jako svého druhu sociální agitka, ale je pro mě podstatné ukázat, že není třeba zas až takového úsilí, aby byli lidé schopní spolu vycházet, domluvit se a najít něco, co mají společného a co je pro ně osobně důležité. Ve Strachu nad řekou si jedno z  dvojčat s Mikulášem paradoxně rozumí víc než se svým bráchou, protože jsou ve věku, kdy jsou jeho zájmy ještě spíš dětské. Mikuláš taky má jako jedináček takové ušlechtilejší zájmy – hraje na kytaru, dobře se učí, nemá problémy ve škole. A pak jsou tam rodiče – moje žena si ze mě dělala legraci, že jsem si vymyslel ideálního otce.

iLiteratura: Když se podívám na ilustraci tatínka, tak se vám opravdu trochu podobá. Je to náhoda?
Stanislav Beran: To je asi fór od pana ilustrátora Jána Kurince. My jsme se totiž předtím neznali. On je hodně pečlivý a rešeršoval si i různé krajiny, kde se děj knihy odehrává, a evidentně se taky podíval, jak vypadám já, protože když jsem tu ilustraci viděl, musel jsem se smát. Podle mé ženy jsem si vymyslel tatínka, kterým bych chtěl být já sám. Už v první knize je maminka upozaděná a má tam nenápadnou roli – zaprvé je to proto, že v tomhle věku se kluci snaží od maminek spíš separovat, aby nevypadali jako větší mazánci, než jsou, a zadruhé je pro jejich budoucí život hodně důležité, když jsou schopní bavit se s otci, a především když jsou otcové schopní a ochotní bavit se s nimi. Tahle rovina je spíš pro rodiče, děti nad tím asi tolik přemýšlet nebudou. Navíc jsem cítil, že není úplně v pořádku, aby byl ten kluk na vesnici s prarodiči úplně sám a jeho přímí příbuzní do příběhu nevstupovali.

iLiteratura: Ve druhé knize je moment, kde Mikulášův táta vysvětluje Emě, že ač má o Mikuláše strach, musí ho nechat dělat věci sama za sebe. To také zřejmě směřuje k rodičům? Pro mě to byl důležitý moment, protože z pozice rodiče to je něco, co vím, že musím dělat, ale dobře mi v tom vždycky není.
Stanislav Beran: Bylo to tak míněno. Otec tam i říká, že v určitém věku každý člověk prožívá svým způsobem něco podobného, jako prožívají ty děti, jen každý trošku jinak. A asi je na místě ho nechat, ať si to prožije podle sebe. Být mu v rámci možností ku pomoci, ale ne ho odrazovat, zakazovat nebo se nějakým způsobem snažit ho ochránit. Protože pak se taková věc jenom odloží do budoucna, a když se neventiluje v deseti letech dětsky, tak se to stane ve dvaceti letech nedětsky a bývá to většinou mnohem horší.

iLiteratura: Když jsem přemýšlela, o čem je román Ztracený v povětří, došla jsem k tomu, že o plnění snů a možná o odpouštění starých křivd. O čem je Strach nad řekou?
Stanislav Beran: První i druhá kniha mají být především příběhy, které budou děti bavit. Nesmí šustit papírem a nesmí být školometské, protože by je děti jinak nechtěly číst. Ve chvíli, kdy mám sny, představy, cíle, cokoliv, a nikdo mi neřekne, že to je nesmysl, který se nemůže stát nebo kterého nemůžu dosáhnout, tak nemám důvod nevěřit, ať je mi deset, nebo čtyřicet. Ve chvíli, kdy desetileté dítě zjistí, že z nějakého důvodu není možné svůj sen splnit, může ztratit zájem o to, co si samo vymyslí.  Proč by děti nemohly poprosit rodiče, ať jim do sklepa postaví plechovou skříň, do které si v sobotu po obědě půjdou na hodinu sednout a budou si představovat, co budou chtít? Ať si vymýšlejí, ať si to třeba namalují, vytvoří si komiks, videohru, ať udělají cokoliv – a přesně tohle by moje knihy měly v dětech ideálně probouzet.  Knížka sice v dnešní době opravdu pro někoho působí anachronickým dojmem, jenže děti ovládají prostředky, které jsou sice digitální, ale v podstatě fungují jako knížka nebo jako papír a tužka. Koneckonců i v rámci projektu Děti, čtěte! pojímáme představení knih jako workshop, kde děti pracují s názvem knih. Mají za úkol jenom podle názvu vymyslet a odprezentovat jakýkoliv nápad, o čem by ta kniha mohla být. Moje zkušenost je totiž taková, že dopředu to přečtou stejně jenom dvě tři děti. Tímhle způsobem se jim snažím ukázat, že knížka není jenom otrava a úkoly, ale přesvědčit je, že stejně jako telefon, televize, počítač, je jenom prostředkem k tomu, aby si samy začaly představovat svoje vlastní věci.

iLiteratura: Ztracený v povětří je rámován obdobím letních prázdnin – už vybočení z každodenních povinností a změna prostředí tu vytváří specifickou atmosféru. Strach nad řekou už se odehrává ve městě „za běžného provozu“, bylo to v něčem autorsky náročnější?
Stanislav Beran: Já jsem se pokusil, aby bylo vidět, že si děti nemohou se svým časem pracovat podle toho, jak se jim chce nebo nechce – mají školní povinnosti, rodiče, kteří pracují, když opouští město, tak se to musí směřovat na víkend, pro rodinu to znamená nějaké dohody a tak. Je tam zjevný rozdíl oproti tomu, když se dítě vrátí za bouřky v dezolátním stavu, má prázdniny a druhý den může klidně spát. Zatímco tady, když si něco naplánují, domluví a něco se děje, prostě to s sebou nese nějaké následky, které souvisejí s běžným denním režimem.

iLiteratura: Už jsme se dotkli skutečných historických osobností – ve Strachu nad řekou hrají významnou roli Filip Topol a Egon Bondy (ač ve druhém případě myslím křestní jméno nepadne). Proč zrovna oni?
Stanislav Beran: Tady jde právě o to pomrkávání po rodičích. Já jsem velký fanoušek Psích vojáků a spousta mých vrstevníků má děti kolem deseti let a tuhle hudbu poslouchají. To je první věc. Druhá věc je topos – Filip Topol opravdu na konci života žil kolem Strossmajeráku, a tak tam geograficky hezky zapadala i Malá Strana, Letná a Bubny, kde se teď staví nové nádraží. No a Bondy – co se týče  osobnostních rysů – je asi velká kontroverze. Filip Topol, jeho bratr Jáchym i otec Josef se s Bondym dobře znali, bydleli nedaleko sebe, protože Topolovi žili U Lužického semináře, Bondy v Nerudovce, takže to je za rohem. Dítěti to jméno nejspíš neřekne vůbec nic. Když budou rodiče chtít, tak mu všechno můžou vysvětlit. Je jen na jejich zvážení, jestli s tím tématem budou chtít pracovat, nebo ne. Dětem je jedno, jestli se hudební skupina jmenuje Psí vojáci, Lucie, nebo třeba Progres 2, kdyby se kniha odehrávala v Brně. Je fakt, že Filipovy klávesy tam zároveň fungují jako jeden z instrumentů, který pomáhá příběhu. Takže se to takhle sešlo. Když jsem knihu dopsal, někteří známí mi říkali, že jsem se pomátl na rozumu, proč motám do dětské knížky Psí vojáky a Bondyho a underground, když tomu děti nemůžou rozumět. Tak jsem jim řekl: Ale těm dětem to nejspíš budete číst vy, a když je to bude zajímat, tak se vás třeba zeptají. A vy jim to vysvětlíte, protože to víte.

iLiteratura: Vy tam ale disidentské kruhy ani underground v podstatě nerozebíráte a berete si jen některé principy. Využíváte zvuku jmen, která na děti působí zvláštně, ale přitom jsou zbavená všech konotací, které naskakují nám dospělým. Děje se to vlastně už v první knize, kdy v souvislosti se jménem Čurda udavačský motiv převracíte.
Stanislav Beran: Jsou rodiče, kteří to dítěti přečtou jako příběh. Někteří ani možná nebudou ta jména znát. Funguje to tak a mělo by to tak být v pořádku. Anebo když si dítě čte samo, mělo by ho čtení bavit a dávat mu to smysl jako příběh bez ohledu na to, jak se ti lidé jmenují. Vycházím ale ze zkušeností sebe jako dítěte a svých dětí, které chtěly vědět víc, a dřív než šly hledat do internetů, tak se zeptaly toho, kdo jim četl. Filip Topol se v knize mohl jmenovat klidně Jirka Novák a na příběh by to pro dítě nemělo vliv, kdyby vedle nich neseděl ten dospělý, který to bude znát a třeba jim pustí nějakou písničku. Principiálně jsou ale obě knihy o tom, o čem bývá většina dětských knih – kamarádské a nekamarádské vztahy, rodinné vztahy a tak.

iLiteratura: A nalezení sebedůvěry a důvěry ve vlastní rozhodnutí.
Stanislav Beran: To byl určitě záměr. Snažil jsem se ale, aby to nepůsobilo násilně. On ten chlapec není úplně průbojný typ, ale zároveň vždycky v nějakou chvíli projeví určitou kvalitu, schopnost nebo dovednost, která je užitečná a ocení ji i okolí. Není v tom okázalost, ale má to svoji cenu. V průběhu času si buduje sebedůvěru, a tak i působí sebevědomějším dojmem. Je čím dál víc schopen bavit se s dospělými a zároveň tam u něj pracuje vědomí, že ví něco, co jiní lidé nevědí, že zažil něco, co jiní lidé s největší pravděpodobností nezažili. A tahle empirie dává člověku velkou sebedůvěru. Mluví o něčem, co zažil a co ví, že je, jak říká. Neptá se, oznamuje.