Autora jazykově výjimečného titulu pro čtenáře od čtyř let známe především jako oceňovaného divadelního režiséra. Zlínský rodák Jan Antonín Pitínský (vlastním jménem Zdeněk Petrželka) se podepsal pod řadu úspěšných inscenací, ale je také autorem několika dramat, próz a básní. V loňském roce rozšířil svůj repertoár o sbírku krátkých povídek Domácí potřeby (2024), jež získala cenu Literu za prózu, a letos právě o knihu pro děti Olívie si vyskakuje. Ve vyprávění určeném pro hlasité čtení s rodiči autor líčí zážitky hlídacího dědečka.

Olívie dá zabrat

Již od prvních stránek vyprávění je jasné, že rodiče budou při četbě nepostradatelní, neboť text překypuje slovními hříčkami, básnickými obraty, novotvary, složitějšími pojmy a velmi kreativními postřehy tří-, později čtyřleté Olívie. Děj krátké úvodní kapitoly pojednává o cestě do školky na tatínkově kole. Okolo dvojice sviští automobily, vane vítr a Olívie nadšeně pozoruje ruch města způsobem sobě vlastním: „Do nosu jí foukl větřík, do ucha se posadil malý vrabec a jede s Olívií do lesní školky. Ale ne, směje se Olívie, kdepak vrabec, to nejde! Ale v uchu cosi naříká a pípá, není to třeba nějaká hňamaňa nebo čirokézí finta či výstřelek?“ V obdobném vyprávěcím duchu se nese celý příběh, přičemž jazyková kreativita nabírá na obrátkách. Pitínský se nebojí odvážných přirovnání, rychle plynoucích asociací, přechodníků, archaické koncovky infinitivů (dospati) ani podmínkových vět v minulém čase (kdybych se nebyla byla dívala). Vezmeme-li v potaz již třeba čtyřleté čtenáře-posluchače, nakládá jim autor poměrně dost.

Parťáka dělá Olívii především dědeček Moučka, jenž ji často hlídá. Role dědečka mu jde na jedničku, vnučce se stoprocentně věnuje, účastní se s ní exotických dobrodružství, těší se z jejích nápadů a snaží se ji i trochu vychovat. Ne vždy sice okamžitě projevuje nadšení, když jej ráno holčička tahá z postele nebo ho ruší u snídaně, ale Olívie a dědečkova náklonnost k ní nakonec vždy zvítězí a brzy se zase vrhají do boje proti všedním, občas i trochu nudným dnům. Se stejným zápalem prožívají situace reálné i smyšlené: pitvají chapadla obludné chobotnice (spící maminka), putují na strašidelný ostrov, přecházejí přes poušť nebo venku na procházce pukají bílé bobule pámelníku, a jednou dokonce zajdou na polévku do hospody. Maminka s tatínkem se v knize příliš nevyskytují, a ačkoliv z Moučkova vztahu k Olívii sálá láska, dospělý čtenář musí s ním a jeho nesnadnou úlohou zabavit tříletou holčičku soucítit. Když má děda za úkol vzít ji do parku a za dvě hodiny zvládnou ujít pouze sedm a půl metru před domem, musí se člověk chtě nechtě smát.

Poetika pro děti

Dalo by se říct, že co kapitola, to nově vymyšlená hra, převlek nebo identita protagonistů. Aktivity někdy okamžitě vtáhnou do děje, jindy se ale odvíjí příliš rychle, obrazy se proměňují až překotně a celek působí chaoticky. Autor takto sice reflektuje proud dětských asociací, ale ne vždy se dá v textu snadno zorientovat nebo se s ním ztotožnit. Souvětí dlouhá i přes pět řádků plynulost četby nijak neusnadňují. Kromě rodičů však dětem v porozumění napomáhají detailní ilustrace Pavly Baštanové. Pestře barevnou škálou ilustrátorka zdárně vystihuje rozmanitost Olíviiných fantazií a místností metamorfovaných na dobrodružné destinace. Ve vyobrazeních dědy Moučky lze snadno identifikovat autora samotného, jenž knihu věnoval vnučce Hermíně.

Básnické příměry a personifikace vesměs efektivně vystihují atmosféru a pocity hrdinů („odrobinky zvuku“, „klepání, které způsobila ručka malá a drobná jako úlomek opuštěné skály“, „město pofňukávalo“) a probouzejí radost z poetického jazyka určeného dětským uším. Na druhou stranu se jich v knize vyskytuje poměrně dost a některé jsou trochu na hraně, ať už výpovědní hodnotou, nebo přemrštěností: Kouř z dortových svíček se Olívii „nezdál, funěl a říkal velmi laciné věci“ nebo „dveře se otevřely jako starý moučník“. U následující věty se pozastaví i vyzrálí čtenáři: „Tak plynulo to zvířátkovité, skoro neklidně skomírající odpoledne, jehož nenápadnost trochu bolely zuby a do něhož náhle vpadl vřískot vysavače, jenž se pak dlouho modlil za vše neodkladné.“

Na tváři lehký smích

Velmi zdařilý je autentický popis Olíviiny narozeninové oslavy, na které dochází ke střetu dětského a dospěláckého světa. Dospělí se věnují vlastním konverzacím a skleničkám s drinky a tvoří jakousi kulisu hrám malých gratulantů. Hru na výslech řídí chlapec Jeroným v roli hlavního detektiva pátrajícího po vrahovi. Vyslýchá všechny podezřelé, hledá zloděje másla a zatýká děti do cely. Slovní zásoba a postupy z oboru kriminalistiky (pitvání mrtvoly, pachatel musí být souzen podle platného zákona) v podání malého kluka, nejspíš naposlouchané z televizních seriálů, vyvolávají úsměv. Jemný humor prostupuje všemi kapitolami, avšak mísí se s Moučkovou melancholií a žalem, když od vnučky musí odejít. Také Olívie pociťuje při objevování světa první negativní emoce jako strach a smutek, ale díky rodině překážky snadno překonává. Mezi řádky lze také vyčíst, že holčička vyrůstá v blahodárném prostředí bez technologií, se zdravými snídaněmi, na vzduchu v lesní školce a rodinou podporující tvůrčí mysl.

Po jazykové stránce patří kniha Olívie si vyskakuje mezi méně běžné publikace pro děti, nicméně o to potřebnější. Ačkoliv mladší děti stěží porozumí všem slovům a obratům, nemusí to nutně být překážkou, jelikož vypravování i tak dokáže zanechat silný dojem. Pitínský sice volí odvážný jazyk, který nemusí být každému rodiči a dítěti po chuti, ale čtenáře, kteří poetickou prózu zaměřenou na děti vyhledávají, zaručeně uspokojí.