V roce 2020 rozšířilo nakladatelství Běžíliška nabídku prvního čtení pečlivě připravovanou edicí UžČtu. Sérii cenově dostupných příběhů v měkké šité vazbě, držících suverénní kvalitu i zřetel na cílového čtenáře, zahájila Noemi Cupalová titulem Zvíře, které není vidět. Podobně jako další dva tituly, Co musejí morčata (Klára Pondělíčková, Andrea Tachezy, 2021) a Jirka v kostce (Jakub Maksymov, Veronyka Jelinek, 2022), se Zvíře, ilustrované Marií Urbánkovou, dostalo do výběru Nejlepší knihy dětem. Loni do řady nevšedních vyprávění přibyl pátý svazek, kterým se v této edici Noemi Cupalová, tentokrát už jako prakticky kmenová autorka nakladatelství, představuje podruhé. Mezitím zde vydala dalších pět titulů určených čtenářům různého věku (a nadto ještě v nakladatelství Portál vyšli Strašilové z krabičky, 2024); mnohé si vysloužily řadu cen, nebo alespoň nominací. Při přípravě příběhu Azilo Bazileus Cupalová spojila síly s ilustrátorkou Kateřinou Illnerovou. Ta má zkušenost s ilustracemi domácích (Malá kniha o velkém žbluňk, Lux, 2024) i zahraničních titulů (Veletoč, Portál, 2025) a v loňském roce vydala v Hostu autorský komiks S láskou V.

Netypickým zvukomalebným názvem, pro dětské ucho spíše nesrozumitelným, ale zato příjemně zlověstným, Noemi Cupalová předznamenává hlavní osu příběhu. Termín „basileus“ tradičně označuje vládce či panovníka, „azilo“ by zase mohlo odkazovat k jisté nedotknutelnosti, případně k šílenství. Pro cílového čtenáře nicméně tahle hříčka není tak úplně podstatná, protože označení Azilo Bazileus vnímá jednoduše jako jméno: jméno vzteklého mrňouse nebo mrňavého vzteklouna, který je ke smůle všech obyvatel král. Azilo se jenom třese na okamžik, kdy jeho otec zemře, aby mohl nastolit vlastní vládu – lépe řečeno krutovládu. Brzy z něj mají všichni hrůzu.

Popravený rádce i zahradník, komoří visící z nejasného důvodu za nohy z okna, sluhové v nejtemnějších kobkách, zoufalé hlasy z hladomoren a potoky krve – v knize pro pěti- až sedmileté čtenáře tohle všechno možná trochu překvapí, ale autorka si je dobře vědomá toho, že děti vždy nepotřebují přetírat svět narůžovo. Naopak se jí úměrně doporučenému věku daří ukázat, jak vypadá moc v rukách někoho, kdo by jinak byl jen směšný, jak bezvýchodně se lidé kolem takového panovníka mohou cítit, a zároveň že každý tyran je silný jenom tak jako skupina těch, kteří jsou ochotni ho poslouchat. Její vyprávění zároveň nepostrádá vtip a lehkost – železničáře nechá král zbičovat, protože ho rozbolí břicho z deseti vagonů marcipánu, který si nechal poslat; jindy se rozhodne nechat sekat místo hlav nohy a pak se škodolibě směje: „Kdo je tady teď mrňous, co?“ (s. 19).

Hravě a umírněně přistupuje k příběhu i ilustrátorka. Kateřina Illnerová vyniká v zachycování pohybu i emocí – dokáže tak společně s Cupalovou budovat atmosféru panující v království, například když kreslí zámek otřásající se Azilovým vřískotem, lokaje utíkajícího z komnaty tak rychle, že mu padá nádobí z podnosu, nebo rozzuřeného Azila samotného. Zároveň umí vystihnout i motivy rozvíjené textem – třeba na dvojstránce, kde vzrůstem malý Azilo vrhá obrovský stín, v němž se třesou dva vyděšení rádcové. Jistou smířlivost přináší volba tlumených barev, z nichž se vymyká jen Azilův sytě červený královský plášť.

Situace se obrátí, když si nespokojený a nešťastný kat, na kterého už je těch poprav moc, uvědomí, že stejně jako on se cítí i stráže, vojáci a žalářníci. Jejich společné „ne“ situaci v království naprosto obrátí. A právě zde se Cupalová sympaticky rozhodne Azila nepotrestat, ale udělit mu výchovnou lekci. Čtenáři znalí jejího předchozího titulu Blbá Vendula tu mohou zpozornět – bravurní text soustřeďující se na šikanu totiž mimo jiné upozorňoval na to, že žádné chování ani nálepka, ať už si ji dotyčný přidělil sám, nebo si ji vysloužil od ostatních, z nikoho nečiní beznadějný případ. A že k tomu, aby se situace zlepšila, musejí svým chováním přispět všichni.   

Azilo Bazileus je vlastně modelový a z hlediska dospělého, který sleduje současné zpravodajství, možná trochu naivní příběh. Noemi Cupalová v něm stvrzuje svou schopnost šikovně a jednoduše vykreslit funkční přesvědčivou postavu a tematicky osvěžuje možnosti začínajících čtenářů. Přestože žánrově vychází z tradiční pohádky, modernizuje ji jak s ohledem na děti, které se na příběh o chování a emocích snadno napojí, tak s ohledem na rodiče, kteří třeba zahlédnou politické paralely. Principiálně navíc na jejích tezích rozhodně něco je – a ve světle posledních týdnů je dobré si to připomínat.