Je to vlastně archetypální situace – být dítě, muset překonat strach z cizích lidí… a poprosit o pomoc. Tramvaj života vypráví o různých druzích strachu, třeba z okupantů, kteří vyhánějí lidi z domů i domovů a odvážejí je neznámo kam. Odehrává se v Římě roku 1943, kdy Itálie uzavřela příměří se Spojenci, okupanty jsou tedy Němci. Hrdina knihy, dvanáctiletý kluk z početné chudé rodiny, strach z nepřátelských ozbrojenců zná. Zažije ho, když proběhne zátah a jemu se podaří uniknout.

Dojde na konečnou tramvaje a průvodčímu řekne: „Jsem Žid. Hledají mě Němci.“ Úsporný příběh shrnuje nacistický antisemitismus, nemoralizuje, vysvětluje dějem: Italové jsou pro okupanty ti, kdo zradili, a Židé – ti nemají vůbec žádná práva. Hlavní hrdina nechce být příslušníkem „věčně pronásledovaného národa“, ale právě tím je. Nehloubá nad antisemitismem – zažívá ho, a přitom tak poukazuje na jeho neopodstatněnost. Italská spisovatelka Tea Ranno, autorka románů pro dospělé i knih pro děti, příběh tak důvěryhodně popsala díky tomu, že navázala vztah s někdejším chlapcem, který ho prožil.

V tramvaji se začne odvíjet řetěz setkání s tramvajáky i s prchajícími Židy, pasažéry, kteří s nimi sympatizují, i s hlučnými a agresivními fašisty. Chlapec se snaží ze všech sil předstírat, že je jako všichni ostatní, ale palčivě si uvědomuje, že není. Stane se součástí služby tramvajáků, ti si ho předávají mezi sebou a tak ubíhá den za dnem. V anonymitě a zároveň všem na očích. Jak dlouho může člověk předstírat, že má někam namířeno, když nejede nikam? A dokáže poznat, že někdo odhalil jeho identitu? A pokud ano, vystoupí z tramvaje včas?

Příběh samozřejmě stojí na protikladu důvěrně známé, přátelské tramvaje, a vlaků, které odvážely lidi zbavené práv vstříc neznámému, děsivému osudu. Tato metafora se objeví v doslovu knihy, ale je vlastně nadbytečná. Průzračné, dramatické vyprávění, které nepřekypuje zbytečnými adjektivy, si vystačí samo o sobě.

Kniha nabízí perspektivu životního realisty (protože aktér příběhu si nedělá žádné iluze) a zároveň dítěte (přece jenom žije nadějí). Celý příběh je vlastně nepřímou polemikou s generalizací – malý židovský kluk ví, že všichni Němci nejsou „zlí”, při pouličním prodeji, jímž pomáhá živit rodinu, narazí i na vojáka, který si od něj kupuje drobnosti, ačkoli je nepotřebuje. A zároveň jde o polemiku s neporazitelnou přesilou zla. Izolovaná zkušenost vypravěče předvědčivě ukazuje, že dobro není, koneckonců, tak bezbranné.

Bonusem je autorčin příběh vylíčený v doslovu – její pátrání po někdejším chlapci z tramvaje, o němž se dozvěděla v televizním dokumentu, vyústila v seznámení s vitálním devadesátníkem. Spolu s ním prošla jeho rodnou čtvrť a načerpala tak materiál pro zřejmě všechny náznakem podané popisy, které v úsporném textu působí hodně smyslově. Samotná kniha působí natolik přirozeně, že se zdá být záznamem vyprávění někdejšího chlapce, ale spíše jde o suverénní vypravěčský výkon. Autorka ze skutečného příběhu „udělala román“, jak říká pamětník v doslovu. Chtěl, aby spisovatelka nevyprávěla jeho příběh „jako tragédii, protože tragédie nemá rád“, což se jí povedlo. Kniha tudíž nabízí i příběh mezigeneračního porozumění, společného pěstování paměti. Historické fotografie pak umožňují uvědomit si, jak nenápadně vypadal někdejší chlapec a jeho rodina. Jak jejich podoba neříkala nic o etnicitě, předurčenosti, historické vině a podobných abstraktních představách či pověrách.

Pamětník tvrdí, že vlastně nikdy nezestárl, protože je stále oním chlapcem z tramvaje. Tramvaj života tak přináší také působivou lekci o tom, jak nás formují vzpomínky a jak důležitou součástí naší identity jsou: „Nikdy jsem nebyl dítě, ale nebudu taky nikdy starý, protože v mém srdci jako by se zastavil čas.“