Syrový jazyk bez příkras. Tak by se dal shrnout styl románu Jen zubatí se smějou polské spisovatelky Zyty Rudzké (nar. 1964), v němž se čerstvá vdova Wera odmítá podvolit společenským očekáváním a konvencím. Nečekaně upřímná – a místy až skandální – zpověď o životě na pozadí smrti nutí k zamyšlení o pomíjivosti hodnot.

iLiteratura: Jak jste si užila Svět knihy?
Zyta Rudzka: Užila jsem si ho hodně, je tu příjemná atmosféra. Setkala jsem se se spoustou lidí, kterým se líbila moje kniha a projevili o ni zájem. Líbilo se jim, že je to o kadeřnici a žokejovi. Mám ráda, když bezprostřednost postav zkracuje distanc mezi čtenářem a autorkou.

iLiteratura: Přijela jste představit knihu Jen zubatí se smějou, pro českého čtenáře je to první setkání s vaší tvorbou. Dokázala byste přiblížit, co obecně mohou čtenáři od vašich knih čekat?
Zyta Rudzka: Moje texty jsou plné černého humoru. Píšu o těžkých zkušenostech, těžkých zážitcích. Jsou to texty, které nemají být líbivé. Jsou psané jazykem, který je živý a zároveň i nějakým způsobem umělý, vybudovaný. A píšu o lidech, kteří se nepoddávají, ale bojují, a i když jsou odmítnutí světem, tak válčí. Hlavně se snažím psát bez patosu.

iLiteratura: To mě přivádí k otázce na hlavní hrdinku, protože ona není typickou kladnou postavou. Svým vystupováním se možná připraví o sympatie některých čtenářů. Je těžké pohybovat se na hranici toho, co ještě čtenář přijme jako komplexní psychologii postav, a co už jej odradí natolik, že knihu odloží?
Zyta Rudzka: Ještě jsem se nesetkala s tím, že by někdo knihu vyloženě odložil, že by ji odmítl. Lidé jsou ale samozřejmě často pohoršení. Jeden kritik napsal, že jsem mistryní v popisování ohyzdného sexu. Tak jsem mu za to poděkovala, řekla jsem, že to je nejlepší reklama na knížku, přesně tohoto jsem chtěla dosáhnout (smích). Takže lidé jsou sice znechucení, ale i s tím znechucením čtou dál. A ani já ty lidi, o kterých píšu, nemám ráda, mně se taky nelíbí. Jsou úplně jiní než já, psaní je pro mě cesta k tomu, abych je pochopila, abych se k nim přiblížila. Bylo by velice nespravedlivé, kdyby se literatura zabývala jenom milými, sympatickými lidmi. Je snadné o někom říct, že je vulgární, kleje, mluví sprostě, ale je potřeba za tím vidět příčinu. Wera, moje hrdinka, je chudá, žije v bídě, jazyk je její zbraň. Je snadné se pohoršit nad jejími vulgarismy, těžší je ale pochopit, že to pramení z pocitu, že se má špatně.

Jazyk jako zbraň a obrana proti bídě

iLiteratura: Z toho, co jste zmiňovala, je patrný zájem o psychologické pohnutky postav. Je to něco, co se ve vašich knihách objevuje často? Zkoumáte psychologii postav? A existuje nějaká životní situace, kterou byste ráda zpracovala, ale ještě jste se k tomu nedostala?
Zyta Rudzka: Ráda píšu portréty. Chci sledovat intimní linii jedné osoby. Myslím si, že to nejsou psychologické romány v tom smyslu, že bych se snažila popsat nějaký psychologický problém, že bych se zabývala tím, jak lidé truchlí za zemřelé. Zajímá mě portrét konkrétní osoby, nechci předvádět žádný psychologický koučink. Podle mě je literatura něco víc než psychologie. Zajímají mě věci, které jsou nejednoznačné, nejasné.

iLiteratura: Řekla byste, že Jen zubatí se smějou je kniha o smrti, anebo o životě?
Zyta Rudzka: Je to kniha o smrti napsaná pro živé a pro život. Myslím si, že psaní je militantní vzdor smrti. Je to jediná možná válka, jediný možný souboj se smrtí. Nechci psát na kolenou v patosu, nechci ze čtenářů vymačkávat slzy; právě naopak: má to být bojovné psaní proti smrti. Chci smrti ukázat prostředníček (smích). Taková je i Wera: ukazuje prostředníček smrti, bídě a skutečnosti, že má být vdova, i když ještě nechce, její život tím prostě nekončí. Poslední slova románu znějí „vyšla jsem z domu“. Myslela jsem si, že to je taková obyčejná věta, ale pak jsem zjistila, že se v ní spousta lidí našla. Je v ní strach, nejistota, ale zároveň příslib volnosti. Já jsem to od začátku vlastně mylně považovala za zcela všední sdělení, ale čtenáři v tom nalézají sílu a naději.

iLiteratura: Pro mě osobně věty typu „Vyšla jsem z domu“ nebo „Vypravila jsem se někam“ značily pouť, na kterou se Wera vydává… Celkově váš román působí jako pouť nejen fyzická, ale i tvůrčí. Cítila jste někdy potřebu některé pasáže vynechat, protože byly příliš intimní nebo provokativní?
Zyta Rudzka: Normálně sama sebe necenzuruju, nechci cenzurovat, co píšu z vlastních pohnutek. U této knihy jsem u jedné scény – u sexu probíhajícího na smuteční hostině – přece jen byla v pokušení ji smazat, říkala jsem si, jestli to není moc, ale nakonec jsem ji v románu nechala. Někteří čtenáři mi říkali, že jim to přišlo naprosto příšerné, ohavné a že litují, že to vůbec přečetli. Jiní mi ale zase říkali, že jim to přišlo krásné, že je tam láska a že je to pěkná scéna. Někteří si mysleli, že se jedná o pomstu, o odvetu. Myslím, že tahle víceznačnost a otevřenost je podstata umění. Chci v umění úplnou svobodu. Když píšu i když čtu, zastávám názor, že by to mělo být stoprocentně svobodné, a stejně tak chci, aby čtenáři měli naprostou svobodu v tom, jak mé texty číst.

Psát bez plánu

iLiteratura: V tom případě se musím zeptat, jaký tvůrčí proces u vás převažuje? Necháváte volně plynout inspiraci, nebo předem plánujete osnovu? Kniha Jen zubatí se smějou na jednu stranu působí jako proud myšlenek, a na stranu druhou jsou v ní signály, které naznačují, že to bylo plánované.
Zyta Rudzka: Nikdy si dopředu netvořím žádný plán, žádnou osnovu. Nezajímá mě vývoj postav tak, jak se vyučuje na kurzech či školách tvůrčího psaní a scenáristiky – tedy sledování, jak se postava proměňuje. Spíš mě fascinuje, jak se lidé snaží zůstávat sami sebou ve světě, který se proměňuje, jak s tou proměnou zápasí. To, co jste říkala o té dvojakosti: že můj román působí strukturovaně a zároveň spontánně, vyplývá z faktu, že nejdřív napíšu třeba pět set, šest set stránek, a teprve potom škrtám. Konstrukce vynikne teprve z toho množství materiálu. U Zubatých jsem v první fázi napsala zhruba oněch pět set stran, takže jsem toho měla hodně, ale pořád to nebyl román. Až když jsem krátila a škrtala, stala se z toho konkrétnější struktura. To, že každá kapitola začíná variací na „vypravila jsem se“, vlastně vzniklo až poté, co jsem osekala původní materiál.

iLiteratura: Schováváte si to, co z románů podobným způsobem vyškrtáte, a použijete to v nějakých budoucích knihách?
Zyta Rudzka: Mám samozřejmě soubory s texty, které jsem vyškrtala, ale už se na ně nikdy znovu nekoukám, znovu je nepoužiju. Já totiž píšu tak, že se hodně opakuju. Když pak knížku pošlu k redakci, řeknou mi, že tam jsou třeba tři stejné události, které jsou jen trochu odlišně popsané, a já si to ani neuvědomuju, nevšimnu si toho, protož pro mě je důležitý hlavně jazyk, jazyk postavy. Texty, které píšu, jsou monology, vyznání postavy. Jazyk je podpisem té osoby, proto musí být unikátní, jedinečný.

iLiteratura: Vyzkoušela jste si všechny literární formy – poezii, prózu i drama. Která z nich je vám nejbližší?
Zyta Rudzka: Začala jsem poezií, byla jsem grafomanka, ale nemyslím si, že to byl dobrý pokus. To byl můj debut. Potom jsem psala prózu a od ní se odklonila k dramatu. Dlouhou dobu jsem si myslela, že už prózu vůbec nebudu psát. Pak jsem se k ní ale vrátila v románu Krótka wymiana ognia (2018, Krátká přestřelka), který měl ohromný úspěch, byl hodně čtený a diskutovaný. Musím narcisticky a neskromně říct, že jsem to ani nečekala a bylo neuvěřitelné, jaký ohlas mezi čtenáři vzbudil. Jednalo se o hodně ostrý, bezprostřední a radikální text. Dokonce získal uznání kritiky a Cenu Adama Mickiewicze, což je taková nóbl cena pro klasické, velké texty. Zároveň ho ale četla i spousta lidí mimo literární rybníček. Je to text o samotě žen, které si ji nevybraly, kterým to tak rozdal osud, ale které v ní i přesto všechno chtějí setrvávat. Taková dvojitá samota. Moje hrdinky jsou často dravé, ale zároveň jsou někde vevnitř zraněné. Když píšu, normálně na čtenáře nehledím, ale tady pro mě čtenářské ohlasy byly nesmírně důležité, posunuly mě a daly mi vnitřní sílu i v nějakým osobních těžkých chvílích.

iLiteratura: Stalo se někdy, že byste něco napsala a pak to schovala do šuplíku třeba proto, že na publikování nebyla vhodná atmosféra?
Zyta Rudzka: Nikdy se neřídím očekáváními, nesleduju, jaká je móda. Ráda píšu o starých ženách, píšu o nich teď, ale psala jsem o nich i před dvaceti lety. Nezajímá mě, jaké to má ohlasy, co čtenáři očekávají. Když ucítím někde krev, živost, tak o tom začnu psát a už se nezastavím. Odložím svůj život a píšu, protože cítím nějakou energii. Myslím si, že není nic horšího než očekávané umění, chameleon, který má odpovídat prostředí; konfekce. Takové umění rychle stárne. Snažím se hlavně o to, aby můj jazyk nebyl průhledný, klasický, do salónů, ale aby byl pořádně živý. Moje knihy v salónech číst nelze – stoly by se z toho převracely (smích).

iLiteratura: Poslední otázka. Když přijde čas na to knihy nepsat, ale číst, po čem nejčastěji sáhnete?
Zyta Rudzka: Musím říct, že schválně nepíšu dialogy s něčím, co už vyšlo. Podobný efekt může zcela přirozeně vyvstat, moje texty se občas snaží nějakou jinou literaturu překřičet, ale nikdy to tak nepíšu schválně. A přiznám se, že poslední dobou mám v životě různé povinnosti a valí se na mě různé věci, takže mám málo času a nestíhám moc číst. Navíc pořád píšu, zrovna před týdnem jsem dokončila nový román. Pokud už čtu, tak sahám spíš po poezii. S prózou mám ten problém, že mi občas přijde hrozně ukecaná, je v ní hrozně moc slov. Pro mě čím míň slov, tím líp. Na Světě knihy jsem se ale setkala s Lucií Faulerovou, která napsala Smrtholku, tu jsem četla a strašně se mi líbila. Takhle banálně její knihu chválím záměrně, protože vím, že už byla chválená a opěvovaná spoustou pověřenějších (smích). Líbilo se mi, že používá takový radikální jazyk. Je to dívčí vyprávění, ale zároveň je tam temnota, smrt a propast. Její kniha je napsaná s úctou ke slovu, není v ní ona nadprodukce slov. Na veletrzích se mi líbí možnost se setkat, nebo jen vidět někoho naživo. Tato i krátká setkání jsou vždycky nějakým doplňkem ke čtení, většinou dobrým a zajímavým.