V rámci festivalu Dny Severu navštívil Českou republiku islandský novinář Egill Bjarnason (nar. 1988), jehož původně anglicky napsaná kniha Jak Island změnil svět se dočkala překladu do celé řady jazyků (do islandštiny ovšem nikoli). Na debatě s honorární konzulkou Islandu Klárou Dvořákovou a skandinavistkou Barborou Grečnerovou v roli moderátorky přišla vedle očekávaných témat jako klimatická změna a rovnost pohlaví řeč i na ambivalentní postoj Islanďanů ohledně víry v trolly a další nadpřirozené bytosti, na statistický údaj, že průměrný návštěvník z Islandu stráví v České republice 2,7 dne, a zájem publika vyvolala i málo známá skutečnost, že na základě zákona z roku 1946, který stanovuje, že všechny islandské děti musí absolvovat deset let výuky plavání, je možné v každé tamní vesnici relativně levně navštívit vyhřívaný venkovní bazén.

iLiteratura: Co si dle Vaší zkušenosti lidé v zahraničí nejčastěji vybaví, když jim řeknete, že jste z Islandu?
Egill Bjarnason: Když jsem žil v Kalifornii a říkal lidem v mém věku, že jsem z Islandu, nejčastěji reagovali hláškou z filmu Šampióni, což je film z prostředí hokejového týmu. Bohužel si ji nepamatuji doslova, ale byla to slovní hříčka ve smyslu, že Island (Iceland) je pokryt zelení, zatímco Grónsko (Greenland) je pokryté ledem. V populární kultuře se objevuje i celá řada jiných informací o Islandu a jeho historii, ale tohle je dle mé osobní zkušenosti ta nejpopulárnější.   

iLiteratura: Představují fakta, která jste v knize Jak Island změnil svět nashromáždil, nějaké obecné penzum znalostí průměrně vzdělaného Islanďana, nebo jste se kvůli práci na této publikaci musel ponořit do archivů a knihoven? Ví průměrný Islanďan, že první barevné filmové záběry Islandu pořídila Eva Braunová?
Egill Bjarnason: Ne, zrovna tohle opravdu není něco, co by lidé běžně věděli. Jinak hodně záleží na konkrétní kapitole, v té o rovných právech nebo o nedávné finanční krizi by se toho Islanďan moc nového nedozvěděl, totéž platí o nestarších dějinách. Vikinské období, osídlení Islandu, Snorri Sturluson, ságy, to je základ islandského školního dějepisu. Ale u novověku jsem si musel jako reportér shánět informace všude možně, protože jde o několik staletí, kdy se na Islandu opravdu nic nedělo, a pro některé části z moderních dějin, například vztah Islandu k založení Izraele, jsem musel navštívit archivy.

iLiteratura: Jaká část knihy se Vám psala nejlépe? Máte mezi kuriozitami a islandskými stopami v dějinách nějakého osobního favorita?
Egill Bjarnason: Favorita asi úplně ne, ale stále narážím na věci, u kterých si říkám, že kdybych o nich byl věděl dříve, do knihy bych je určitě zahrnul. Nejvíce mě bavila kapitola o druhé světové válce, bylo toho tolik, co se na Islandu v této době změnilo, a k zásadním změnám došlo i v okolním světě.

iLiteratura: Island je země plná kontrastů – na jednu stranu je zde zima, na druhou stranu má přístup ke geotermální energii v takovém množství, že dokonce došlo k pokusům zde pěstovat banány…
Egill Bjarnason: Dokonce i kokosy!

iLiteratura: …a také bych tu viděl kontrast sociální, na jednu stranu řeč, která se po tisíc let téměř nezměnila, na druhou stranu byl Island v posledních desetiletích vždy napřed, co se týče rovných práv a podobně. Může tento kontrast být jednou z věcí, která k vaší zemi přitahuje zájem?
Egill Bjarnason: Kontrast je na Islandu skutečně přítomný, v přírodě i ve společnosti, jsme malý národ s velkým jazykem, kde se oheň utkává s ledem, samozřejmě to někdy sklouzává až ke klišé. A právě kontrast lidi láká, být v klidu v přírodě daleko od všeho a zároveň čelit jejím silám, až už jde o vybuchující gejzíry, obrovské vodopády nebo velké mořské vlny. Určitá míra nebezpečí každého přitahuje.

iLiteratura: Můj celkový dojem z knihy byl, že Island je zde prezentován jako příklad společenského pokroku a mírového soužití, což ještě podtrhla skutečnost, že v ní není jediná zmínka o tresčích válkách, kdy Island dokázal poměrně rázně prosadit své požadavky proti mnohonásobně větší Velké Británii. Nemůžu se zbavit dojmu, že tato kapitola moderních dějin se do vašeho obrazu Islandu tak úplně nehodila…
Egill Bjarnason: Nemyslím si, že tresčí války se výrazně liší od obrazu Islandu, který usiloval o nezávislost a snažil se využít vhodných dějinných okamžiků k rozšíření svého teritoria a vlivu. V polovině 20. století nastal u menších států obecný trend rozšiřování výsostných teritoriálních vod a v tomto kontextu začal Island tlačit na Velkou Británii, využíval k tomu své pozice nově nezávislého státu a zakládajícího člena NATO. Jednalo se ale o válku pouze diplomatickou, i když došlo k několika fyzickým konfrontacím na moři. V této souvislosti vznikl i jediný islandský příspěvek do vývoje zbraní, když Islanďané vyvinuli speciální typ harpuny, s níž prořezávali britským rybářům sítě.

Tresčí války jsem vynechal z toho důvodu, že jednak šlo o tři samostatné procesy, z nichž každý se odehrával v jiné době, a hlavně proto, že k moderním dějinám jsem už měl témat dostatek a chtěl jsem pokrýt celou islandskou historii čítající tisíc sto let. Je ale pravda, že tehdejší prezident Guðni Thorlacius, původním povoláním historik, který se jako badatel právě tématem tresčích válek zabýval, z tohoto mého rozhodnutí nebyl zrovna nadšený.

iLiteratura: Kniha hodně akcentuje genderovou tematiku, ale co jiná výzva dneška – ekologie a klimatická změna? Má Island potenciál jít příkladem ostatním zemím i v tomto ohledu?
Egill Bjarnason: Island je nyní bohatší, než kdy v historii byl, takže určitě může ovlivnit debatu o klimatu a přispět do ní svými inovacemi a kapitálem. Přál bych si, aby se tak opravdu stalo.

iLiteratura: Jak vaši politickou kulturu ovlivňuje skutečnost, že Island je malá země, kde s trochou nadsázky každý každého zná?
Egill Bjarnason: Řekl bych, že v zemi, kde se všichni navzájem znají, je jednodušší řešit věci v klidu. To se ukázalo právě v otázce rovných práv pro ženy.  Netvrdím, že bylo pro jejich zastánce úplně snadné dosáhnout změny legislativy a posunout vnímání toho, co je normální, ale v malé zemi, kde se myšlenky šíří rychle, je snadné věcmi pohnout kupředu. Platí to i pro toleranci LGBT+ lidí.

V malé zemi je určitě snazší si sednout k jednomu stolu, vyslechnout si názory toho druhého a pochopit, že z něj není třeba mít obavy, že to, co říká, nijak nenarušuje můj způsob života. I když dnes jsme i na Islandu svědky polarizace politiky, sice ne nějak vyhroceně, ale tento jev vidíme i u nás.

iLiteratura: Vraťme se ještě k otázce, která rezonovala nejen severní Evropou na jaře letošního roku, totiž k pokusům prezidenta Trumpa o získání Grónska. Nebáli se Islanďané, že budou další na řadě? Island přeci jen získal nezávislost docela nedávno.
Egill Bjarnason: Je pravda, že mnozí politici toho chtěli využít k tomu, aby prosadili navýšení výdajů na obranu. Poukazovali na fakt, že Evropa jako celek utužuje vzájemné vazby a navyšuje výdaje na obranu. Tento apel u Islanďanů nerezonoval, vždy jsme byli hrdí na svou neutralitu, snažili jsme se být neutrální v obou světových válkách, i když to ne vždy úplně jde, i proto se Island stal zakládajícím členem NATO.

Skutečnost, že se Američané zajímají o Grónsko, nás úplně neznepokojila. Navíc pokud by Američané opravdu chtěli, mohou si Island v podstatě koupit. Většina půdy na Islandu je v soukromých rukou, je to důsledek toho, že jsme národem osadníků, a v posledních deseti letech hodně cizinců skupuje na Islandu pozemky, země se jim prodává jako jakékoliv jiné zboží. Tito noví majitelé pak vybírají od turistů navštěvujících oblíbené destinace vstupné, těží nerosty nebo utrácejí peníze jen tak z rozmaru a pro své pohodlí. Aktuálně si například jeden podnikatel z Malajsie na ploše několika tisíc hektarů staví své soukromé sídlo. To vše vyvolává u Islanďanů nejistotu, protože se to začíná vymykat z rukou.

Z krátkodobého hlediska tito investoři vybudují infrastrukturu, která v daném místě objektivně chybí, ale z dlouhodobého hlediska může být zaděláno na problém, pokud velké plochy půdy a vodní zdroje vlastní někdo, kdo v dané zemi vůbec nežije.

iLiteratura: Částečně jste tím zodpověděl mou další otázku, Mají vůbec Islanďané zájem měnit svět, respektive mají vůbec zájem o svět?
Egill Bjarnason: Mezi dnešními Islanďany je zájem o poznání světa určitě velký, zejména když se podíváte, co by chtěli mladí lidé dělat po škole, jak si představují své budoucí povolání, co je oslovuje a připadá jim cool. Jsou to věci, které nejsou ohraničeny Islandem, ale vyhlíží do celého světa. Zároveň je v zemi silný pocit nacionalismu, nebo spíše možná silné vědomí národní identity, byť v jiné podobě, než jakou mělo před osmdesáti lety, kdy Island získal nezávislost.

iLiteratura: Na závěr si neodpustím poznámku, že skutečně velkou změnou by bylo, pokud by Island dokázal zbytek světa přesvědčit o tom, že islandské speciality jako například nakládaného žraloka hákarl lze pokládat za chutné jídlo.
Egill Bjarnason: To doufám, že ne, protože žraloci by se už lovit neměli. Ale pokud se zamyslíme nad tím, jak kulinářsky by Island mohl ovlivnit svět, tak by to určitě nebylo skrze jídlo samotné, sám bych ocenil, kdyby se u nás vařily chutnější pokrmy, ale skrze metody jeho uchovávání. Ty se na Islandu dochovaly ještě z vikinských dob, zatímco zbytek světa na ně zapomněl. Mám na mysli například skýr, starý způsob přípravy jogurtů, který je dnes populární i mimo Island. V souvislosti se změnou klimatu se podobné znalosti jistě budou hodit a Island má v tomto směru co nabídnout. Během pobytů v zahraničí jsem ale nepostrádal ani tak konzervované či nakládané pokrmy, jako spíš skopové, které jím opravdu rád, a čerstvého lososa.