Am Samstag gehen die Mädchen in den Wald und jagen Sachen in die Luft (2025, V sobotu jdou holky do lesa a odpalují věci do vzduchu) – tak zní nezvykle dlouhý název debutového románu německé autorky Fiony Sironic (nar. 1995) a zároveň i jeho první věta, která se v knize několikrát opakuje a představuje podstatu zápletky. Autorčina prvotina se letos umístila na shortlistu Německé knižní ceny a okouzlila svěžím tempem, nápaditostí i jistou komikou.

Ztráta soukromí

Do děje vstupujeme v dětském pokoji u počítačové obrazovky a očima ich-vypravěčky Ery sledujeme hned několik live-streamů současně. Na jednom z nich uprostřed lesa hlasitě třaskají exploze, jež mají na svědomí dvě maskované dívky. Jejich kanál patří spolu s videy rozmačkávaných gumových kachniček mezi její nejoblíbenější. Během sledování výbuchů najednou hrdinka uslyší detonace nejen ve sluchátkách, ale i zvenčí, a vydává se pachatelky pozorovat in natura. Záhy se čtenáři dozvídají, že se mladé kriminálnice jmenují Maja a Merle a zcela náhodou chodí do stejné školy jako vypravěčka. A aby toho nebylo málo, Era prozrazuje, že má na Maju už delší dobu takzvaný „crush“. Rozvinutí výbušného coming-of-age příběhu nestojí nic v cestě.

Sestry Maja a Merle (mladší Merle je na prvním videozáznamu pouze jedenáct let) jsou dcery dvou slavných lesbických momfluencerek, které online sdílejí veškerý rodinný život, a to již od prvních krůčků obou dívek. Na jejich souhlas s odhalováním soukromých momentů samozřejmě nikdo nebere zřetel a matky dcerám intimními „contenty“ doprovázenými komentáři sledujících v podstatě ničí dětství a nabourávají veškeré důležité životní hodnoty. Era nejen že zhlédla všechny zveřejněné příspěvky, ale brzy se s dívkami začne scházet i osobně a stane se součástí jejich revolty. Strhujícím začátkem a narací v první osobě autorka čtenáře ihned ponoří hluboko do děje a jejich pozornost si nadále udržuje bohatým tematickým rozsahem. Zabývá se ztrátou soukromí ve světě sociálních médií, kriminalitou a frustrací adolescentů nebo životem s rodiči stejného pohlaví. Tím však zdaleka nekončí.

Nejen ptákům zvoní hrana

Kruciální problém příběhu tkví v ekologické krizi, jež má za následky extrémní teploty, požáry, nedostatek surovin, dýchací potíže a úhyn zvířat. Román s dystopickými prvky se totiž odehrává v ne příliš vzdálené budoucnosti, kdy nad lidstvem visí Damoklův meč vymření. Natalita neustále klesá, zdroje pitné vody se blíží nule a jídlo pro chudé existuje pouze formou instantních kaší, mletých luštěnin a proteinových dochucovadel. Hrdinka si na doporučení terapeuta píše deník, v němž zachycuje seznamy rychle vymírajících ptáků a zážitky ze vztahu s Majou. Papírový záznamník se zdá být navzdory podléhání fyzickému rozpadu bezpečnějším médiem než zneužitelná online data. Poctivě jej zaplňuje profily a kresbami ptáků, aby je uchovala do budoucnosti, a dokonce se s mámou navzájem zkouší i z poznávání jejich zpěvu.

Vyhynulí ptáci propůjčují jména názvům kapitol, které jsou řazeny zpětně od páté po nulu, a pak vzestupně až do druhé kapitoly v přítomnosti. Přírodovědné popisy opeřenců (ale i dinosaurů nebo pokémonů) autorka umně propojuje s osudem dvou dívek žijících na sklonku lidstva a alarmujícím nástupem apokalypsy. Era a Maja se do sebe například zamilují v okamžiku, kdy vymírá poslední známá hrdlička. Ačkoliv introvertní Era jakožto vesměs nečinný pozorovatel, archivář a zapisovatel dat ztělesňuje protiklad aktivní a výbušné Maji, jejich životy se propojují v romantické rovině a ve společnému strachu ze ztráty kontroly.

Rozhněvané mladé holky

Osobní zpovědí v retrospektivě spojenou s psychoterapií, motivem vzteku a četnými návštěvami přírodovědného muzea, kde se cítí bezpečně, protože tam nic nevymírá, připomíná šestnáctiletá hrdinka Holdena Caulfielda z románu o dospívání Kdo chytá v žitě. Salingerův příběh se ale odehrává pouze během několika málo dní, zatímco „V sobotu jdou holky do lesa a odpalují věci do vzduchu“ během zhruba tří let. Sironic říká, že chtěla napsat knihu „o výbušné síle ženského hněvu, jelikož nenarazila na mnoho knih, které by tematizovaly jeho potenciál měnit věci. A z frustrované Maji vztek přímo čiší, když odpaluje úložné disky s rodinnými záznamy a se skupinou datových skeptiků plánuje útok na velkou serverovou farmu.

Ačkoliv se Eřin příběh odehrává v budoucnosti, atakuje problémy dnešního světa a ukazuje možná vyústění našeho působení na Zemi. Na jednu stranu má v knize přehnané sdílení dat (oversharing) u Merle a Maji za následek agresi, strach a nenávist k internetu, na druhou stranu ukazuje také psychické problémy bývalých influencerů, již trpí stresovým syndromem vyvolaným contenty a páchají sebevraždy. Extrémní řešení v podobě zničení veškerých internetových dat může ovšem znamenat, že si lidé nebudou schopni ani pěstovat jídlo nebo něco správně postavit, protože bez návodů nebudou vědět jak. Autorka čtenáře nutí chytit se za nos a aktivně přemýšlet nad současným stavem planety a společnosti. Mezi řádky často (a místy i s humorem) porovnává období dospívání Eřiny mámy se současností a obstojně se jí daří vyvolávat obavy – co když se naše společnost opravdu řítí stejným směrem?

Román bez mužů

Strach a ztráta kontroly jsou společným jmenovatelem datových skeptiků i ekologických aktivistů. Maja se bojí ztráty soukromí, Era konce života na zemi. Špetku naděje lze spatřit v Eřiných úvahách o dinosaurech, neboť hromadné vymírání se na Zemi událo již několikrát a vždy po něm následoval nový začátek. Popis moderního plyšového tyranosaura s peřím a paleontologického objevu možného opeření dinosaurů nabízí zajímavé nabourání paradigmat: agresivní král masožravých praještěrů s měkkými peříčky se v románu stal trnem v oku maskulinistům a incelům. Mužští hrdinové se mimochodem v díle téměř nevyskytují, jelikož Eřin otec rodinu brzy opustil a jeho roli zastává matčina sestra. Obě jsou nezávislé a emancipované; máma pracuje jako vědkyně analyzující data a raný internet. Teta dříve patřila mezi ekologické aktivistky, ale jelikož už osud země nelze zvrátit, postrádají jakékoliv protesty smysl. Jediným mužem románu je Eřin dědeček, jenž reprezentuje minulou dobu a vystupuje pouze v milých vzpomínkách. Živil se preparací ptáků, aniž by tušil, že dokumentuje poslední jedince. Jako mnoho dalších jednoho dne zničehonic upadne a zemře na následky horka.

Fioně Sironic se povedl napsat velmi kvalitní debut nutící k zamyšlení nad přednostmi a nedostatky digitální éry (Era se mimochodem v němčině vyslovuje stejně jako Ära, což v češtině znamená „éra“ ve smyslu „epocha“) a revidování našeho přístupu k přírodě. Podává až děsivě realistický obraz možné budoucnosti, čemuž napomáhá i autentický jazyk teenagerů využívající výrazů z angličtiny a oblasti počítačových nerdů. Některým aspektům zobrazovaného světa sice autorka nevěnuje pozornost, takže nevíme nic o politickém systému a chybí i bližší topografické popisy, ale i tak ve čtenářích dokáže způsobit explozi sebezpytných pocitů. Přinejmenším na nějakou dobu si po přečtení asi odpustíte další post narozeninových fotek svých dětí na Instagramu a na obyčejné holuby na zahradě se budete dívat o něco přívětivěji.