Perfektně padnoucí oblek a elegantní městské vystupování gymnaziálního profesora. Nemalé umělecké ambice. Přitom v srdci hluboká touha po venkovském klidu a tichu. Ewald Arenz (nar. 1965 v Norimberku) je německý spisovatel, dramatik a učitel angličtiny a dějepisu. Píše romány, povídky a sloupky, dramata i muzikály, organizuje literární akce a při divadle v bavorském Fürthu, kde s rodinou bydlí, vede literární dílnu. Jeho román Staré odrůdy (č. Tereza Jůzová, Host, 2021) se stal mezinárodním bestsellerem. Česky mu vyšly celkem čtyři knihy, naposledy Dva životy (2025). Letos byl hostem veletrhu Svět knihy.

iLiteratura: Pocházíte z umělecké rodiny. V jakém prostředí jste vyrůstal?
Ewald Arenz: Můj otec byl evangelický farář – mimochodem, mám dalších šest sourozenců – a nastoupil do malé chudé bavorské vesnice mezi Norimberkem a Mnichovem. Babička byla malířka, můj bratr je herec, sestra spisovatelka, další bratři tančí a hrají na kytaru v rockové kapele. Mě vždy bavilo divadlo, píšu vedle románů i hry, muzikály. Být hercem mi ale přijde úplně nejtěžší. Často jsem svá dramata konzultoval s bratrem, radil mi, jak postavy prohloubit. Psát totiž znamená vytvářet si v duchu určité scény. Obrazy, které při psaní vidím, se pak snažím čtenářům předat pomocí slov. Tento jazyk musí být jako velmi tichý Rolls-Royce – znít dobře, ale nebýt v centru pozornosti.

iLiteratura: Psal jste už jako kluk?
Ewald Arenz: Ano, skládal jsem básně. Velmi špatné básně, bylo mi patnáct nebo šestnáct a byl jsem poprvé zamilovaný! Myslel jsem si, že jsem génius, který sepisuje o světě to nejpodstatnější. Když si ale ty své verše čtu dnes, strašně se stydím!

iLiteratura: Dnes jste respektovaným autorem bestsellerů, sbíráte literární ocenění. Jak se vám líbí sláva?
Ewald Arenz: Ten úspěch mě opravdu překvapil. Psal jsem už asi dvacet let, mé knihy se prodávaly dobře a některé se dokonce dočkaly překladů. Bylo to docela v pohodě.

iLiteratura: Co to na německém trhu znamená „v pohodě“?
Ewald Arenz: Prodávat nějakých 100 tisíc výtisků ročně, ideálně deset let v kuse. Takový „dlouhotrvající bestseller“. Nikdy jsem se však nedostal na seznam absolutně nejpopulárnějších knih. Stále to nestačilo k uživení rodiny, ale zároveň jsem ani neměl pocit, že má práce je totální propadák.

iLiteratura: Průlomové byly až Staré odrůdy, to vám bylo přes padesát. Jakou pozici má vůbec spisovatel v Německu, v zemi tak velké literatury?
Ewald Arenz: Významnou, spisovatelé jsou bráni jako umělci. Ale já jsem stále i gymnaziálním profesorem. Už bych nemusel učit, psaní mě uživí. Ale já to mám opravdu rád!

iLiteratura: Co vám učitelství dějepisu a angličtiny dává pro psaní?
Ewald Arenz: Ve skutečnosti nic moc. Spíš jen občas. Mé studentky jsou ve věku patnáct až osmnáct let, některé z nich trpěly anorexií – jednou dobou byly anorektičky skoro v každé třídě! Takže jsem měl šanci tuto nemoc trochu více poznat a uvěřitelně o ní psát. Navíc má dcera mi někdy ve svých dvaceti přiznala, že se už řadu let řeže do rukou.

iLiteratura: Ničeho jste si nevšiml?
Ewald Arenz: Ne, skrývala to rukávy. Byl to pro mě strašný šok. Jako otec jsem za to cítil spoluzodpovědnost. Ale zvlášť dobře si pamatuji na jednu studentku, která byla tak vzteklá, jako jsem zamlada býval já. Nevěděl jsem, kde se to v ní bere. A to byl určitý zárodek jedné postavy ze Starých odrůd.

iLiteratura: Četla jsem tento román jako feministické drama o ženách, které se vzepřou všem očekáváním…
Ewald Arenz: Víte, naše matka byla opravdu silná osobnost – sedm dětí, z toho dvě adoptované. Píšu o tom v nejnovější knize Dva životy. Ženy na německém venkově až do sedmdesátých let dostávaly písemný souhlas manželů, že mohou pracovat! Že si mohou založit bankovní účet, získat řidičský průkaz a tak dále. Rodiče o tom vždy mluvili velice jasně – jak staromódní to je. Matka chtěla pracovat na poloviční úvazek a vím, jak tenhle zvykový „souhlas“ oba odsuzovali. A také mám mnoho sester.

iLiteratura: Viděl jste tedy všechny možné vzorce chování.
Ewald Arenz: Původně jsem ve Starých odrůdách chtěl psát o léčivé síle přírody – vím, jaké klišé! Vyrůstal jsem na venkově a pak jsem se přestěhoval do města, kde žiji dodnes. A po vesnickém životě se mi hluboce stýská – po tom tichu, klidu.

iLiteratura: Baví literatura vaše studenty?
Ewald Arenz: To záleží. Asi devadesát procent chlapců literatura nezajímá, bývají tak dva ve třídě, kteří čtou. Ještě štěstí, že učím jen jazyk, německou literaturu totiž miluji a ten nezájem by mě opravdu drásal! Celkově se v Německu čte míň a míň.

iLiteratura: Ale nemění se jen návyky, jak čteme? S AI, s tím obrovským množstvím informací, které denně zpracováváme?
Ewald Arenz: Samozřejmě, a těžko s tím něco udělat. Dost lidí čte jen kraťounké posty bookstagramerů. Jenže už jen to mění naši schopnost číst. Řada mých studentů pak má problém přečíst delší souvislé texty, které naše generace zamlada snadno zvládla. Žijeme ve zlomové době. Nedávno jsme o podobné revoluci mluvili ve škole – v souvislosti s Gutenbergovým vynálezem knihtisku. To byl první krok globalizace, protože komunikace se neuvěřitelně zrychlila. Plakáty se vytiskly a okamžitě rozšířily informace. To stojí i za úspěchem Lutherovy reformace… Jenže proč nás filmy oproti knihám většinou zklamou? Protože by se mohlo natočit právě tolik „filmů“, kolik různých způsobů čtení existuje.

iLiteratura: Které knihy byly nejdůležitější pro vás osobně?
Ewald Arenz: Mimo ty dětské – jako byla např. slavná socialistická kniha odehrávající se v Chorvatsku Červená Zorka od Kurta Helda (1941) – samozřejmě Thomas Mann nebo Tolstoj. Miluji ale i americké sci-fi, zvláště Douglase Adamse a jeho Stopařova průvodce po Galaxii. Když se ale ještě vrátím k vaší předchozí otázce, myslím, že by se knihy měly jednak číst snadno a jednak vás pobavit. Dnes se z nich ovšem často stávají produkty, jde o to, jak vypadají, jakou mají obálku, ořízku apod.

iLiteratura: Dnes je zároveň spousta možností propagace literatury. Vy pravidelně spoluorganizujete různé kulturní akce ve Fürthu na norimberském předměstí. Co lidi nejvíc zajímá?
Ewald Arenz: Když připravíme dobré čtení. Potkat autora, osobně s ním mluvit a dát mu zpětnou vazbu na to, co píše, je dnes důležitější než kdy dřív. Zároveň se dnes zásadně mění vztahy mezi spisovateli a čtenáři. Chodím číst i do škol a odpovídám na otázky studentů, vysvětluji, co je v pozadí mých literárních postav. Nikdy nezaujmu všechny, samozřejmě nemohu konkurovat Netflixu. Chci však ukázat, že čtení není nudné, že může být i sexy. Mladí lidé znovu zakládají čtenářské kluby – a pak mě třeba osloví s nějakou otázkou. Takto může být literatura „great again“!

iLiteratura: Jak se jako spisovatel stavíte k problémům dnešní společnosti?
Ewald Arenz: Jsou nejméně dva způsoby – eskapismus, tedy držet si v umění od veškeré politiky odstup, nebo se pokoušet s krizemi nějak vyrovnat. Jedním z ústředních témat dneška je gender – i to, jak se projevuje v jazyce. A také životní prostředí, změna klimatu. Mnoho autorů se dnes také vyrovnává s německými dějinami – zvláště s osmdesátými a devadesátými léty. Nemluvě o příbězích potomků gastarbeiterů, ty jsou už zavedenou součástí německojazyčné literatury. Než tenhle souboj s nimi prohraju, budu už dávno mrtvý (smích). Co mi tedy zbývá? Leda psát na základě vlastních zkušeností!

iLiteratura: Co pokládáte za největší problémy současného světa?
Ewald Arenz: Donalda Trumpa. Válku na Ukrajině. Návrat k absolutismu, autokracii, a to v celé bývalé východní Evropě. A samozřejmě v Německu, kde AfD v posledních volbách skončila na druhém místě.

iLiteratura: Co s tím? Když to opět vezmeme z učitelské perspektivy, nemůže být ten přílišný tlak na výuku o holocaustu nebo komunismu někdy naopak kontraproduktivní?
Ewald Arenz: Dnešní mladí by se neměli snažit odčinit nacistické zločiny svých prapradědečků – ale měli by o nich určitě vědět. Zůstat lidmi… Mám ve třídách zvláštní mix studentů, kteří „naskočili“ na gymnázium z méně prestižních škol, protože prokázali velký talent – to se u nás v Německu běžně dělá. Je tam až deset různých jazyků ve třídě – syrština, arabština, turečtina, africké jazyky… Jsem za to opravdu vděčný. Ti mladí lidé se shodnou na univerzálních lidských hodnotách, toleranci!