Manáhil as-Sahwí (Manahel Alsahoui) pochází z jihosyrského města Suwajda a do Prahy přijela v září roku 2025 na rezidenci sítě ICORN, která už skoro dvacet let poskytuje dočasné útočiště spisovatelům celého světa čelícím pronásledování. Stala se tak první rezidentkou této sítě v Praze. Je autorkou dvou básnických sbírek a další básně publikovala v několika antologiích. Za svou tvorbu získala dvě arabské literární ceny. Jako novinářka se věnovala citlivým tématům lidských práv a obchodu s drogou captagan. Roku 2021 musela kvůli bezpečnosti odejít do Libanonu, kde ve své práci i v tvůrčí činnosti pokračovala.

iLiteratura: Když ses dozvěděla, že jsi pozvána na rezidenci v Praze, co sis pomyslela? Měla jsi s Prahou spojený nějaký obraz, nějaké jméno?
Manáhil as-Sahwí: Především pro mě byla velkým překvapením. Město se totiž k síti ICORN připojilo teprve čtyři měsíce před tím, než mě pozvali, takže když jsem poprvé viděla jméno Praha, bylo to velké překvapení. Připravovala jsem se v duchu na města celého světa, ale na Prahu ne.  Nikoho jsem tady neznala, nikdy předtím jsem tu nebyla. Hned jsem si ale začala vybavovat, co jsem o ní četla v knihách Milana Kundery a uvědomila si, že ji mám v mysli spojenou hlavně s ním. 

iLiteratura: Jak na tebe potom zapůsobila skutečná, současná Praha?
Manáhil as-Sahwí: Ve skutečnosti je Praha mnohem hezčí, než jak ji popisuje Kundera. 

iLiteratura: Jestli se nepletu, do Prahy jsi nepřijela přímo ze Sýrie. Jak vypadala tvoje cesta sem?
Manáhil as-Sahwí: Přiletěla jsem z Bejrútu, kde jsem žila poslední čtyři roky, protože v Sýrii jsem se kvůli své práci už necítila bezpečně. I v Libanonu mi ale nakonec začaly chodit výhrůžky kvůli mé novinářské práci a dostala jsem strach.

iLiteratura: V Sýrii jsi psala pod pseudonymem. O čem třeba?
Manáhil as-Sahwí: Psala jsem obecně o ekonomické situaci, o politice, o problému politických vězňů, věnovala jsem se i investigativě kolem továren na výrobu captagonu (fenetylinu hydrochloridu, drogy, z jejíž výroby a prodeje profitoval bývalý syrský režim, pozn. překl.). Hlavně jsem se ale zaměřovala na problémy žen. Psát pod pseudonymem nebylo jednoduché. Pokud od někoho chceš získat nějaké informace, nestačí jim říct, že se jmenuješ Carmen (tehdejší pseudonym, pozn. překl.), chtějí vědět, kdo jsem, kdo za mnou stojí a tak, jinak ti lidi nevěří. Svou identitu jsem mohla odhalit jen několika málo lidem, o kterých jsem věděla, že mi neuškodí.

iLiteratura: Vrátila ses ke svému pravému jménu? Věnuješ se dál publicistice? 
Manáhil as-Sahwí: Přestala jsem, když jsem odjela z Bejrútu, ale chci se k ní vrátit. Své pravé jméno jsem ale odhalila asi týden po Asadově pádu a další články jsem už psala pod svou skutečnou identitou. Kriticky jsem se vyjadřovala o nové vládě a o tom, co se děje v Suwajdě, mém rodném regionu. K pseudonymu už se vracet nebudu, protože celá moje rodina v souvislosti s násilnostmi z letošního léta utekla do Libanonu, takže v Suwajdě už žádné příbuzné, o které bych se mohla bát, nemám.

iLiteratura: Vnímáš se ale především jako básnířka…
Manáhil as-Sahwí: To ano. Básně píšu od nějakých jedenácti, dvanácti let. Zpětně si ale uvědomuju, že jsem je vlastně psala vždycky. Mám dvě staré vzpomínky. Když mi bylo devět, měli jsme ve škole napsat slohovou práci o svém nejoblíbenějším ročním období. Všichni spolužáci a spolužačky psali o jaru – kvetoucích stromech a cvrlikání ptáčků. Jediný text byl o podzimu – ten můj. Můj ponurý básnický cit se projevil už tehdy. Popisovala jsem zvuk listů padajících do řeky, i když řeky jsem z domova neznala. A dodnes si vzpomínám, jak se učitelka vyděsila. Asi si myslela, že mi něco je. Zeptala se mě potichu, aby to ostatní neslyšeli: „Prosím tě, proč jsi psala o podzimu?“ Řekla jsem prostě: „Protože se mi líbí“ (smích). Asi básnický splín.

iLiteratura: A ta druhá vzpomínka? Taky básnický splín?
Manáhil as-Sahwí: Druhá vzpomínka se váže k prvnímu básnickému obrazu, který jsem v životě napsala, myslím někdy ve čtvrté třídě, taky ve slohovce: „Sněhové vločky se podobají holubicím, jež se učí létat.“ Jak vidíš, to přirovnání není žádná sláva, ale je to první básnický pokus, na který si pamatuju. 

iLiteratura: Řeky a sněhové vločky… I v tvých dnešních básních je hodně vody, odkud se bere?
Manáhil as-Sahwí: Voda je v mých básních zásadní motiv, to je pravda. Myslím si, že každý člověk se podobá některému z přírodních živlů a mně je nejbližší voda.

iLiteratura: Kdy ses poezii začala věnovat vědomě?
Manáhil as-Sahwí: Od konce základní školy jsem psala pořád, v hodinách chemie i fyziky, verše jsem si zapisovala vždycky na opačný konec sešitu. A tehdy jsem byla za svou tvorbu i poprvé potrestána: Učitelka viděla, že si nezapisuju probíranou látku, a vyhodila mě ze třídy. Poezie vždycky tvořila neoddělitelnou součást mého života, skrze ni jsem viděla, popisovala a prožívala úplně všechno. Psaní básní vnímám jako nutnost, někdy i velmi nepříjemnou.

iLiteratura: Vždycky jsi psala volným veršem?
Manáhil as-Sahwí: Ano, automaticky. Kdykoli jsem se pokusila o vázanou poezii, nedopadlo to dobře, obraz, který jsem měla v hlavě, se rozpadl. Některé věci umím vyjádřit jen volným veršem.

iLiteratura: A co próza?
Manáhil as-Sahwí: Prózou píšu ráda. Napsala jsem román, který by měl brzy vyjít (získal cenu Chálida Chalífy pro dosud nezveřejněné rukopisy, pozn. překl.). Ten proces mě moc baví, je to úplně jiné než psát poezii. 

iLiteratura: Kdo tě v počátcích psaní nejvíc inspiroval?
Manáhil as-Sahwí: Nejspíš Nizár Qabbání, to on byl první modernistický básník, kterého jsem četla. Starší sestra mi jednou dovezla dvě jeho sbírky, když ji rodiče vzali do Damašku. Dva staré výtisky – našla je u jednoho pouličního prodejce.

iLiteratura: To je pěkný důkaz skutečnosti, že v arabském světě poezie opravdu žije a je oblíbená: kupují si ji i děti na ulici! Taky se říká, že v Suwajdě, odkud pocházíš, má každá rodina svého básníka nebo hudebníka. Suwajda i Damašek jsou ovšem konzervativnější než třeba Libanon. Napadá mě, že na takovou poezii, jakou píšeš, nejsou místní úplně zvyklí, považují ji asi za velice „odvážnou“, je v ní erotika i násilí. Odvahu psát takovou poezii v tobě taky probudil Nizár Qabbání?
Manáhil as-Sahwí: Nizár mi určitě pomohl sebrat odvahu. V Suwajdě jsem ale veřejně četla jen jednou a erotické věci jsem začala psát až v Damašku na univerzitě. Útoky a negativní reakce přicházely skrze sociální sítě, protože právě tam jsem básně zveřejňovala. V naší společnosti panují určité představy o počestnosti a chování žen, které jsem nenaplňovala. A musím říct, že umělecké prostředí v arabských zemích spisovatelky příliš nepodporuje. Jakmile žena píše bez zábran a má úspěch, vždycky se najdou tací, kteří řeknou, že toho dosáhla díky svému tělu, že dělá kariéru „přes postel“, nebo že za ni píše muž. Podle nich jinak žena uspět nemůže.

iLiteratura: Co přesně čtenáře popuzuje? 
Manáhil as-Sahwí: Upřímně řečeno, mně nikdy nepřipadalo, že píšu básně, které porušují nějaká tabu. Často až když je čtu vytištěné, se sama divím, jak jsem to napsala (smích).

iLiteratura: Tvoji poslední sbírku s názvem Lam talmis nafsahá (Nepoznala samu sebe) vydalo loni libanonské nakladatelství Kutub a vyšla v edici Išráqát (Iluminace), kterou vede Adonis, světoznámý a provokativní básník a kritik. Jak spolupráce s ním vypadala?
Manáhil as-Sahwí: Když se mi jednou Adonis o téhle edici zmínil, sebrala jsem básně, které jsem za poslední čtyři roky v Bejrútu napsala a poslala mu je. On si je přečetl a nelíbily se mu. Řekl mi: „To nejsi ty, Manáhil.“ Čekal ode mě něco jiného, cítil, že v těch básních chybí poetika mé předchozí sbírky Thaláthún daqíqa fí ḥáfila mufachchacha (Třicet minut v autobuse s nastraženou bombou). Mluvili jsme spolu ten den asi hodinu.

iLiteratura: Co mu přesně vadilo?
Manáhil as-Sahwí: Řekl, že si v těch básních moc stěžuju. Pro mě to byl šok, protože jsem si až v tu chvíli uvědomila, že jsem se opravdu vzdálila od svého dřívějšího psaní. Jakmile jsem se z toho šoku vzpamatovala, napsala jsem během jednoho večera deset nových básní. Většina té sbírky vznikla během tří dnů po našem setkání. Adonis mě znovu nasměroval.

iLiteratura: Zmiňuješ předchozí sbírku, už její název napovídá, že je primárně o válce. V téhle poslední tě zajímá hlavně ženské tělo, ale i v ní jsem cítil nepřímou stopu války, a to v obrazu muže. Muži, včetně milenců a manželů, jsou v tvých básních většinou nebezpečná stvoření, od kterých je třeba se držet dál. 
Manáhil as-Sahwí: Ano, ty básně vycházejí z mojí paměti a ta je plná vzpomínek na muže, kteří jsou tak či onak špatní, a to většinou vinou války. Posledních patnáct let před odchodem ze Sýrie jsem neustále slýchala o mužích bojujících ve válce. Ve svém okolí jsem neslyšela o jediné ženě, která by někoho zabila. Válku vedli a násilí páchali muži. Navíc společnost, z níž pocházím, je silně machistická, mnoho mužů s ženami jedná spatra, povýšeně. A o takových mužích v té sbírce píšu. 

iLiteratura: Často se mluví o tom, že pravé umění se rodí v neštěstí, v nepohodlí a v těžkých krizích. Může být podle tebe prvním impulzem k napsání hodnotného uměleckého díla stav štěstí?
Manáhil as-Sahwí: Jsem přesvědčená, že za každým dobrým psaním je nějaký smutek. Podnětem k psaní může být zcela určitě pozitivní emoce, ale hluboko uvnitř pisatele je vždy moment smutku, který si on sám nemusí uvědomovat. Nemyslím si ale, že neštěstí je inspirativní.

iLiteratura: Ovlivňuje tě nějak umělecky exil?
Manáhil as-Sahwí: Zatím to nedokážu posoudit. Rozhodně ale můžu říct, že Praha je mimořádně inspirativní místo pro spisovatele, vnukla mi už pár krátkých textů.

iLiteratura: V Praze ses už zúčastnila několika veřejných čtení, mimo jiné na festivalu Nad Prahou půlměsíc, kde jsi četla báseň Na cestě domů krvavá řež. Jaké máš z těch večerů dojmy?
Manáhil as-Sahwí: Četla jsem své texty na dvou kulturních večerech a měla jsem také tu čest setkat se s několika studenty vaší Katedry blízkovýchodních studií na Karlově univerzitě. Opravdu mě ohromilo, jak pozorně naslouchali a spontánně interagovali. Není snadné naslouchat, vyžaduje to soustředěnost, citlivost a upřímnou lásku k poezii, a to jsem u nich jasně cítila. Jejich reakce byly vřelé a uctivé a měla jsem pocit, že básně je opravdu oslovily i přes jazykovou bariéru a rozdílné kontexty. Pro mě to byl úžasný doklad síly poezie a její schopnosti překračovat hranice.

iLiteratura: Máš nějaké rituály spojené se psaním?
Manáhil as-Sahwí: Ráda píšu v kavárnách. Pozoruju svět a lidi kolem, do hlavy mi přitom proudí nápady a já tiše tvořím, aniž by si toho někdo všiml.

iLiteratura: Jaké máš oblíbené básníky a spisovatele?
Manáhil as-Sahwí: Nerada zmiňuju konkrétní jména, ale s oblibou čtu libanonskou básnířku Suzanne Alajwán a díla Sylvie Plath. Co se týče románu, mám ráda Milana Kunderu.

iLiteratura: To je zajímavé, zmiňuješ ho už podruhé. Dneska ho u nás feministicky smýšlející ženy v oblibě moc nemají.
Manáhil as-Sahwí: Neznamená to, že vždycky přijímám jeho postoje, naopak mě zajímá konfrontace s nimi a možná se vůči nim ve své práci po svém vymezuju. Souhlasím, že Milan Kundera reprodukuje filosofickou mužskou perspektivu. Ženy se v jeho dílech často stávají zrcadlem velkých otázek mužů: svobody, zrady, vlasti, paměti, smrti. Takže svoje myšlenky může Kundera formulovat pouze prostřednictvím přítomnosti žen. I když ženy proměňuje v jakési filosofické nástroje, redukuje je na touhu či tělo nebo jimi dokonce pohrdá, odhaluje jejich ústřední postavení ve svém narativním světě. Jinými slovy, ženy u něj vůbec nejsou marginální, ale spíše podmínkou samotného myšlení. A z literárního hlediska prostě miluji přesnost jeho jazyka a narativní struktury a jeho ironii.

Násilnosti z letošního léta, které Manáhil zmiňuje, se odehrály ve městě Suwajda a jeho okolí v polovině července roku 2025 poté, co eskalovalo napětí mezi drúzskými ozbrojenými skupinami a beduínskými kmenovými bojovníky. Do města dne 15. července vstoupily vládní síly. Mezinárodní organizace a novináři zdokumentovali případy přinejmenším desítek krutých vražd civilistů včetně žen a dětí, jež spáchaly vládní síly. I poté, co nová syrská vláda své jednotky stáhla, násilnosti v menší míře pokračovaly a oblast zůstala obklíčena.