Muriel Barbery je francouzská spisovatelka a učitelka filozofie. Její filozofické zázemí je v knize zřetelné, neboť Nedokonalá bouře je složitá kniha plná spletitých úvah a nedává čtenáři nic zadarmo.

Protagonistka Margaux se vrací do krajiny svého dětství na pohřeb někdejšího přítele Thomase Heldera (jehož jméno nese kniha v originále, pro českou verzi byl použit koncept nedokonalé bouře, který je vysvětlen až v závěru knihy). S ním i s jeho rodinou před lety zpřetrhala veškeré vazby a nyní se opět setkávají na rodinném venkovském sídle. To ovšem není pouze uvedení do děje, ale v podstatě celý děj v přítomnosti. Nejde totiž o to, co se stane dále: postavy se naopak v průběhu jednoho večera obracejí k minulosti a k abstraktním úvahám o krajině, lásce, smrtelnosti, osobní vině, ale třeba i politice.

Thomasovi pozůstalí se před Margaux střídají trochu po vzoru figur na orloji – nějaká záminka je k ní na chvíli přivede, aby si krátce promluvili, načež se musejí vrátit k jiným aktivitám. Pouze Jorg, starší bratr zemřelého, zůstává u Margaux většinu času a figuruje jako glosátor a interpret veškerého dění.

První část knihy zabírá většinu rozsahu a je nazvána Duel – a vskutku, čtenář si může hned na počátku všimnout, že dialogy jsou poněkud zvláštní a připomínají duel či partii šachům podobné hry s nejasnými pravidly. Zvláště v případě Jorga jde o proslovy plné aforismů, metafor a úvah o smrtelnosti a boji s vlastní minulostí; tato vesměs metafyzická témata doplňují další postavy kontextem ohledně minulosti zemřelého, protagonistky a lidí jim blízkých.

Čtenář tak teprve postupně začíná chápat, podle jakých pravidel se asi ona partie odehrává. Vše se rozplétá velmi pozvolna a nezřídka je – nepochybně záměrně – náročné se orientovat v jednotlivých postavách a jejich vztazích. Autorka rozhodně nejde na ruku, dialogy se zdají být místy až nesmyslné, místy se vnucuje pocit, že postavy sice vědí, o čem spolu hovoří, ale čtenář je u nich cizím nezvaným hostem, který jako by postával v koutě a z útržků konverzací a úvah se snažil pochopit, o čem je řeč. Tento pocit je ještě zesílen absencí jakýchkoliv uvozovek: není vždy jasné, kdo hovoří a na koho reaguje či nereaguje; i toto je zjevný záměr autorky, která tak může vytvářet situace, kdy například jedna postava navazuje na to, co řekla před pár okamžiky, ale zároveň daná replika v úplně jiné rovině navazuje na tok myšlenek protagonistky.

Nedokonalá bouře klade na čtenáře vysoké nároky a v případě, že na autorčinu hru nepřistoupí, může získat dojem, že jde o příslovečné mlácení prázdné slámy, kdy postavy pronášejí velké výroky o smrtelnosti, vině, smíření se s vlastní minulostí a podobných těžkých tématech, ale vlastně toho mnoho neřeknou, až teprve v závěrečných desítkách stran se děj pohne kupředu a dílky mozaiky do sebe zapadnou. Na druhou stranu pokud si na knihu dokáží vyhradit potřebný čas a soustředění – nebo si ji třeba přečtou opakovaně – vyjeví se vše v trochu jiném světle. Každopádně míra zábavnosti zde bude velmi souviset s čtenářským vkusem a rozpoložením: pokud někdo hledá akční, čtivou či oddechovou knihu, je na špatné adrese.