Argentinsko-kanadský spisovatel, překladatel, editor a propagátor čtenářství Alberto Manguel zahájil letošní festival Fall v pražském DOXu v pozici moderátora debaty Myslet nebezpečně: cenzura a autocenzura v současném umění a literatuře, jejímiž hosty byli mimo jiné Radka Denemarková nebo Daniel Kehlmann.

iLiteratura: Měli bychom se dnes bát cenzury? Nebo jí snad už čelíme?
Alberto Manguel: Jsme tvorové slova. V Janově evangeliu stojí, že na počátku bylo Slovo. Myslím si, že jsme dospěli do doby, ve které má slovo tu nejmenší váhu, co kdy mělo. Lidé chtějí, aby byl jazyk exaktní, ale jazyk je všechno možné jen ne exaktní. Je důležitý svou mnohoznačností. Literatura nám přináší prožitky, které nelze redukovat na dobré nebo špatné, černé nebo bílé. Ale lidé chtějí slyšet ano nebo ne, černá nebo bílá. Chtějí politiky, kteří jim řeknou: „Ano, svět bude díky mně lepší.“ Dnešní politici už vůbec nepotřebují rétorickou průpravu, a dokonce bych řekl, že čím méně je politik schopen smysluplného vyjádření, tím efektivnější jeho projev bude. Cenzura dnes vlastně není potřeba. Když podceňujete váhu slova, když mu nevěříte, když ho neberete vážně, když mu nenasloucháte, tak koho zajímá, že je všude okolo nás.

iLiteratura: Jak říkáte, slovo je všude okolo nás, dokonce až tak, že se v knihkupectvích ztrácíme v přemíře nových titulů, nemyslíte?
Alberto Manguel: Seneca řekl, že hromadit vědění neznamená vědět. Když máte milion knih, neznamená to, že je všechny využijete. Proto se v alexandrijské knihovně museli uchýlit k sestavování kánonů. Knihovníci museli volit a každá volba je samozřejmě druh cenzury. Dnes jsme bohužel tyto kánony nesvěřili bystrému knihovníkovi Kallimachovi, ale statistickému stroji. Tedy pokud dostatečně nedůvěřujeme svému úsudku o zmíněném milionu knih, umělá inteligence provede volbu místo nás. A to je velmi, velmi nebezpečné.

iLiteratura: Nakupujete víc knih, než jste schopen přečíst?
Alberto Manguel:​ Kvantita nikdy neměla žádnou váhu. Nehledě na to, kolik knih můžete koupit nebo kolik jich máte, nebudete chytřejší ani vnímavější. Svatý Jeroným, jeden z největších myslitelů a překladatelů, měl k dispozici dvě tři knihy. Když jsem dospíval, chtěl jsem přečíst všechno. Teď chci číst znovu to, co už jsem přečetl. Nečtu příliš mnoho nových knih, protože je toho jednoduše příliš k mání. Většinu svého času trávím se starými přáteli, s Dantem, s Lewisem Carrollem, Svatým Janem od Kříže, s Borgesem.

iLiteratura: Když si přece jen chcete koupit novou knihu, podle čeho si ji vybíráte?
Alberto Manguel:​ Já si knihy vlastně nevybírám. Myslím, že knihy si vybírají mě. Samozřejmě, že mám víc knih, než kolik jsem schopen přečíst. Kupuju si knihy, které mi někdo doporučil, když se mi líbí obálka, něco jsem zaslechl o autorovi nebo když se mi zalíbí název. Koupil jsem si knihu esejů výjimečného maďarského autora Lászla Földényiho, a to proto, že se jmenuje Dostojevský čte Hegela na Sibiři a rozpláče se. Copak byste si knihu s takovým názvem nepřečetli?

iLiteratura: Když říkáte, že si nás knihy vybírají, myslíte, že v průběhu života nakonec přečteme všechno, co bychom měli, a nemusíme se tedy trápit tím, co odkládáme?
Alberto Manguel:​ Věřím, že existují knihy, strany nebo odstavce, které byly napsány pro nás. Ať už je spisovatelé sepsali před tisíci lety nebo včera v jakémkoli koutě světa. A to je ten zázrak, který nám literatura nabízí. Ve slovech původně napsaných v nám nesrozumitelném jazyce někým, kdo nás nezná, identifikujeme svou vlastní zkušenost. A dokonce i když tu zkušenost nemáme, víme, že je naše. Myslím, že když dospějeme ke konci života, knihy, které nám byly určeny, představují naši autobiografii. A když si tu sbírku někdo vezme do ruky, částečně pochopí, kým jsme byli.

iLiteratura: Vzpomínáte si na chvíli, kdy se z vás stal zanícený čtenář?
Alberto Manguel:​ Naučil jsem se číst v necelých čtyřech letech a najednou jsem zjistil, že ty znaky na stránce dávají smysl, tvoří slova a ta mi vyprávějí příběh. Místo rodičů mě vychovávala chůva, a tak jsem svět objevoval skrze příběhy, které jsem četl. To knihy mi vyprávěly o přátelství, cestování, lásce a smrti a všechna ta dobrodružství byla moje.

iLiteratura: Ovlivnil vás v tomto ohledu také Borges, kterému jste jako mladý předčítal, když už byl slepý?
Alberto Manguel:​ Borges mi dal dvě věci. Zaprvé víru, že můžu dělat to, co miluju. Rodiče si mysleli, že kluk musí být právník, lékař, inženýr, a pokud byl opravdu umělecky založený, nanejvýš architekt. A najednou tady byl muž, Borges, který řekl: „Ne, literatura je podstata života.“ Zadruhé mi dal jedinečnou profesní zkušenost. Borges oslepl okolo roku 1955 a rozhodl se, že už nebude psát prózu, protože na to prý potřeboval vidět svůj rukopis, a tak začal diktovat poezii. Poznal jsem ho o deset let později, když se rozhodl, že se vrátí k próze a také ji bude diktovat. Požádal mě, abych mu chodil předčítat příběhy, které byly v jeho očích mistrovskými díly. Ale nezajímal ho obsah příběhu, nýbrž to, jak je vystavěn; jak jsou věty strukturovány, jaká slova byla použita. Tedy zadruhé mi Borges dopřál být svědkem profesionální analýzy textu. Učil jsem se díky němu literárnímu inženýrství.

iLiteratura: Myslíte si, že čtení je disciplína, kterou můžeme cvičit a zlepšovat se v ní podobně jako například v psaní?
Alberto Manguel:​ Číst se učíme už na prvním stupni, ale skutečná otázka je, jak číst ostražitě. Nemyslím si, že se člověk může naučit psát. Psaní se dá procvičovat, ale někteří zkrátka budou při psaní intuitivnější a efektivnější. Naopak čtení je o cviku dešifrovat, a utvářet tak mapy, s nimiž je čtenář konfrontován na svém vlastním území. Zkušenost z četby převádí do vlastní zkušenosti. Myslím, že čtení je vždycky úkonem překládání. A to se dá trénovat. „L'appétit vient en mangeant“ neboli „s jídlem roste chuť“. Čím víc čtete, tím náročnější budete a začnete hledat složitější texty.

iLiteratura: Vrátím-li se k našemu počátečnímu tématu, kterým byla váha slova a knihy v současném světě, nemyslíte si, že právě literatura má tu moc opět nás o své důležitosti přesvědčit?
Alberto Manguel: Na otázku odpovím ironicky, myslím, že si to ve svém věku můžu dovolit. Možná znáte příběh o tom, jak Franz Kafka diskutoval s Maxem Brodem stále o tom samém a jak Maxi Brodovi došla s Kafkou trpělivost a řekl: „Když to takhle řekneš, tak už není naděje.“ A Kafka s úsměvem od ucha k uchu odpověděl: „To ne, naděje je, ale ne pro nás.“ Omlouvám se, snažím se sice být optimistický, ale objektivně naději nevidím. Myslím, že jsme na prahu posledních dnů lidstva.