Na letošním veletrhu Svět knihy byla představena česká vydání dvou titulů z dílny portugalského nakladatelství Planeta Tangerina – Jak vidět neviditelné (2023, Baobab) a Například růže (2025, Pinbox). Obě knihy vynikají výtvarným pojetím Madaleny Matoso, která je nejen ilustrátorkou, ale i spoluzakladatelkou tohoto oceňovaného vydavatelství.

iLiteratura: Začněme od začátku: Vzpomínáte si na chvíli, kdy jste se rozhodla tvořit hlavně knihy pro děti? Vím, že jste zvažovala i architekturu – byla ve vás touha tvořit pro děti odjakživa, nebo to přišlo až později?
Madalena Matoso: Myslím, že ve mně ta touha byla odjakživa, jen jsem si ji dlouho neuvědomovala. Už jako malá jsem milovala knihy, celé hodiny jsem si prohlížela ilustrace a vyráběla vlastní sešity, které jsem dávala mamince nebo známým. Nikdy mě ale nenapadlo, že by to mohlo být i moje povolání. Věděla jsem jen, že chci dělat něco výtvarného. Zásadní pro mě byl zážitek z lisabonské výstavy Obrazy fantazie. Tato výstava byla původně k vidění v italském Sarmede a pořádalo ji umělecké hnutí zabývající se ilustracemi v dětské literatuře – založil ho český malíř a ilustrátor Štěpán Zavřel. Výstava mě naprosto okouzlila. Fascinovalo mě, jak se na jednom místě potkávají příběhy, text a obraz. Tehdy mi došlo, že právě tohle chci dělat.

iLiteratura: Když pracujete na ilustracích pro děti, myslíte při tom na konkrétního čtenáře, nebo tvoříte spíš intuitivně?
Madalena Matoso: Většinou se příliš nerozmýšlím nad tím, pro koho kniha bude. Ráda zkouším nové věci a potřebuji se především pro nějaký projekt nadchnout a najít si v něm cestu, která mě bude bavit. Už se mi však stalo, že jsem si vytvořila imaginárního čtenáře: u jedné knihy o labyrintech jsem si představovala chlapce, který je jimi úplně posedlý. Byl natolik přítomný, že se mi dostal i do kresby jako jedna z postav. A pak, když jsem s tou knihou dělala kreativní dílnu, přišel na ni osmiletý kluk, který byl mému fiktivnímu čtenáři nápadně podobný. Byl to zvláštní pocit – jako kdyby postava ožila.

Často se taky vracím ke svým dětským zájmům – k věcem, které mě tehdy fascinovaly, i když jsem jim nerozuměla. Právě to tajemství mě přitahovalo. Možná proto se nebojím tvořit věci, které nejsou hned srozumitelné. Mám ráda, když si v nich každý může najít něco vlastního.

iLiteratura: Vedete i tvůrčí dílny pro děti. Jak důležité je pro vás být v kontaktu s dětským publikem?
Madalena Matoso: Je to pro mě velmi inspirativní. Picasso kdysi řekl něco v tom smyslu, že každé dítě je umělec – a když vidíte čtyřleté nebo pětileté dítě kreslit, pochopíte proč. Nepřemýšlí nad tím, jak to dopadne, nebo co si o tom kdo pomyslí. Prostě tvoří. Tahle bezstarostnost a svoboda se časem ztrácí – bojíme se, že se naše kresby nebudou líbit ostatním, a najednou bereme do ruky gumu. Dětská bezstarostnost ale dokáže stvořit neuvěřitelné věci. Ráda to sleduju a nechávám se tím „nakazit“. Baví mě být u toho a připomínat si, jaké to je tvořit bez tlaku na dokonalost.

iLiteratura: V rámci letošního Světa knihy byly v českých překladech představeny dva tituly z dílny Planeta Tangerina Jak vidět neviditelné a Například růže. Zajímá mě, jak vlastně probíhá vaše spolupráce se spisovateli. Přistupujete ke každému textu jinak? Přizpůsobujete se například tématu nebo stylu autora, nebo máte svůj ustálený způsob práce?
Madalena Matoso: Myslím, že cílem je, aby každý projekt měl ilustrace, které mohou žít vlastním životem. Nevím, jak to lépe popsat. Vždy se snažím o to, aby text a ilustrace vytvořily co nejlepší knihu a zároveň aby mezi sebou vedly hravý dialog. Samozřejmě mám už za sebou řadu knih a jistý osobitý styl z nich cítit je. Nesnažím se sice mít vlastní grafický rukopis za každou cenu, ale nějaký „můj styl“ přirozeně vzniká. Člověk má jen jednu hlavu, jedny ruce a určitý způsob, jak vnímá svět, což se dřív nebo později projeví i ve stylu jeho práce.

Každý projekt nicméně vyžaduje něco trochu jiného. U knihy Jak vidět neviditelné bylo těžké najít, jakou roli mají ilustrace hrát. Text je srozumitelný sám o sobě, nepotřebuje doplňující doprovod. Nakonec jsme zjistili, že ilustrace mohou působit jako prostor k přemýšlení: text je sice jednoduchý, ale podněcuje k zamyšlení. Ilustrace pak vytvářejí rytmus, pauzy a intenzitu – podobně jako v hudbě. Jinde naopak mají za úkol vzbudit zvědavost – třeba u čtenářů, kteří si knihou teprve listují a přemýšlejí, proč je tam zrovna ten či onen obraz.

U knihy Například růže jsem pracovala s různorodými objekty – malými i velkými – a inspirovala jsem se ilustrovanými slovníky nebo encyklopediemi o zvířatech. Bavilo mě vytvářet mezi prvky vztahy – třeba jen formální. Na předsádkách máme vysoké boty, skluzavku, jeřáb, padák… a mně se to všechno spojilo: věci, které nás vynášejí a zase spouštějí dolů. Pracovali jsme podle této zábavné logiky, kdy jedna myšlenka vede k další. Byla to radost.

iLiteratura: V rozhovorech často zmiňujete, že ve vaší tvorbě hraje důležitou roli náhoda a chyba. Pochybujete někdy o svém řešení? Konzultujete průběžně ilustrace s kolegy, nebo si raději držíte proces „jen pro sebe“ a sdílíte až finální výsledek?
Madalena Matoso: Pochybností mám spoustu – ale už mi nejsou nepříjemné. Znám je, patří k práci, a i když tápu, nikdy si nezoufám. Vím, že řešení přijde. Často mi pomůže náhoda nebo chyba – některé z nejlepších nápadů vznikly právě tak. Obvykle nakreslím několik ilustrací, abych zjistila, jestli to funguje. Někdy udělám dva obrázky, které vypadají nadějně, ale další čtyři se nehodí – a zjistím, že to není ta správná cesta. Když se ale dostanu k pěti, sedmi, deseti, které dávají smysl, ukážu je Isabel Minhós Martins, Aně Pessoa nebo jiným autorům, s nimiž spolupracuji. Pokud sdílíme pocit, že směr funguje, pokračuji dál. Ale i tehdy zůstává prostor pro změny – vracím se, přepracuji části, měním pořadí ilustrací. V poslední fázi, kdy digitalizujeme ilustrace a řešíme grafický design, je stále možné některé obrázky odstranit nebo nahradit prázdnou stránkou, pokud to pomůže rytmu knihy. Všichni zúčastnění mají společný cíl – vytvořit co nejlepší knihu. Nikdo netrvá na tom, že právě jeho text nebo ilustrace musejí zůstat. Na některých knihách ale pracuji jen já sama – je to jiná dynamika, ale také mě baví.

iLiteratura: Pracujete raději v týmu, nebo dáváte přednost samostatné práci?
Madalena Matoso: Mám ráda různorodost. Při každém typu spolupráce se naučím něco nového. Například s Isabel Minhós Martins máme velmi blízký pohled na věc a vím, že se mohu spolehnout na její úsudek. Ona má zároveň větší odstup, což je cenné. Řekne mi třeba: „Tahle ilustrace je legrační. Tady bych šla spíš tímto směrem.“ Když jste ponoření do práce, můžete snadno ztratit nadhled.

iLiteratura: Planeta Tangerina vydává jen několik knih ročně. Je pro vás těžké některé projekty odmítnout?
Madalena Matoso: Ano, velmi. Jsme nejen nakladatelky, ale i autorky. Často nám nabízejí skvělé projekty – možná i lepší než ty, na kterých zrovna pracujeme. Ale je to náš způsob práce. Já osobně nemám ráda hromadění. Někdy mě až zneklidní, kolik knih jsme už vydali. Ale takhle přece vydavatelka nemůže přemýšlet, že? Na druhou stranu mě práce na knihách opravdu baví. Jenže portugalský trh je malý a není zde prostor pro větší růst – samozřejmě bychom se mohli zaměřit na jiný druh knih, tisknout je ve větších nákladech a prodávat snadněji, ale není to cesta, kterou bychom se chtěli ubírat.

iLiteratura: Vaše knihy jsou také překládány do mnoha jazyků. Vnímáte rozdíly v tom, jak je přijímají čtenáři v zahraničí?
Madalena Matoso: Ano, rozdíly jsou – ale často jiné, než bychom čekali. Například Jižní Korea, kulturně velmi odlišná země, má o naše knihy velký zájem. Naopak v anglosaském prostředí, kde je silná tradice klasických ilustrací (akvarely, zvířátka), je zájem o naše grafické a abstraktní provedení menší. Často slýcháme: „To je skvělé, ale pro nás by to byl risk.“ Těžko říct, jak by na knihy reagovaly tamní děti, ale vydavatelé se do toho nechtějí pouštět. Jinak zájem přichází ve vlnách – někdy z Francie, jindy ze Španělska. Nedá se to přesně předvídat.

iLiteratura: U českého vydání Například růže bylo třeba upravit některé ilustrace kvůli jazykovým rozdílům. Stává se to často? A jak k těmto úpravám přistupujete?
Madalena Matoso: Ano, to je běžné. A často velmi zajímavé. Třeba u abecedáře jsme při překladu museli změnit pořadí slov a ilustrací, aby odpovídaly jinému jazyku – to byla opravdu kreativní práce. Podobně tomu bylo i v případě titulu O dicionário do menino Andersen, který jsme dělali s Gonçalem M. Tavaresem. Pak jsou i kulturní úpravy – třeba v jedné knize se maminka opalovala bez horního dílu plavek. Z několika zemí mě požádali, abych jí ho dokreslila. Souhlasila jsem, nijak mě to neurazilo. Podobně jsem prodloužila sukni postavě pro arabské vydání knihy básnířky Coração de Mãe. Kdyby mě žádali o zakrytí vlasů hidžábem, už bych váhala – protože si myslím, že je důležité mít stále na mysli, že kniha vznikla v určitém kulturním kontextu a ženy v Portugalsku si vlasy zkrátka nezahalují. Ale drobné úpravy mi nevadí, pokud nezmění podstatu knihy. Vlastně je to vždy trochu zábava.

iLiteratura: Jak se jako ilustrátorka díváte na umělou inteligenci, která dnes umí generovat obrázky?
Madalena Matoso: Je to zatím neznámý svět. Myslím, že AI snadno nahradí technické ilustrace – bude rychlejší, přesnější. Mě to nechává klidnou, ale obávám se spíš o novou generaci ilustrátorů. Když jsem začínala, dělala jsem ilustrace do učebnic – a to je typ práce, kterou AI asi zvládne bez problémů. Ale pro mladé autory to byla skvělá příležitost naučit se řemeslo a vydělat si první peníze. Bez těchto příležitostí může být start velmi těžký. U textů už AI vytváří synopse nebo shrnutí – a to asi funguje. Ale obávám se, že pokud člověk nebude mozek trénovat psaním, nebude ho pak schopen používat ke čtení. Mozek je sval, který se musí posilovat. A pokud ho nepoužíváme, ochabuje. Nevím, co přinese budoucnost, ale tohle mi dělá starosti. Ačkoliv například Platón byl proti knihám – bál se, že ztratíme schopnost pamatovat si texty. A je pravda, že tu jsme z velké části ztratili – ale oslabuje to naši inteligenci? Těžko říct.

iLiteratura: Na čem aktuálně pracujete?
Madalena Matoso: Zrovna teď ilustruji novou knihu, která má opravdu výborný text. Tématem jsou duchové. Kniha je rozdělená do kapitol: zrcadla, stíny, oblečení, domy, dopisy, fotografie, jména, kino… Každá kapitola spojuje daný motiv s představou duchů. Autorkou je profesorka literatury, která se věnuje i filmu. Získala podporu na výzkum „duchů“ v literatuře a my jsme ji požádali, jestli by z toho neudělala knihu. Výsledný text je skvělý a myslím, že už vím, jak k němu přistoupit. Mám velkou radost – a zároveň cítím velkou odpovědnost. V Portugalsku máme mnoho výborných ilustrátorů, ale autorů dětské literatury je málo. A pokud mám možnost na tak dobrém textu spolupracovat, snažím se odvést co nejlepší práci.