Gergana Galabova (nar. 1998) vystudovala anglickou literaturu a tvůrčí psaní na Londýnské univerzitě a obor překladatel a redaktor na Sofijské univerzitě. V roce 2021 vyhrála hlavní cenu 43. celostátní studentské literární soutěže Bojana Peneva, což ji přivedlo k vydání první sbírky povídek Voda za gledane (nakl. Colibri, 2022, Voda na koukání). Působí jako hlavní redaktorka literární sekce kulturního webu ArtAkcia a spolupracuje s nakladatelstvím Colibri. Od roku 2024 se účastní mezinárodního projektu CELA, který si klade za cíl propojovat začínající evropské literáty. Na pražském knižním veletrhu Svět knihy se s Gerganou potkala překladatelka Jitka Zárubová, s níž autorka hovořila o svém pohledu na literaturu.

iLiteratura: Nemůžu se nezeptat, jak se ti líbilo na Světě knihy?
Gergana Galabova: Moje dojmy jsou velmi pozitivní. Moc se mi líbilo, jak byly situované stánky a scény. Na rozdíl od našeho knižního veletrhu v Sofii je pražský prostor řešen mnohem kreativněji. Dá se tu dělat spousta aktivit a ne „jen“ kupovat knížky. Člověk tu zkrátka může strávit celý den.

iLiteratura: Na Světě knihy jsme se potkaly díky projektu CELA. Přijela jsi představit svou sbírku povídek Voda na koukání. Co ti jakožto spisovatelce projekt přináší?
Gergana Galabova: Projekt CELA má zajímavý koncept. Myslím, že spisovatelům a překladatelům přináší skvělou příležitost, aby se vzájemně poznali a seznámili. Celkem dost se vyznám v procesu vydávání knih a vím, jak je těžké, aby ti v zahraničí něco vyšlo. Obzvlášť když jsi mladá neznámá spisovatelka a nemáš hodně vydaných titulů – vždyť u většiny z nás se jedná o debuty. CELA nám pootvírá vrátka k tomu, abychom se seznámili s lidmi, kteří se zajímají o naši jazykovou oblast; abychom započali spolupráci, která nemusí nutně skončit touto jednou knihou. Možná si Voda na koukání nenajde víc čtenářů; nebo to naopak bude moje příští kniha, která se díky projektu CELA dostane do zahraniční. Téma překladu a jazyků je pro mě stejně zajímavé jako psaní, protože taky překládám. Možnosti komunikovat s tolika různými překladateli si neskutečně cením. Skvělá je i možnost seznámit se s množstvím mladých autorů z celé Evropy.

iLiteratura: Uvítala bys v projektu CELA něco navíc?
Gergana Galabova: Podle mě má projekt dobře vymyšlenou strukturu a je dobře zorganizovaný. Kdyby zahrnoval i rezidenční pobyt, nestěžovala bych si (smích). Každý autor hledá místo, kam by utekl a kde by psal. Nicméně celkově mě nenapadá nic, co by mi v projektu chybělo. Cením si toho, že týmy v jednotlivých zemích jsou velmi dobře zvolené. Dobře se orientují v literárním prostředí. Podle mě by bez nich a mentorů, kteří jsou v každé zemi a znají nakladatelství, média, místní literární prostředí, projekt nefungoval. To považuji za klíčové a je skvělé, že na to někdo myslel. V kvalitě těchto týmů a lidí vidím rozhodně velké plus.

iLiteratura: Zmínila ses, že Vodu na koukání jsi napsala za poměrně krátkou dobu. Měla jsi některé povídky připravené, v šuplíku, nebo všechny vznikly spontánně poté, co jsi vyhrála soutěž a cenu Bojana Peneva, díky které jsi měla možnost vydat knihu?
Gergana Galabova: Do soutěže jsem se s několika povídkami přihlásila. Byla to právě povídka Voda na koukání a potom Odpověď a Zrcadlo. Měla jsem to štěstí, že jsem byla v prvním ročníku magisterského studia oboru překladatel a redaktor. Navštěvovala jsem přednášky kreativního psaní u Zdravky Evtimovy a v letním semestru u Georgiho Gospodinova. Část povídek vznikla na základě jejich přednášek, které byly skvělé, protože jsem už tehdy dostávala zpětnou vazbu. Na druhou půlku jsem měla několik měsíců, zároveň jsem hodně redigovala i starší povídky, jelikož některé z nich byly v hodně syrovém stavu. Celý proces byl ale velmi rychlý. Cenu jsem vyhrála v květnu a hned následující květen jsem již měla představovat vydanou knihu. Za jeden rok se tedy musel stihnout celý proces včetně korektur atakdále.

Surrealismus po bulharsku

iLiteratura: Odkud čerpáš inspiraci? Ovlivňuje tě aktuální dění v Bulharsku, nálada ve společnosti, politické turbulence?
Gergana Galabova: To, co se děje v Bulharsku, se v mém psaní bezpochyby odráží. Snažím se, aby moje povídky obsahovaly nějakou hlavní metaforu nebo slovní hříčku, na které celou povídku vystavím. Inspirace reálným životem je často nevyhnutelná, dokonce bych řekla nutná. Zároveň se kolem nás děje spousta věcí, na které máš ty jako autor nutkání reagovat. Pro mě bylo důležité napsat povídku, ve které figurují LGBT postavy. Protože si myslím, že v literatuře nemáme dostačující zastoupení. Stejně tak důležité pro mě bylo zahrnout do textů některé sociální problémy, jako je domácí násilí. Ale i to, co nám překáží v každodenním životě: byrokracie, absurdní situace, ke kterým přirozeně dochází. Myslím si, že současná politická situace v Bulharsku s absurdnem téměř hraničí. Chvílemi až nerozumím, v jakém světě v Bulharsku žijeme. Neustále přicházejí zákony, které zní absurdněji než Kafkovy romány. Netuším, kam na to politici chodí. Vymykají se surrealismu, absurdnu, směřují k novému žánru vymyšlenému zejména nacionalisty. Tomu se nejde vyhnout, obzvlášť, když jsi společensky angažovaný člověk, o což se snažím. Přijde mi, že hodně spisovatelů je v Bulharsku společensky angažovaných.

iLiteratura: Slovo surrealismus skloňuješ poměrně často. Vyšel ti překlad surrealistických povídek z angličtiny. Čím tě surrealismus tak přitahuje?
Gergana Galabova: Zabývám se literaturou a o surrealismu píšu disertaci. Objevil se v zajímavém období. V literatuře a celkově v umění se v průběhu času neustále mění směry. Jednou je kladen důraz na rozum, poté zase na city, jednou je to univerzální přístup, potom zase individuální. Tu pomyslnou uměleckou palačinku lidstvo otáčí z jedné strany na druhou. Surrealisté s ní ale konečně začali dělat něco jiného. Studují jazyk a používají ho velmi zajímavým způsobem. Začali s tím už modernisté, přestože Sartre nevěřil, že psaní by mělo být poetické. Například literární styl Virginie Woolfové nepovažoval za správný. Surrealisté uchopili modernismus a dokázali ho posunout ještě o kus dál. Řekla bych o velký kus dál, čistě stylově, námětově. Abstraktním věcem dali formu. Pracují s automatickými myšlenkami a jejich volným tokem. Používají grandiózní zvláštní obrazy ze svého vědomí a v něco je mění. Líbí se mi, jak tě neustále něčím překvapují. Myslím si, že literatura by měla překvapovat, což oni dělají velmi dobře.

iLiteratura: Setkala ses s českým surrealismem?
Gergana Galabova: Ne doslova. Mám ale ráda Sedmikrásky Věry Chytilové, které mi přijdou hodně surrealistické. Všeobecně mám přehled více o českém filmu než o literatuře, protože film je pro mě dostupnější.

iLiteratura: A co bulharský surrealismus?
Gergana Galabova: Téma bulharského surrealismu je složité. Náš modernismus je celkově hodně odlišný od toho západního, mnoho modernistických směrů u nás nezakořenilo. První, kdo mě napadá, je Svetoslav Minkov, ale u něj se setkáváme zejména s fantastickými elementy, které se surrealismem jen hraničí. V Bulharsku neexistovalo organizované surrealistické hnutí, ale vyzdvihla bych Janu Jazovu, Ljulinu Mechlemovu, Alexandra Balabanova a Nikolaje Marangozova. V tvorbě každého z nich se v určitém období surrealismus objevuje. Já osobně přistupuju k používání termínu „surrealismus“ s rezervou, protože ho chápu jako organizované tvůrčí hledání, téměř „vědecké“ bádání nevědomí, což podle mě nemůže vzniknout následkem sporadických projevů automatismu. Akademici jako Michail Nedelčev, Ivan Sarandev a Svetlozar Igov tohle téma zkoumali. Rozhodně není možné dospět k jednohlasnému výsledku… Každopádně surrealismus považuju za zajímavé pole pro studium. V současnosti se zabývám francouzským a britským surrealismem, samotný bulharský modernismus nemám dostatečně probádaný.

Cítit se zmláceně

iLiteratura: A čím se v současnosti zabýváš jako spisovatelka? Máš za sebou soubor povídek, ale zmiňovala ses i o sbírce poezie, o románu a dokonce divadelní hře. Spojuje všechny tyto žánry něco alespoň tematicky?
Gergana Galabova: Za mě se různé příběhy hodí pro různé žánry. Když mě napadne nějaký obraz, krátký příběh, obvykle z něj vznikne buď povídka, nebo báseň. Záleží, jestli je spíš založený na samotném příběhu, nebo jde o rozepsání celého obrazu. Z něčeho takového se nemůže stát román. Ptala jsem se tě na český překlad Salingerova Dne jako stvořeného pro banánové rybičky, protože to je pro mě jedna z nejlépe napsaných povídek vůbec. Tahle povídka nemůže být román. Kdyby to byl román, už by to nebylo to samé, nebyla by tak působivá. V tom podle mě spočívá silná stránka povídky. Dokáže motivy představit úderně. Pokud se necítíš po přečtení sbírky povídek jako zmlácená, nebyly dobře napsané. A poezie to umí ještě líp, když je dobrá. Někdy, když si přečteš báseň, říkáš si, jak to autora napadlo, kam se ve světě dostal, že něco takového vytvořil?

Mám námět a koncept románu. A plaše jsem na něm začala pracovat, jenže román vyžaduje koncentrované a soustředěné psaní. Momentálně nemám kapacitu na koncentrované psaní, protože potřebuju koncentrovaně psát disertaci. Takže román stojí tak trochu na vedlejší koleji, soustředím se spíš na kratší formát. Jenže se mi nedávno zdálo o divadelní hře a ten sen mi nejde z hlavy. Takže v létě plánuju rozepsat hru. Mám jen koncept a několik replik. Je krátká, pro dva herce. Kdykoliv jsem přemýšlela nad divadelní hrou, byl to buď monolog, nebo hra pro dva; minimalistický styl inspirovaný Beckettem. Ne tematicky, ale spíš scénografií. Čili teď pracuju na tomhle všem. Nejvíc na sbírce poezie. Už si to dovolím říct oficiálně, protože sbírka už má jasné kontury. Každý týden píšu několik básní, které ještě nejsou seřazené, ale držím se konceptu a věřím, že knihu dotáhnu do kýženého výsledku.

iLiteratura: Tentokrát jsme se potkaly v Praze. S čím si v literatuře spojuješ Českou republiku? Co prvního tě napadne, když slyšíš Česko?
Gergana Galabova: To bude velice banální odpověď. Samozřejmě mě jako první napadá Kafka. Jeho absurdita je přesně můj šálek čaje. A je to podle mě znát i z povídky, s níž jsem se přihlásila do projektu CELA.

iLiteratura: Jak vnímáš českou literaturu na bulharském knižním trhu? Bulharská literatura totiž na českém zcela chybí.
Gergana Galabova: Vím, že česká literatura v Bulharsku vychází, ale upřímně nevím, kdo je teď váš Georgi Gospodinov. Východoevropská literatura podle mě nevychází v dostatečném množství překladů – nejen v Bulharsku nebo Česku. Proto mi projekt CELA dává velký smysl. Všechno závisí na nakladatelích: oni rozhodují, jestli se postaví za dílo, které možná nebude kasovní trhák, ale rozhodně obohatí čtenáře. A díky jednotlivým knihám si pak čtenáři najdou cestu i k nějaké národní literatuře.