Aleksandra Wojtaszek (nar. 1991) je polská novinářka, balkanistka a překladatelka. Má doktorát z literární vědy a přednáší na krakovském Institutu slovanské filologie Jagellonské univerzity. Spolupracuje s řadou polských i chorvatských periodik. V roce 2023 vydala odbornou publikaci Topografie przestrzeni wyobrażonych (Topografie imaginárních prostor) o srbské a chorvatské žánrové literatuře. V témže roce vyšla i její reportážně-esejistická kniha Fjaka. Nese podtitul Chorvatská sezona a autorka v ní nahlíží na minulost a současnost země ve snaze pochopit složitou chorvatskou realitu. Podařilo se jí napsat ojedinělý a zároveň čtivý text, za nějž získala v roce 2023 Cenu prof. Jerzyho Skowronka. Rovněž byla nominována na Cenu Grand Press v kategorii Reportážní kniha roku. A právě Fjaky se týká celý tento rozhovor. Proběhl v září 2025, kdy finalizovaly práce na českém vydání knihy. Čeští čtenáři se v něm dozvědí nejen řadu zajímavostí o tvůrčím procesu a okolnostech vzniku knihy, ale i výběru témat, o tom, co se do knihy nedostalo, a o čem by autorka ještě chtěla psát. V neposlední řadě pak rozhovor nabízí řadu kulturních a cestovatelských tipů, které čtenářům u nás poskytne asi jen málokdo.

iLiteratura: Co vás přivedlo k zájmu o Chorvatsko a jihoslovanský, potažmo balkánský svět?
Aleksandra Wojtaszek: Vlastně to byla náhoda! Jako dítě a teenagerka jsem si strašně přála stát se novinářkou, a dokonce jsem začala pracovat v novinách. Pak jsem si ale usmyslela, že se musím věnovat nějakému konkrétnímu místu a spontánně jsem se rozhodla pro chorvatštinu. Trefila jsem to ovšem mimořádně šťastně, o čemž jsem se přesvědčila, jen co jsem dorazila na Balkán. Uprostřed noci jsem tehdy přijela do Ulcinje, černohorského města blízko hranic s Albánií, a okamžitě jsem pocítila zdejší spontaneitu, radost ze života a také leckdy zlomyslný humor. Pak se mi druhým domovem stalo Chorvatsko, pobývala jsem v něm roky, našla si tam řadu přátel, a abych pravdu řekla, nikdy jsem svého rozhodnutí studovat chorvatštinu nelitovala. I po patnácti letech je to stále můj milovaný svět, který mě nepřestává fascinovat, ačkoli samozřejmě vidím i spoustu problémů a nedostatků – už nejsem tak naivní jako tenkrát, když mi bylo devatenáct. Moje zamilování do Chorvatska se změnilo na status „komplikovaný vztah“.

iLiteratura: Které z témat, jež jste ve své reportážní knize Fjaka zpracovala, je vám nejbližší? O čem se vám psalo nejlépe?
Aleksandra Wojtaszek: Těžko říct. Každá kapitola je totiž zvláštní mikropříběh a souvisely s ní jiné cesty. Zajímavé ovšem je, že se mi dobře psalo o splitském fotbalovém týmu Hajduk a taky o muzice; přitom ve skutečnosti mám obě nohy levé, a pokud jde o hudbu, jsem hluchá jak poleno. Vcelku lehce se mi psalo i o jazyce, protože tomu se věnuji už řadu let, i když překládat nadávky pro mě nebylo úplně snadné. Naopak poslední tři kapitoly – ty o válkách – pro mě byly emočně nejobtížnější. Vlastně ale musím přiznat, že při práci na téměř každé kapitole mě něco překvapovalo. Právě to mám na spisovatelské práci ráda především – když se najednou začnu dívat na svět jinýma očima a dílky skládačky do sebe náhle začínají zapadat. A k tomu skoro vždycky dochází při kontaktu s druhým člověkem, když se pokusím pohlédnout na svět jeho očima. Záleželo mi na tom, aby to nebyla jen kniha o Chorvatsku jakožto zemi, ale především o lidech, kteří tam žijí, protože právě od nich jsem se všechno naučila a právě na nich mi záleží víc než na státě nebo národě, které vnímám jako značně abstraktní entity.

iLiteratura: U kterého tématu jste při práci na knize zažila největší překvapení?
Aleksandra Wojtaszek: Když jsem Fjaku začínala psát, už jsem ji vlastně měla v hlavě. Chorvatskem jsem se v té době zabývala už hodně dlouho, ale přesto se stávalo, že jsem svou představu musela nějak korigovat. Měla jsem trochu jinou vizi života na ostrovech, zdály se mi divoké a nehostinné, ukázalo se však, že řada mladých lidí se dobrovolně rozhodne tam zůstat a žít. Na spoustu míst a k mnoha lidem jsem se vracela opakovaně, i když to z knihy není pokaždé zřejmé. Takhle to bylo třeba v případě Benkovce, malého města nedaleko Zadaru, které se pro mě stalo symbolem upadajícího chorvatského venkova. Chorvati mi jen stěží věří, že jsem tam byla šestkrát, protože většina z nich tam nikdy nezavítala. Často se stávalo, že jsem se bavila s někým, jehož perspektiva byla zcela opačná než ta moje, a i když jsem na základě toho svůj názor třeba úplně nezměnila, tak ve mně ten příběh probudil určitou empatii. Překvapovalo mě také to, jak moc obyvatelé ostrova Pag vytěsňují tragickou historii zdejšího ustašovského koncentračního tábora, který tady fungoval za druhé světové války.

Pochopila jsem, že na něco ještě nejsem připravená

iLiteratura: Vybírala jste ze širšího repertoáru témat? A pokud ano, co jste nakonec ponechala stranou?
Aleksandra Wojtaszek: Měla jsem v úmyslu trochu obšírněji pojednat o Dubrovníku, ale v polštině už existuje jedna kniha, která poutavě líčí jeho dějiny a kulturu – napsala ji již zesnulá slavistka Joanna Rapacka. Plánovala jsem taky psát o chorvatských Romech, kteří obývají především severní část státu – region zvaný Mezimuří (Međimurje). Pochopila jsem však, že na to ještě nejsem připravená. Musela bych hlouběji proniknout do jejich komunity, což není zrovna jednoduché, poněvadž jsou k cizincům často nedůvěřiví. Přesto se mi povedlo zaslechnout – už tedy poté, co jsem dopsala svou knihu – několik opravdu děsivých příběhů, seznámila jsem se mimo jiné s trans Romem a jeho partnerkou, která byla obětí domácího a sexuálního násilí. Prozatím se však kulturou jugoslávských Romů zabývám hlavně odborně, v kontextu literární vědy. Stejně tak jsem nebyla připravená, abych psala o uprchlících, kteří přicházejí do Chorvatska balkánskou migrační trasou a na bosenských hranicích, jež v současnosti fungují jako vnější hranice schengenského prostoru, jsou brutálně vraceni zpět. Zpočátku jsem také zamýšlela napsat samostatnou kapitolu o Srbech, kteří jsou v Chorvatsku největší menšinou, ale nakonec jsem pochopila, že jejich osudy jsou propleteny s osudy jiných obyvatel Chorvatska, proto se v mé knize občané srbského původu objevují v různých pasážích.

iLiteratura: Jak Fjaka vůbec vznikala? Rozhodla jste se rovnou napsat celou reportážní knihu (popřípadě vám to někdo nabídl)? Anebo texty vznikaly postupně a byly otiskovány v různých časopisech či novinách a vy jste se časem rozhodla udělat z nich knížku? A jak dlouho jste na knize pracovala?
Aleksandra Wojtaszek: Kdysi jsem pořizovala rozhovor s autorkou píšící o Balkáně – Kapkou Kasabovou (Kassabovou), jejíž knihy vám vřele doporučuji. Po tomto rozhovoru jsem mluvila s redaktorkou nakladatelství Czarne, které se v Polsku specializuje na non-fiction literaturu, a říkaly jsme si, jak zvláštní je, že Chorvatsko – Poláky tolik milované – se ještě nedočkalo reportážní knihy. Přiznala jsem se jí tehdy, že se už řadu let Chorvatskem zabývám. Dodělávala jsem v té době doktorské studium, ale když nakladatelství o takovou knihu projevilo zájem, cítila jsem, že to nemůžu nechat jen tak. Když jsem sepisovala konspekt, došlo mi, že ta knížka se mi nějakým způsobem rodí v hlavě už deset let. Posléze jsem ale ještě dva a půl roku doplňovala chybějící materiál, objížděla různá místa v Chorvatsku, hovořila s mnoha lidmi a psala. Udělala jsem spoustu věcí, k nimž bych se předtím neodhodlala, například jsem vyrazila na zápas s fanoušky Hajduku Split. V knize se však objevují i mé úvahy a vzpomínky třeba z roku 2012, kdy jsem v Chorvatsku dlouhodoběji pobývala poprvé.

iLiteratura: Od dopsání knihy uplynuly tři roky, mezitím se toho událo mnoho, a to i v Chorvatsku. Objevilo se tedy v mezidobí něco, o čem byste ráda připsala další kapitolu či kapitoly?
Aleksandra Wojtaszek: Najde se spousta témat, o nichž bych ráda psala – v knize jsem třeba příliš málo pozornosti věnovala Rijece, což je nesmírně zajímavé město. Leží sice u moře, ale je postindustriální. Jak už jsem zmínila, nepsala jsem zatím moc ani o různých marginalizovaných skupinách lidí, jako jsou například Romové nebo migranti. Mezitím se v Chorvatsku objevilo množství cizinců, kteří tady pracují a žijí, často v mizerných podmínkách. Ráda bych jednou věnovala více pozornosti příběhům žen, ale také bych si ráda projela celou Jadranskou magistrálu, tedy silnici podél Jaderského moře vedoucí od Slovinska až do Černé Hory, dále vylíčila příběhy Titových partyzánů z druhé světové války, avšak fascinuje mě i socialistická Jugoslávie jako politický a sociální útvar…. Musím si nějaká témata schovat do dalších knih!

iLiteratura: Napsala byste z dnešního hlediska – po několika letech od vzniku knihy – nějakou její část jinak? A pokud ano, tak proč?
Aleksandra Wojtaszek: Kniha vyšla letos v červenci i v chorvatštině. Zatím je většina reakcí na ni velice příznivých. Zvažovala jsem, zda popsané příběhy nějak aktualizovat, ale pochopila jsem, že to nemá smysl. Řada lidí, kteří je četli, mi říkala, že dnes jsou ještě bolestnější a aktuálnější než před pár lety. Nepředpokládala jsem, že chorvatská krajní pravice přejde tak rychle a intenzivně do protiútoku. V knize totiž píšu, že politická situace je zatím poměrně stabilní a že měkká a „evropská“ pravice udržuje tu krajní pod kontrolou. Bohužel se tento trend obrací: krajní pravice dnes čím dál častěji přerušuje festivaly a koncerty, požaduje omezení práv žen a rozdmýchává nenávist proti menšinám. Stává se čím dál agresivnější, podobně jako v řadě dalších koutů Evropy.

Situace se spíš nezlepšuje

iLiteratura: Jak byste popsala vztah Chorvatů k Rusku a v souvislosti s tím i jejich postoj k válce na Ukrajině? Podléhají Chorvati masově ruské propagandě? Vezmu-li v potaz to, že ve válce v devadesátých letech podporovalo Rusko Srby, čekal bych, že Chorvati budou vůči jeho vlivům obezřetní, nicméně reálné politické a společenské dění, například ve Fjace popsané rozhodnutí o ústavní definici manželství nebo postoje ke COVIDu, nasvědčují spíše o tom, že ruské dezinformační tažení i zde slaví úspěchy.
Aleksandra Wojtaszek: Když v roce 2022 vypukla válka, Chorvati často srovnávali – sebe přirovnávali k Ukrajincům a Rusy k Srbům. Bylo v tom však hodně hořkosti a ukřivdění: často jsem slýchala, že celá Evropa teď pomáhá Ukrajině, kdežto v devadesátých letech se zrovna nepřetrhla, aby pomáhala Chorvatům. Podobně Chorvaty, ale taky Bosňany, rozčiluje, že se často hovoří o ruské agresi na Ukrajině jako o první válce v Evropě od dob druhé světové války. Obecně vzato jsou však nálady v Chorvatsku spíše proukrajinské, a nikoli proruské, byť zdejší levice občas projevuje sklony vnímat tuto válku jako konflikt, v němž hraje určitou roli rovněž negativní dopad působení NATO. Oficiálně ovšem chorvatská vláda stojí za Ukrajinou a deklaruje všemožnou podporu, avšak svou armádu by tam neposlala. Pokud jde o pandemii, nárůst konzervatismu nebo úlohu katolické církve, jedná se spíše o celoevropské tendence, které jsou také silně spjaty s chorvatskou společenskou a politickou situací, než že by byly přímým důsledkem ruských dezinformací.

iLiteratura: Nakolik občané a politici v Chorvatsku sledují aktuální situaci v Srbsku – tedy masové, původně studentské protesty proti vládě a panující situaci? Sympatizují s nimi?
Aleksandra Wojtaszek: Srbsko a Chorvatsko jsou nejbližší sousedé, navíc propojení složitými vzájemnými vztahy, takže Chorvati tu situaci samozřejmě sledují. Mnoho mladých lidí, studentů, zejména těch levicově orientovaných, svým vrstevníkům ze Srbska v jejich boji proti režimu Aleksandra Vučiće a jeho přívrženců velmi fandí. V Chorvatsku dokonce několikrát proběhly manifestace na podporu protestujících Srbů. Srbská vláda pak s oblibou viní Záhřeb (a také Prištinu) z údajného podněcování protestů. Prezentuje tedy občanské hnutí vzešlé zdola jako něco, co zinscenovaly a rozdmýchaly tajné služby nepřátelských států. Více než desítka lidí z Chorvatska, kteří žili v Srbsku, byla dokonce pod záminkou „ochrany bezpečnosti země“ přinucena se vystěhovat. To pochopitelně zvyšuje napětí ve vztazích mezi oběma státy. Srbské vládní moci přitom jde samozřejmě o to, aby homogenizovala své voliče a nasměrovala pozornost veřejného mínění na společného nepřítele.

iLiteratura: Dochází k postupnému smiřování a navazování hlubší spolupráce a vztahů Chorvatů se Srby (a to jak těmi z Chorvatska, tak i těmi ze Srbska)? Vnímáte v tomto ohledu určité posuny ve srovnání se stavem, jejž jste popsala ve Fjace v kapitolách Tisíciletá letargie nebo Jizva? Anebo je situace dosud stále beznadějně zabetonovaná?
Aleksandra Wojtaszek: Situace se spíš nezlepšuje. Jak už jsem zmínila, od posledních voleb se v Chorvatsku ke slovu dostává čím dál častěji krajní pravice, pro niž je využívání Srbů jakožto univerzálních nepřátel oblíbenou manipulací. A tak se stalo, že ihned po přistoupení k vládní koalici začala strana Domovinski pokret (Vlastenecké hnutí) požadovat, aby bylo zastaveno financování časopisu vydávaného srbskou menšinou. Na druhé straně pak srbský prezident Vučić bezustání obviňuje Chorvaty z toho, že vyprovokovávají protesty v Srbsku, údajně za účelem oslabit tuto zemi. Když nedávno Slovinsko s Chorvatskem podepsaly deklaraci o vojenské spolupráci, Vučić ji označil jako „nepřátelský akt namířený proti srbskému národu“ a připomněl devadesátá léta. Jak je tedy vidět, situace dokonce i na oficiální úrovni je mnohem napjatější než dřív, což se bohužel přenáší i do ulic a na stadiony.

iLiteratura: Jaký je váš a) nejoblíbenější chorvatský spisovatel/spisovatelka; b) umělec/umělkyně a c) hudebník/hudebnice nebo hudební skupina?
Aleksandra Wojtaszek: a) To je nesmírně těžká otázka, protože chorvatskou literaturou se zabývám už dlouhé roky. Můžu se však podělit o své nejnovější objevy – jedním z nejlepších chorvatských románů posledních let je Mladenka kostonoga (Kostinohova nevěsta) Želimira Periše, multižánrový a mnohovrstevnatý příběh o jedné odvážné ženě. Pokud jde o díla, která si můžete přečíst v češtině, rozhodně neváhejte sáhnout po esejích Dubravky Ugrešićové.
b) Chorvati mají vynikající představitele naivního malířství, jedním z nejzajímavějších zjevů tohoto proudu je Krsto Hegedušić. Osobně mám i slabost pro socialistickou modernu, například díla sochaře a architekta Vojina Bakiće.
c) Můj hudební vkus obecně odpovídá preferencím bílého heterosexuálního padesátníka, takže poslouchám spoustu hudby z dob Jugoslávie. Ze současných hudebnic mě fascinuje Severina. Je to sice popová umělkyně a její muzika zpravidla nebývá pokládána za příliš ambiciózní, ale její společenské angažmá je autentické a nezřídka tne do živého.

iLiteratura: Jaké je podle vás nejpůsobivější místo a nejzajímavější kulturní fenomén v Chorvatsku?
Aleksandra Wojtaszek: Pokud jde o místo, nedávno jsem se poprvé dostala na ostrov Vis, který je od pevniny značně vzdálený a až do devadesátých let nebyl přístupný pro turisty. Uchvátila mě jeho dosud neposkvrněná krása, příroda, moře, ale i architektonické bohatství, pevnosti, rozvinutá vinařská kultura a taky soustava tunelů a bunkrů, jelikož ostrov sloužil od roku 1943 jako hlavní základna Titových partyzánů a následně byl s ohledem na svou strategickou polohu přeměněn na vojenský prostor.
A co se kulturních fenoménů týče, fascinuje mě socialistická moderna, zejména v podobě pomníkových realizací. V padesátých letech zdejší výtvarní umělci obrátili estetický kánon studené války vzhůru nohama. Pro své účely totiž využívali vytříbený modernismus, jejž Západ v té době pokládal za neodlučný projev liberálního kapitalismu. Jugoslávci svým odklonem od sovětského pomníkového sochařství ve stylu socialistického realismu vytvořili vlastní identitu a díky tomu i vlastní vizuální identifikaci. Pro tuto federativní zemi to mělo mimořádnou důležitost. Připomínáním společného boje proti fašistům – nejen cizím, ale i místním – však kráčeli po dosti tenkém ledě: válečné rány totiž byly stále ještě čerstvé a hluboké, ale prioritou bylo národnostní a náboženské smíření. Bratrství a jednotu bylo nutné připomenout nějak monumentálně, přičemž kontextu zbavená abstrakce se pro tyto účely jevila jako bezpečnější řešení než pomníky, které by mimeticky znázorňovaly bratrovražedné boje pozdějších spoluobčanů v jednom státě. Všechny ty neobyčejné betonové monumenty tedy měly vyjadřovat víru ve světlou budoucnost, ale také vyhlazovat vrásky na povrchu komplikované minulosti.

iLiteratura: A jaká událost či epocha chorvatských dějin vás nejvíce fascinuje?
Aleksandra Wojtaszek: Moc bych chtěla zažít atmosféru dekadentních osmdesátých let, kdy v Jugoslávii panoval tržní socialismus, země byla otevřená světu a kultura vzkvétala. Zároveň však narůstalo etnické a politické pnutí, v Kosovu protestovali albánští studenti… Pokud bych si měla vybrat několik konkrétních dní, ráda bych se přenesla na olympiádu do Sarajeva v roce 1984.