K dovolené jsme mnohdy ochotni přistoupit s velkou dávkou idealizace, jen aby nám zůstaly ty nejhezčí vzpomínky na navštívenou zemi. Stejnou logiku následuje rovněž většina podbízivých průvodců, které (a kteří) destinaci vykreslují v té nejlichotivější podobě. Poměrně idylicky ostatně vyznívá i název knihy Fjaka – jak se dočteme hned na přebalu, tento navýsost dalmatský výraz „popisuje duševní kondici v situaci, kdy člověk touží jedině zírat do dáli a zanechat jakýchkoliv aktivit, rozplynout se v prostoru“. Kdo by si ovšem podobný pocit chtěl navodit při čtení, ten z něj bude muset rychle vystřízlivět. Fjaka je zde totiž klíčem k pochopení komplikované chorvatské reality.

Autorka knihy, Aleksandra Wojtaszeková (nar. 1991), je polská novinářka a balkanistka, v níž se snoubí obdivuhodná odbornost, neutuchající nadšení pro věc, investigativní přístup, novinářská odhodlanost a badatelská důslednost. Během svého působení na Jagellonské univerzitě napsala řadu odborných i populárně-naučných textů, za které získala několik regionálních ocenění. Fjaka je jejím knižním debutem pro širší veřejnost a kombinuje prvky reportáže, deníku, přednášky, úvahy, eseje i cestopisu. „Vím, že nejsem k Chorvatsku nijak zvlášť milosrdná, a dokonce i v té největší bečce medu vždycky najdu lžíci dehtu,“ přiznává otevřeně.

„Jestliže je tedy takhle dobře – zeptal by se někdo –, tak proč je tak zle?“ Ačkoliv tato otázka zaznívá na samém konci Fjaky, nepřímo do ní ústí každá kapitola knihy. Největší prostor je zde věnován turbulentním dějinám Chorvatska ve 20. století, které autorka líčí zejména prostřednictvím životních příběhů konkrétních lidí a jejich odlišných postojů k nejednoduchým událostem. Na svých cestách dává hlas jednak těm, kteří dějiny přetavili do své profese – historikům, spisovatelům či umělcům –, jednak lidem, kterým události vstoupily do osobního života: bezdomovcům, pamětníkům, vlastencům, aktivistům, dříčům sužovaným overturismem, celoživotním ostrovanům, nostalgikům po minulosti i snílkům o zářné budoucnosti. Čtenáře Wojtaszeková nezatěžuje učebnicovými fakty, případné zkreslující či zobecňující výroky svých spoluřečníků však neponechává bez fundovaného komentáře univerzitní vyučující.

Autorka otevírá neoblíbená, mnohdy až tabuizovaná, avšak vysoce důležitá témata novodobých dějin i současnosti, jejichž společným jmenovatelem bývá zaslepenost obyvatel i příležitostných návštěvníků země. Patří sem důsledky neregulovaného overturismu, zamlčování historických nespravedlností, zoufalá jugonostalgie, nekritická adorace „otců zakladatelů“, tvrdošíjné hledání „chorvatskosti“ a jiné důsledky „kreativní“ interpretace dějinné i současné reality. Wojtaszeková se čtenáři cestuje nejen napříč historickými obdobími, ale i různými regiony Chorvatska, přičemž líčí charakter místního jazyka, filmografie, hudby i sportu. Témata jsou v knize zpracována do textů připomínajících časopisecké či blogové příspěvky, jež nutí čtenáře k zamyšlení. Možná i proto působí jejich řazení občas nesystematicky – zejména zpočátku. Z úvodního povzdechu nad koncem sezony autorka přeskočí na fotbalovou tribunu, pak opět k turismu, na okraj měst a na ostrovy, z nichž se pak kniha stále systematičtěji noří do historie. Plyne tedy trochu „proti proudu“, ale zase ne tak prudce, aby čtenář nestíhal.

Ačkoliv je zrovna v této knize hlavním hrdinou Chorvatsko, řada popisovaných fenoménů není unikátní pouze pro něj. Ačkoliv podobnou kombinaci radostného a smutného najdeme snad kdekoliv, vyhlášené dovolenkové destinace se zdají být vůči nepřikrášlenému pojmenování těchto kontrastů obzvlášť rezistentní. Kromě vlastní hrdosti jim k tomu pomáhá adorace všech příchozích, jejichž statistiky v sezoně násobně převyšují místní populaci. Mimosezonní a nemainstreamová Fjaka však ukazuje, že k pravé lásce patří i odvaha nahlédnout pod povrch.