Askildsen, Kjell: Neviditelní

Askildsen, Kjell
Neviditelní

ukázka beletrie zahraniční

Když se Bernard L. vrátil do rodného domu, aby se zúčastnil otcova pohřbu, Marion ho rozpačitě objala. Bylo teplé odpoledne a měla v podpaží velké mokré skvrny. Tak jsi přece přijel, řekla...

Neviditelní
Kjell Askildsen: Neviditelní (úryvek). In Ondřej Vimr (ed.): Krajina s pobřežím aneb Sto let norské povídky, Argo, Praha 2005

Když se Bernard L. vrátil do rodného domu, aby se zúčastnil otcova pohřbu, Marion ho rozpačitě objala. Bylo teplé odpoledne a měla v podpaží velké mokré skvrny. Tak jsi přece přijel, řekla. Odpověděl, že je po cestě unavený a že by se rád převlékl. Připravila mu pokoj v podkroví. Okno bylo otevřené a slunce se rozlévalo po podlaze. Svlékl se do naha a lehl si na postel. Začal se sám sebe dotýkat a snažil se vybavit si představu, která ho v stísněném kupé vlaku tak silně dráždila, ale nedokázal to. Uslyšel, jak jde Marion nahoru po schodech, a oblékl se. Oknem pronikaly z ulice různé zvuky. Marion znovu sešla ze schodů. Otevřel dveře do šatníku a pověsil tam černý oblek.

Když o chvíli později sešel za Marion, seděla v obývacím pokoji a plakala. Předpokládal, že ho neslyšela přicházet, ale nebyl si jistý, protože vypadala, jako by ji při něčem přistihl. Nevěděl, co říct. Přešel k oknu. Zůstal stát a díval se na zahrádku za domem. Mělas ho ráda, řekl. Černá kočka vyskočila na dřevěný plot. Měla jsem k němu být milejší. Starala ses o něj přece, řekl. Kočka seskočila s plotu a vylezla na střechu staré kůlny. Někdy byl tak ... ale měl přece bolesti ... někdy jsem si skoro přála ... je mi to tak líto, řekla. Zapálil si cigaretu. Nemyslela jsem si přece, že umře, řekla. Zeptal se, jak se to stalo. Chvíli trvalo, než odpověděla. Odklepl popel do jednoho z květináčů. Seděl na téhle židli, řekla. Já jsem byla v kuchyni. Chtěl, abych přišla a přečetla mu noviny. Odpověděla jsem, že právě vařím oběd. Řekl, že nemá hlad. Ale já ano, namítla jsem. Chvíli bylo ticho, pak řekl: Přijď brzo. Neodpověděla jsem, byla jsem na něj naštvaná. O chvilku později na mě zavolal jménem, nebo ho vyslovil, každopádně nevolal moc nahlas. Ale já jsem za ním přišla až dvě nebo tři minuty nato a to už byl mrtvý.

Bernhard si otce představil, ale necítil nic. Marion se znovu rozplakala. Poohlédl se po popelníku, aby uhasil cigaretu. Odešel do kuchyně a vyhodil ji do výlevky. Potom vypil sklenici vody. Někdo zazvonil u dveří. Marion ho poprosila, aby otevřel. Byla to nějaká žena. Podívala se na něj a řekla: Vy jste určitě Marionin bratr. Ano, řekl. Šla před ním do obývacího pokoje. Marion tam ale nebyla, domníval se, že asi odešla do kuchyně otřít si oči od pláče. Žena mu podala ruku, měla ji studenou a vlhkou, ale jemu to nevadilo. Camilla, představila se. Bernhard řekl, půjdu najít Marion. V tom okamžiku přišla. Chvíli je pozoroval, byly po všech možných stránkách tak rozdílné, že nechápal, co mají spolu společného. Camilla k němu stála zády, šaty ji těsně obepínaly, pomyslel si: Copak Marion nepochopila, že ji jenom využívá? Za okamžik tu myšlenku pustil z hlavy. Camilla se k němu otočila a něco řekla. Odpověděl. Usmála se a sklopila oči. Určitě prodává v obchodě, pomyslel si. Marion prohodila pár slov a odešla do kuchyně. Otevřel okno. Posaďte se, řekl. Posadila se. Marion je velmi ráda, že jste přijel, řekla. Zasmál se. Posadil se přímo naproti ní. Zeptal se, jestli znala jeho otce. Odpovídala mu zeširoka, zatímco se střídavě dívala na své ruce a na něj. Znala ho, a přesto ho neznala. Seděla na kraji židle s koleny u sebe a s rukama zkříženýma na stehnech. Nabídl jí cigaretu a připálil jí. Říkal si, kdo z nich první zjistí, že tu není popelník. Nakonec řekl: Jdu najít nějaký popelník. Odešel do kuchyně. Marion připravovala mísu obložených chlebíčků. Dala mu maličký popelník. Nemáš větší, zeptal se. Na, řekla a podala mu velký. Vešel do obývacího pokoje. Zeptal se Camilly, jak se s Marion seznámily. Vyprávěla mu to. Marion vešla dovnitř a položila na stůl bílý ubrus. Pomůžu ti, řekla Camilla, ale nezvedla se. Kdepak, řekla Marion. Prostřela a jedli. Camilla s Marion mluvily o jedné své přítelkyni, které se narodilo tělesně postižené dítě. Bylo sedm hodin. Bernhard si všiml, že po něm Camilla neustále pokukuje. Představoval si ji. Pak přiletěla vosa a sedla si na jeden z chlebíčků, Camilla se zvedla a poodešla doprostřed pokoje. Řekla, že má alergii na vosí bodnutí. Marion vzala jeden chlebíček se sýrem a přiklapla ho na ten, na kterém seděla vosa. Bernhard se zasmál. Marion šla k oknu a vyhodila oba chlebíčky na zahradu. Tak, řekla. Bernhard se znovu zasmál. Marion a Camilla se posadily. Jez, řekla Marion, Bernhardovi přišlo, že vypadá spokojeně. Camilla řekla, že když ji naposledy štípla vosa, musela na pohotovost. Jez, Bernharde, řekla Marion. Odpověděl, že už má dost. Zvedl se. Vyšel do haly a pak nahoru po schodech. Dveře do Marionina pokoje byly zavřené, otevřel je, zůstal stát na prahu a díval se dovnitř. Postel nebyla ustlaná a přes opěradla židlí visely kusy oblečení. Na komodě stála zvětšená fotografie v rámečku: otec s matkou na schodišti vedoucím na ulici, usmívají se. Zavřel dveře a šel zase dolů. (...)

Přeložily Jitka Collerová a Barbora Závodská

koupit knihu: www.kosmas.cz

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3702x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce