Petrarca, Francesco: Mé tajemství. O tajném střetu mých myšlenek

Petrarca, Francesco
Mé tajemství. O tajném střetu mých myšlenek

recenze beletrie zahraniční

Secretum je jedním ze základních kamenů humanismu, ve kterém pochyby, tužby, bloudění nebudou hříchem, ale blahodárným impulsem pro lepší poznání vesmíru rozprostírajícího se v lidské duši.

Mé tajemství
Francesco Petrarca
: Mé tajemství. O tajném střetu mých myšlenek (Secretum meum. De secreto conflictu curarum mearum). Přeložil a poznámkami opatřil Richard Psík, úvodní studii napsal Jiří Špička, odpovědný redaktor Filip Karfík. OIKOYMENH Praha 2004, Knihovna renesančního myšlení I. Stran 317. ISBN 80-7298-115-3

"Secretum je jedním ze základních kamenů humanismu, ve kterém pochyby, tužby, bloudění nebudou hříchem, ale blahodárným impulsem pro lepší poznání vesmíru rozprostírajícího se v lidské duši", píše olomoucký romanista Jiří Špička v úvodu k překladu Petrarkova spisu. Je-li tomu tak, je nanejvýš vhodné, že právě tento titul zahajuje vznikající knižnici vydavatelství OIKOYMENH, řadu "Knihovna renesančního myšlení".

koupit knihu: www.kosmas.cz

V tomto dialogickém spise vystupuje jako Francesco sám Petrarca, jeho partnerem je církevní otec Aurelius Augustinus, svědkem rozhovoru a mlčenlivým rozhodčím "tajného střetu" je sama Pravda. Pozorný čtenář zde může postihnout několik rovin, které se odhalují postupně, tak jak pokračuje čtenářský vhled do díla a čtenářské porozumění. Petrarkův dialog neodradí toho, kdo uvykl číst teologické výtvory patristického a scholastického ražení, a stejně tak zaujme toho, kdo dává přednost lehčímu vanutí ducha renesančního humanismu, nemaje dost chuti vnikat do středověké literární zahrady, zapečetěné obtížnými teologumeny. Zárukou takovéto rovnováhy je jistě postava Aurelia Augustina. I proto jej zde Petrarca zvolil za svého debatního partnera, duchovního vůdce a učitele, i proto je Augustinus autorem (spíše než "autoritou"), k němuž se znavena formalismem a neoblomnou tvrdostí scholastiky s její spekulací i moralitou navracejí staletí sklonku středověku, k němuž se utíká probouzející se svědomí niterné zbožnosti 14. a 15.století, i proto není Augustin cizí renesanci, natož reformaci. Augustin totiž Petrarku v jeho vnitřním konfliktu nesoudí: může mu dávat kompetentní rady, neboť má identickou zkušenost: byl spisovatelem, podléhajícím svodům slávy a ctižádosti, byl mužem, který poznal světskou lásku.

Richard Psík přeložil titul Petrarkova spisu "Secretum meum. De secreto conflictu curarum mearum" českým "Mé tajemství. O tajném střetu mých myšlenek" s respektem k autorově literární fikci, podle níž má být "Secretum" soukromým záznamem důvěrného rozhovoru, knížkou, jež se má pamětliva svého jména "Tajemství" vyhýbat davům a spokojit se pouze s autorovou společností (Prolog str. 66/67). Nezbylo tedy překladateli nic jiného než Petrarkův titul zopakovat a ponechat pak i v podtitulu "tajný" střet myšlenek. Autor předmluvy si již mohl dovolit jakýsi posun, a tak zvolil pěkné a výstižné "Tajemství skrytého rozporu". - Špičkova úvodní studie se skládá ze dvou statí, jimiž autor plně dostál své rodící se pověsti předního českého znalce a vykladače Petrarky (Jiří Špička obětavě a úspěšně zachraňoval reputaci české romanistiky, latinské medievistiky a koneckonců celé kulturní historiografie v souvislosti s petrarkovským výročím roku 2004). První pojednává o Petrarkovi a jeho latinském díle, druhá nese již zmíněný název "Tajemství skrytého rozporu" a je věnována přeloženému dialogickému spisu.

Při jeho četbě je zasvěcenější čtenář již v Prologu zaujat nápadnou příbuzností expozice tohoto spisu a exordiálních částí Boethiovy Konsolace a má tak příležitost znovu si uvědomit, jakou inspirací byl pozdně antický platonik pozdějším dobám. Boethius se ostatně stejně jako Augustin a jako podle Špičkova konstatování (na str. 37 úvodu) sám Petrarka vyznačuje "vůlí smířit antickou a křesťanskou etiku". A tak moralitám, které v celém spise Augustin Franceskovi uděluje, jsou hlavními autoritami Cicero (především Tuskulské hovory) a Seneca - Platón a umírněný pozdní stoicismus. Hlavními myšlenkami prvních dvou knih spisu, velmi zhruba řečeno, je ciceronská deviza "k blaženému životu postačuje sama ctnost" , vůle k takovémuto ctnostnému (a ovšem zbožnému) životu a stálé vědomí smrti jakožto nezbytnosti. Třetí kniha pak představuje dojemný a předem prohraný Franceskův zápas o právo na erotický (jakkoli "platonický") vztah k milované ženě. Jej je třeba se vzdát, stejně jako není přípustné ctižádostivě bažit po literární slávě, po uznání vlastní básnické velikosti: Laura i laurea představují svod, jsou symbolem chybného rozhodnutí před rozcestím pythagorejského Y.

Publikace je bilingvní, juxtapozičně přináší text kritického vydání spisu (Antoinetta Buffano, Torino 1975) a překlad Richarda Psíka. Jeho tlumočení ze středověké latiny si zaslouží vysoké ocenění. Vyhnul se úskalí patetické archaizace českého jazyka, která zasahovala a někdy dosud zasahuje tlumočení z klasických jazyků. Text dialogu je živý a čtivý, Richard Psík dovede trefně vystihnout smysl latinského výrazu nebo idiomu (jen namátkou ze 3. knihy: "... Deus prohibeat - nedej bože; magis speciosa quam efficacia - spíš efektní než skutečně účinné; Si res egeat exemplo - chtělo by to příklad; quid hoc, queso, sibi vult? - No dovol, co je to za otázku?; his subterfugiis - takovými triky; mulierosus - proutník, apod.). Najdou se ovšem i sporné jednotlivosti: např. in ictu oculi trepidantis (str. 216) asi nebude "v jediném mžiku ustrašeného oka"; české "kvítky vědění" (str. 269) nevystihuje latinské "scientiarum flosculi: české spojení má pozitivní konotaci, latinské v tomto případě negativní; false blanditie (str. 200) není úplně správně přeloženo jako "lákadla"; zájmeno "ipse" není vždy vhodné překládat českým "sám" nebo "samotný" (např. str. 193: "aby ti v tom nezabránil samotný lesk..."); proč "satyrik" a "distychon"? proč Bůh, a to křesťanský, je jednou s velkým, jindy s malým počátečním písmenem? Problematické je upozorňování komentáře na odlišnosti v textech antických autorů oproti znění Petrarkových citací z nich, neboť většinu těchto rozdílů nelze připsat na vrub Petrarkovi, nýbrž textové tradici příslušného antického autora (v několika případech ovšem Petrarca klasika upravuje pro účel svého kontextu a záměru). Překlad doprovází vydatný komentář pod čarou, většinou odvozený (naprosto patřičně) z komentářů moderních kritických edicí spisu.

Petrarkova próza není do moderní češtiny až na nepatrné výjimky přeložena (výbor z listů máme v překladu A. Rausche, 1974; na začátku 16. stol. tlumočil Petrarku Řehoř Hrubý z Jelení a Mikuláš Konáč) a odborným zájemcům nejsou bez větších obtíží dostupné ani novější edice jejích většinou latinských originálů. V Petrarkově jubilejním roce jsme tedy nestihli víc než Psíkův překlad "Secreta" s paralelním latinským textem: tím větší díky za tento zatím osamocený a filologicky statečný i zdařilý čin.

publikováno ve Filosofickém časopise 53, 6, 2005, str. 967-969; na iliteratuře se svolením autorky

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 84 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

53%čtenáři

zhlédnuto 4139x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce