Kraft, Heinrich: Slovník starokřesťanské literatury 2

Kraft, Heinrich
Slovník starokřesťanské literatury 2

recenze literární věda

Důkladnost a preciznost zpracování – to je to první, co člověku přijde na mysl, otevře-li nový český překlad Slovníku starokřesťanské literatury Heinricha Krafta, jejž vydalo Karmelitánské nakladatelství.

 

Heinrich Kraft: Slovník starokřesťanské literatury. Život, spisy a nauka řeckých, latinských, syrských, egyptských a arménských církevních otců, přeložil Jiří Kaplan, odpovědný redaktor Pavel Mareš, bibliografii českých překladů a odborné literatury sestavil Jiří Dvořák, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2005, 320 str., 420 Kč

Důkladnost a preciznost zpracování – to je to první, co člověku přijde na mysl, otevře-li nový český překlad Slovníku starokřesťanské literatury Heinricha Krafta, jejž vydalo Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří. Pořídit kvalitní a promyšlené vydání, což rozhodně platí v případě recenzované publikace, takové knihy, jakou čtenář právě drží v ruce, představuje obtížnou, zdlouhavou a pro běžného uživatele často téměř „neviditelnou“ práci, kterou do všech jednotlivostí plně docení snad jen ti, kdo se na podobném projektu někdy sami podíleli.

České vydání Kraftova slovníku je počinem velmi vítaným mimo jiné i proto, že ačkoli zájem o patristická studia u nás v posledních letech stoupá – což zdůrazňuje jak Tomáš Špidlík v úvodním slově (str. 7), tak Jiří Dvořák v připojené bibliografii českých překladů a odborné literatury (str. 311) –, přesto je raná církev oblastí spíše marginální, které až na výjimky není věnována systematická pozornost. Tento fakt pramení do jisté míry i z problematického charakteru patristiky jako takové: ta by samozřejmě měla patřit domovsky na katedry teologických fakult (jak správně poznamenává v ediční poznámce Pavel Mareš, srv. str. 316), ovšem teologům chybí pro studium děl latinských a řeckých otců (o jiných ani nemluvě) často nezbytná jazyková průprava. Pro klasické filology, kteří naopak potřebnými jazykovými schopnostmi disponují, zase patristická díla zůstávají čímsi příliš teologickým, a hlavně – „neklasickým“. Tato situace se odráží i v edičních plánech nakladatelství. Překladů patristických děl vychází v porovnání s ostatními oblastmi stále ještě málo a odborné literatury ještě méně. Kraftův slovník je tak vedle nedávno vydané Markschiesovy přehledové studie Mezi dvěma světy. Dějiny antického křesťanství vůbec jedním z prvních titulů, který mají čeští čtenáři pro danou tematickou oblast k dispozici.

Autor slovníku, nedávno zesnulý profesor církevních dějin na universitě v Kielu Heinrich Kraft, je sice pro širší okruh českých čtenářů nepříliš známou osobou, to mu ovšem nic neubírá na jeho mezinárodním odborném renomé. Kraft je autorem více než desítky rozsáhlých monografických publikací věnovaných rozmanitým oblastem rané církve, které jsou vysoce ceněny nejen v německy mluvících zemích: od analýz Janova evangelia a vzniku křesťanství obecně přes vydání Lactantiova (označení tohoto raně křesťanského spisovatele za básníka ve vydavatelské poznámce na str. 313 je více než zavádějící) spisu De ira Dei až po příručku patrologie či řecko-latinsko-německý slovník ke spisům apoštolských otců.

Svůj slovník vydal Kraft původně v polovině šedesátých let jako pátý, závěrečný svazek tematicky uspořádané antologie německých překladů církevních otců, ovšem přepracované vydání bylo pod názvem Kirchenväterlexikon („Lexikon církevních otců“) záhy publikováno samostatně. Tato příručka byla (spolu s ostatními díly zmíněné antologie) v 70. letech 20. století přeložena do italštiny a v roce 1994 vyšla také slovensky. Přesně po čtyřiceti letech od svého originálního vydání se teď představuje i českému publiku.

Slovník starokřesťanské literatury má jako každá kniha své přednosti i nedostatky. Jedním z hlavních pozitiv recenzované publikace je její velký chronologický i geografický záběr: neomezuje se jen na obvyklé křesťanské spisovatele latinského Západu a řeckého Východu, ale zahrnuti jsou i nejvýznamnější autoři syrští, egyptští a arménští, o nichž se čeští čtenáři dozvídají podrobnější informace vůbec poprvé, a to od novozákonních apokryfů a apoštolských otců až do 9. století. Největší prostor je samozřejmě věnován velikánům typu Ambrože z Milána (celkem 6 stran), Augustina (17 str.), Jana Zlatoústého či Jeronýma, ovšem Kraft se neopomíná zmínit kupříkladu i o papežích, stoupencích hnutí, jež byla později prohlášena za heterodoxní (arianismus, monofyzitismus, montanismus atd.), o spisovatelích, jejichž jména známe pouze zprostředkovaně ze zmínek jiných autorů, nebo o anonymních křesťanských spisech. Další předností Kraftova výkladu je srozumitelnost, která z celé publikace činí titul přístupný širokým vrstvám zájemců, a také jakýsi realistický přístup k pojednávané tematice: Kraft se nesnaží jednotlivé postavy idealizovat či retušovat jejich některé negativní rysy ani neprotežuje tu či onu doktrínu, takže výsledné informace působí – nakolik je to u slovníku možné – plasticky, a přitom nestranně. Samozřejmě, že za čtyřicet let, která od vydání uplynula, se některé detaily dočkaly přehodnocení, či tam, kde ještě Kraft konstatuje neschopnost bádání rozřešit konkrétní problém, bylo dnes již dosaženo přesvědčivého konsensu. Ve většině případů se však jedná o drobnosti, jež neubírají celku na spolehlivosti.

Naopak kritickou zmínku zasluhuje například to, že slovník do značné míry ignoruje anonymní martyrologickou literaturu, takže se na rozdíl od apokryfních evangelií dozvíme jen málo o acta a passiones martyrum, a to navzdory tomu, že tyto texty tvoří velmi početnou a významnou skupinu nejstarší latinské a řecké křesťanské literatury. To, že Kraft do svého slovníku zařazuje i méně známé postavy, z jejichž díla se často nic nedochovalo a o nichž máme jen minimum zpráv, se dále někdy negativně projevuje na faktické hodnotě a konkrétnosti sdělovaných informací. Čteme-li kupříkladu o Janu Soluňském, že „dále (totiž krom díla De dormitione s. Mariae virginis) napsal zprávu o skutcích svatého Demetria, hlavního světce města a země“ (str. 163), je to sice zajímavá, ale zároveň i velmi vágní informace, neboť z ní nejsme schopni odvodit ani název příslušného díla, ani kde lze vydání tohoto spisu nalézt. Pro čtenáře z řad neodborné veřejnosti může být také matoucí, že někdy není výslovně uveden jazyk, kterým byl ten který spis složen (což je i případ uvedeného Jana Soluňského), zatímco odborníci by jistě uvítali minimálně zmínku o jednotlivých vydáních.

Absence těchto odkazů je ovšem v českém vydání kompenzována bibliografií k jednotlivým autorům, integrovanou do hlavního textu knihy, kterou pořídil Jiří Dvořák – čímž se dostáváme k českému zpracování publikace. Právě bibliografický soupis výrazně zvyšuje hodnotu celé knihy a činí z ní příručku cennou i pro odborníky. Jiří Dvořák v něm shromáždil, aniž by si kladl nárok na úplnost, informace o českých překladech z raně křesťanské literatury od 19. století až po díla, jejichž vydání se teprve připravuje, a výběrově připojil i české práce sekundární. Uvádí přitom nejen překlady vydané v samostatných knižních publikacích či v časopisech, ale i ukázky roztroušené v teologických kompendiích či antologiích.

Zmínku zaslouží rovněž pečlivá redakční práce Pavla Mareše a jeho spolupracovníků, kteří se s úspěchem vypořádali s obtížemi, jež slovník tohoto typu skýtá. O promyšleném přístupu redakce svědčí ostatně důkladná vydavatelská poznámka (str. 313–318), která uživatele seznamuje se všemi aspekty zpracování a podává jejich odůvodnění. Nejzjevnějším a také nejpalčivějším problémem byl samozřejmě přepis jmen obsažených autorů z různých jazykových oblastí. Redakce se vědomě rozhodla pro „vlastní“ (byť nikterak novátorský) způsob transkripce, jenž je podle jejího názoru „přijatelnější pro větší počet čtenářů“ (str. 316). Tato transkripční metoda (týkající se však pouze latinských a řeckých jmen, pravidla pro přepis ostatních jmen zmíněna nejsou) vědomě rezignuje na přepisování délek v řeckých slovech a před původní podobou jmen dává přednost jejich počeštělým a zdomácnělým variantám. V knize se proto objevují například Irenej či Atanáš, a nikoli Eirénaios či Athanasios. Četné výjimky z těchto redakcí stanovených pravidel jsou sice někdy diskutabilně, avšak vždy zdůvodněny a pravidla sama jsou důsledně dodržována v celé publikaci. Lze říci, že právě díky poměrně jasně stanoveným pravidlům, snahou o jejich striktní dodržování a – z pohledu běžného čtenáře –lepší srozumitelností výsledných řešení nabízí zvolená transkripční metoda určitou alternativu k ostatním způsobům přepisu a bylo by chybou ji apriorně odmítat.

Výhrady lze mít naopak k nejednotnému zacházení se jmény děl, jež se v textu slovníku nacházejí. Ačkoli redakce podle svých slov přihlížela k zaužívaným českým překladům, lze v publikaci objevit nejeden název, jenž není ani zaužívaný, ani důsledně neodpovídá originálu. Mnohem závažnější problém však představuje to, že názvy děl jsou někdy i v rámci jednoho hesla uváděny jednou v latinském znění i českém překladu, jindy ovšem pouze česky nebo naopak pouze latinsky, přičemž běžná je i varianta jen částečného českého překladu delšího latinského názvu. Tento fakt působí nejen zmatečně, ale ruku v ruce s již konstatovanou absencí odkazů na originální vydání textů často velmi ztěžuje jednoznačnou identifikaci pramene. Orientaci ve slovníku, zvláště díky zařazení hesel o anonymních spisech či heterodoxních hnutích, by rovněž velmi zjednodušil rejstřík, který ke knize bohužel připojen není.

Kraftova příručka je rozhodně knihou cennou a užitečnou, jejíž české vydání je zhodnoceno zejména soupisem překladů a odborné literatury a která zprostředkuje širokým vrstvám čtenářů, včetně a hlavně neodborníků spolehlivý základní vhled do komplikované, ale zároveň zajímavé disciplíny, jíž je v Čechách ještě stále věnována menší pozornost, než by si zasluhovala.

Kraftův slovník lze ovšem vnímat i jako něco víc než pouhou shromážděnou a utříděnou sumu znalostí: lze ho chápat i jako fascinující doklad o duchovním hledání, jež spojuje lidské bytosti napříč tisíciletími. Hledáme-li i dnes orientaci na vlastních cestách, bylo by pošetilé nevyužít nabídky obrů, kteří nás jsou ochotni vzít na svá ramena, abychom se z výšky, kam bychom stěží dohlédli, mohli těšit svěžímu vzduchu a volnému výhledu na všechny strany: to nejmenší, co jim dlužíme, je alespoň povědomí o nich a o jejich světě.

 

© Petr Kitzler
článek vyšel v T eologie a společnost 3, 2006
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 66 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Petr Kitzler, 07.12.2006 19:05
Kraft, Heinrich: Slovník starokřesťanské literatury 2
Ad M. Ambrozy. Rozhodně souhlasím s tím, že je to užitečná kniha. Teď jde jen o to, aby v češtině, příp. slovenštině nezůstalo jen u ní jakožto jediného dostupného zdroje informací...
Vložil: Marian Ambrozy, 07.12.2006 15:26
Kraft, Heinrich: Slovník starokřesťanské literatury 2
Ten slovník je dobrá pomôcka. Síce niektoré heslá sú krátke, ale nikoho neopomenie a čo je dôležité, nájsť sa dá čosi aj o skutočne málo známych mysliteľoch patristiky. Dobrá prehľadová pomôcka pre učiteľov vysokých a stredných škôl.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

50%čtenáři

zhlédnuto 1999x

katalogy

Inzerce
Inzerce