Krása světa
Héctor Tizón: La Belleza del Mundo, Seix Barral, Buenos Aires 2004

Obrázek o současné latinskoamerické literatuře, jejž se nakladatelství Julius Zirkus snaží českým čtenářům nabízet prostřednictvím edice Artigas, dotváří novela La belleza del mundo (Krása světa) z pohledu zase dosti jiného než předchozí svazky a nacházejícího se nepochybně mimo nejznámější proudy moderní iberoamerické prózy. Nejde tu o žhavý magický realismus ani výlety do předkolumbovských civilizací, o borgesovské laplatské fantaskno ani benedettiovské obrazy měst, o dobrodružné romány ani aktuální téma vyrovnávání se s dobou diktatur.

Na pozadí příběhu s jednoduchým, ba primitivním dějem se Héctor Tizón - autor z odlehlého argentinského severozápadu - zpočátku také jednoduše a nenápadně, ale postupně stále víceznačněji zabývá tématem samoty člověka, jak samoty fyzické, uprostřed prázdné krajiny, tak duševní, před kterou uniká do vzpomínek a ovšem opět do přírody. Mladý včelař se ožení s dospívající dívkou a žije s ní na venkově. Je mlčenlivý a plachý, zatímco ona neklidná, energická, zvědavá na životní peripetie. Nečekaná událost odvolá včelaře na dlouhých dvacet let z rodného kraje, a když se rozporuplný hrdina vrací, nedokáže znovu navázat zpřetrhané vazby.

V mnohovrstevnatosti textu je nejsilnější a klíčovou rovinou homérovské téma cesty. Tizónův román, který citacemi přímo odkazuje na Odysea, je však naprostým protikladem slavného eposu, jak po stránce obsahové, tak jazykové. Nejoriginálnější a nejpozoruhodnější vlastností textu zdá se být právě kontrast mezi jednoduchostí příběhu i literárního jazyka, jímž je tento příběh vyobrazen, a složitostí pohledů na vnitřní život člověka, jak je toto vyobrazení rozvíjí.