Greer, Andrew Sean: Zpověď Maxe Tivoliho

Greer, Andrew Sean
Zpověď Maxe Tivoliho

studie beletrie zahraniční

Až do loňského roku, kdy Andrew Sean Greer v nakladatelství Farrar, Straus & Giroux vydal Zpověď Maxe Tivoliho, byl znám jen skutečně úzké skupině čtenářů.,

Pokaždé jinak a vždy nešťastně
Andrew Sean Greer: Zpověď Maxe Tivoliho. Překlad David a Markéta Záleských. Vydalo nakladatelství Euromedia Group – Odeon, k.s., Praha 2006, 246 stran, 229 Kč

Americká literární scéna je rozmanitá a překvapivá. Mezi žijícími legendami, klasiky, intelektuálními celebritami se občas zjeví úplně nové jméno, které – kromě toho, že se rázem zařadí do tohoto establishmentu – vnáší na literární scénu svěžest. Na rozdíl od Británie, kde se z autora zhusta stává hvězda ještě před vydáním prvního románu, to může být i spisovatel, který za sebou již několik knih má a teď se mu prostě podařil skvost. To byl případ Jeffreyho Eugenidese a loni i Andrewa Seana Greera.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Až do loňského roku, kdy v nakladatelství Farrar, Straus & Giroux vydal Zpověď Maxe Tivoliho, byl znám jen skutečně úzké skupině čtenářů: těm, kteří čtou vše; těm, kteří se z toho či onoho důvodu zabývají studiem mladých amerických autorů a pak těm, kteří se ke knihám dostali náhodou. Sbírka povídek Jaké to bylo z mého pohledu (How It Was for Me) z roku 2001 a následující román Cesta menších planet (The Path of Minor Planets) z téhož roku se skutečně velkým trhákem nestaly, přestože několik kritiků román velmi chválilo, a v mnohých médiích se nedočkaly ani recenze. To však ani náhodou nelze říci o druhém románu, který teď dostává do ruky český čtenář. Tuto pozoruhodnou knihu nepominulo snad ani jedno významnější periodikum a stejně jednoznačný byl i kritický ohlas: nadšení a úžas.

Přes veškerý úspěch zůstal Andrew Sean Greer tak trochu v ústraní, ve stínu své nejpovedenější literární postavy, chtělo by se říct. Informace, které o něm máme, jsou poměrně skoupé: Greer si užívá výsady čerstvě objevených autorů a prozrazuje o sobě jen to, co skutečně chce, a to prostřednictvím webové stránky. Víme tedy, že se narodil do vědecké rodiny žijící ve Washingtonu. Vystudoval tvůrčí psaní na Brownově univerzitě, pak údajně nějakou dobu pracoval v New Yorku v televizi, ale živil se i (nepříliš úspěšně) psaním a taky jako šofér. Studia pak dokončil na univerzitě v Montaně. Prorazit literárně se mu podařilo vlastně až na druhém konci Ameriky, v San Francisku. Tady začal psát do časopisů (Paris Review, New Yorker) a publikovat své první povídky. Některé z nich se později objevily v již zmíněné povídkové sbírce. Velký úspěch přišel až s druhým románem, který do nebe vychválil, a dlužno dodat, že po právu, John Updike, který román recenzoval pro New Yorker.

Zpověď Maxe Tivoliho je román podmanivý, ba dokonce strhující. O jeho kvalitách asi nejlépe svědčí, že dokáže získat i ty čtenáře, kterým jinak při zmínce o alternativním čase či jiných experimentech zavánějících sci-fi naskakuje husí kůže. Greer si dal nelehký úkol: napsat román, jehož hlavnímu hrdinovi bude čas utíkat opačně. Lépe řečeno jeden aspekt času, takže se narodí starý a jeho tělo bude postupně mládnout, zatímco jeho mysl se bude ubírat opačným směrem, tedy normálně. To, co se na první pohled jeví jako velice nelákavý, nečtivý a nepravděpodobný experiment, se nicméně záhy ukáže ve zcela jiném světle. Díky vytříbenému literárnímu citu a skvěle zvolenému stylu se Greerovi daří tuto nelehkou překážku nejen překonat, ale použít ji k vlastnímu prospěchu. Obrácená perspektiva času umožňuje autorovi postavit mnohá klišé do zcela jiného světla, zpochybnit samozřejmě přijímané pravdy a nahlodat jakýkoli optimistický pohled na svět. Zpověď Maxe Tivoliho je hluboce znepokojivá, tragická a v mnohém naprosto bezútěšná kniha.

Tématem času se zabývali modernisté: od Prousta přes Woolfovou až po Joyce. Greera však takovéto teoretické, až fyzikální zkoumání času nechává zcela klidným. Navazuje snad jedině na Prousta, a to hlavně pro jeho geniální syntézu touhy, paměti a zmaru. Příběh Maxe Tivoliho, který se narodí slepý, s vrásčitou kůží starého muže a postupně mládne, nám ukazuje cosi velice znepokojivého, totiž že všechna ta slova o nabírání moudrosti a zkušeností mohou být jen plané řeči, báchorky, které si vymýšlíme, abychom si plynutí času učinili snesitelnějším. Max, kterého jeho syn a zároveň „nevlastní bratr“ tituluje „slepičí mozku“, sice nějakou zkušenost má, protože si přirozeně pamatuje svůj život, ovšem to podstatné, to, o co mu v životě skutečně jde, sdělit nedokáže. Pohybuje se kolem svých blízkých, sleduje vývoj svého syna, ale veškerý kontakt se odehrává přes bariéru nevyslovitelného.

Maxův příběh je jedna velká metafora, která je o to výraznější, že zbytek knihy je veskrze realistický. Greerovi se podařilo nádherně zachytit San Francisco na přelomu století, a jeho popis je tak citlivý k dobovým reáliím, až někdy máme pocit, zda se nejedná o pastiš modernistického stylu takového Nabokova anebo Prousta. Právě vliv Proustova dekadentního stylu ve své recenzi právem zdůrazňuje John Updike. Ale nejde jen o styl, román je též zajímavou historickou výpovědí, která nám ukazuje masivní proměnu amerického velkoměsta. Z provinčního malebného městečka se postupně, pod vlivem zlaté horečky, ale i nástupu dravého kapitalismu počátkem dvacátého století, stává rozlehlá metropole, která během své expanze pohlcuje někdejší honosné čtvrti a proměňuje je v řadu dalších obytných bloků. Román tak vypovídá nejen o nenávratném uplývání života, který mizí hrdinovi pod rukama, ale i o nenávratné změně krajiny, zejména pak lidské krajiny. Do dětství se vrátit nelze. To může akorát Max, ovšem jeho návrat zdaleka není návratem šťastným, o němž občas sníme.

Maxova zpověď v sobě skrývá tři příběhy, které svými různými aspekty vzdávají hold velikánům světové literatury (například první příběh zcela evidentně odkazuje k Lolitě, a to zdaleka nejen věkem jeho protagonistů). Jsou to tři různá milostná vzplanutí odehrávající se na různém místě a v různém čase, přičemž jen jedno, to prostřední, kdy je protagonistovi 35 let, lze považovat – přirozeně poměřováno standardem většinové společnosti – za normální. Nicméně to, zda je vztah pedofilní, normální nebo jakýkoli jiný, nic nemění na konečném výsledku, který je vždy zoufalý. Navíc bezvýchodnost Maxovy situace je ještě umocněna tím, že on je nucen hledat uspokojení a naplnění své lásky bezprostředně a okamžitě. Čas, jak říká na jednom místě románu, rozhodně „není na jeho straně“ a tak ví, že dříve či později již nedokáže své „mládnutí“ maskovat a že přijde nevyhnutelný konec sebešťastnějšího vztahu. Úsloví „a žili, dokud neumřeli“ prostě pro Maxe nepřipadá v úvahu.

Plynutí času nazpět má v románu ještě jeden zajímavý aspekt. Na rozdíl od nás, kteří zcela jistě víme, že náš konec přijde, ovšem jen vágně tušíme kdy, respektive jsme v pokušení tuto „stopku“ neustále oddalovat v naději, že se dožijeme delšího věku než ti, které jsme viděli umírat, Max přesně ví, kdy přijde jeho konec, a to proto, že sice sedmdesátník a padesátník mohou vypadat skoro stejně, ovšem mezi měsíčním a půlročním dítětem je zatraceně velký rozdíl. Obrácený běh času je v Maxově případě tedy jen precizně vykresleným portrétem smrtky s kosou. Max by asi nesouhlasil s Heideggerem, že vědomí smrti mu dodává autentičnosti: Max Tivoli je v tomto ohledu jako každý z nás, čím blíže je smrt, čím je hmatatelnější, tím bezradnější, zoufalejší a hlavně bezmocnější jsme. A není vůbec překvapivé, že tváří v tvář této děsivé nemohoucnosti volí Max přes klamavý vzhled své tělesné schránky řešení, jaké volí na konci života mnozí.

Max Tivoli je na první pohled nepochybně zrůda. Postižený tvor, který se vždy odlišuje od ostatních a který nemá sebemenší šanci se přizpůsobit. Na druhou stranu, stejně jako Greer v průběhu románu ukázal, že co se týče „stárnutí/mládnutí“, jsme na tom všichni podobně jako Max, tak v jeho závěru vidíme, že jsme na tom podobně, i co se týče oné monstrozity. Max Tivoli je zrůda skutečně jen na první pohled. Při bližším a citlivějším pohledu je to velice přesný, a velmi tragický obraz člověka, který je v každém z nás.

 

Diskuse

Vložil: Lucka Prokopova, 09.05.2009 13:13
Greer, Andrew Sean: Zpověď Maxe Tivoliho
ke knize jsem se dostala nahodou. na jedne dlouhe ceste autem jsem pokukovala pres rameno a pak tu knihu skoro jednim dechem precetla. cesky preklad je vytecny.... takze me diky patri i prekladatelum :o) myslim, ze je to skvost literatury teto doby.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2946x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce