Mazzini, Miha: Já, Tito a gramofon

Mazzini, Miha
Já, Tito a gramofon

ukázka beletrie zahraniční

Ukázka ze slavného románu Já, Tito a gramofon slovinského prozaika Mihy Mazziniho. Příběh chlapce v absurdním světě titovské Jugoslávie.

Já, Tito a gramofon
Miha Mazzini: Já, Tito a gramofon, přel. Kristina Pellarová, Argo, 2005, 268 stran

Maso
„JSI TO NEJŠŤASTNĚJŠÍ DÍTĚ NA SVĚTĚ,“ zdůraznila máma velmi nahlas a potom tiše zasyčela:
„Ale tobě to nestačí!“
Její hlas nesliboval nic dobrého, ačkoliv v jedné větě měnila hlasitost běžně. To, co můžou slyšet sousedi, vždycky zdůraznila, a co bylo určené jen pro mě, říkala šeptem. Když se hodně rozzlobila, proměnil se šepot v prskání vzteklé kočky.
Stáli jsme v kuchyni, bábí četla Životy svatých a nás si nevšímala, duše umývaly nádobí a rachotily s talíři.
„Chceš ze mě udělat Madam X, ty zrádče!“
Přistoupila těsně ke mně a její dech mi zasyčel do tváře.
„Co to s tebou je? Jak to, že jsi neustále nespokojený a nešťastný a pořád ti něco chybí?“
Velmi nahlas: 
„VŠECHNO JSEM TI OBĚTOVALA!“
Potichu:
„A ty mě zradíš cizím lidem!“
Zadívala se do koupelny a položila si hřbet ruky na čelo.
„Už v první třídě jsi před doktorem předstíral, že jsi podvyživený a chudokrevný, jen proto, abych se cítila trapně!“
Začala se šklebit a napodobovat mužský hlas:
„Dětem se musí dávat jíst, soudružko, vy to nevíte?“
Potom znovu zasyčela:
„Nevaří ti snad bábí den co den oběd? Co? Tak řekni!“
Odpověděl jsem hodně nahlas, jak se slušelo:
„ANO, MAMI!“
„A co mě ten neschopný doktor pomluvil, máš každý den i večeři, ne? ZAJISTILA JSEM TI PLNOHODNOTNOU STRAVU!“
Obrátila se a ze skříňky nad sporákem vytáhla žlutou krabičku, jakých tam bylo nepočítaně.
„Přečti, co je tady napsáno.“
„INSTANTNÍ ŠPAGETY – PLNOHODNOTNÁ STRAVA“
„Ale tobě to nestačí, co? Jak máme být šťastní, když nejsi spokojený ani s tímhle?“
Otevřela krabičku a vyklopila obsah na linku.
„Vidíš? Nic tomu nechybí! Makaróny, omáčka v prášku, sýr, dokonce nastrouhaný, takže se nemusíš namáhat, všechno ve zvláštním pytlíku, všechno je HYGIENICKÉ – vysvětli mi, proč musíš jíst ty jejich materiály?“
Uhodila mě prázdnou krabičkou. Nebolelo to, ale trhl jsem sebou, protože jsem to nečekal.
„Dívej se mi do očí, když s tebou mluvím!“
Poslechl jsem.
„Už když jsem tě nosila pod srdcem, věděla jsem, že v sobě chovám hada. A tak jsem trpěla! Schválně jsi mě kopal, že mě od toho ještě dneska bolí ledviny!“
Podepřela si pravou tvář dlaní a něžně zašeptala:
„Já vím, že nikdy nebudeš jako Heintje, ale řekni, copak jsem tě dala do domova?“
„Ne, mami.“
Bylo vidět, že to v ní vře.
„Když jsem viděla, co z tebe roste, napadlo mě, že tě asi v porodnici vyměnili. Ale protože ušlechtilost je mi vlastní, rozhodla jsem se, že i když nejsi můj, pokusím se tě vychovat. Prostě jsem si řekla, že se už nedá nic dělat. A zapřela jsem tě snad někdy? Jsi ošklivý, neschopný, hloupý a nešikovný, na nic se nehodíš, jsi prostě budižkničemu, ale já se za tebe nestydím. Vážíš si toho vůbec?“
„ANO, MAMI!“
„Ne, nevážíš.“
Útrpně přikývla.
„TAK TY BYS RÁD MASO, SYNKU?“
Překvapeně jsem se na ni podíval. Znovu mě uhodila krabičkou.
„Řekni ano, mami.“
„ANO, MAMI!“
„DOSTANEŠ HO, SYNÁČKU. MAMINKA UDĚLÁ, CO TI NA OČÍCH VIDÍ.“
Otočila se na podpatku a ve dveřích mi ještě přikázala:
„Počkej tady!“ Potom odešla.
Nevěděl jsem, jestli si smím sednout, ale raději jsem to neriskoval a zůstal jsem stát. Bábí přestala číst, pokynula mi a pustila se do modlení.
Máminy kroky jsem poznal hned, ale připadaly mi nějak zvláštní. Znělo to, jako by se potácela a něco za sebou táhla. První patro, chodba, druhé patro, schody, naše dveře.
Potom vešla. Vlekla nacpanou plátěnou tašku, ze které se sypala suchá hlína. Brambory? Vždyť máme ještě několik pytlů ve sklepě. Rozevřela ruku a taška spadla na podlahu. Podle zvuku v ní bylo něco kovového.
„Sedni si,“ nařídila mi. Kapesníčkem si utřela z čela pot a počkala, až bude moct popadnout dech.
„Co všechno já pro tebe neudělám! Egone, synáčku můj, přišla jsem na to, že jsem ti křivdila. Když máš hlad, musíš jíst! Protože jsi ve vývinu!“
Seděl jsem za stolem a čekal.
Vytáhla z kabelky otvírák na konzervy a hodila ho přede mě na stůl. Sklouzl po igelitovém ubruse, odrazil se od stěny, v rohu narazil do rádia a zastavil se.
„Na!“
Vzal jsem ho mezi palec a ukazováček.
Sklonila se, sáhla do tašky a vytáhla ven konzervu šunky ve vlastní šťávě. Zvysoka ji postavila na stůl.
„OTEVŘI TO, SYNÁČKU!“
Rychle jsem se do toho dal, ale nedařilo se mi to zrovna nejlíp. Po očku jsem mámu neustále pozoroval a viděl, jak ji zlobí, že jsem takové nemehlo. Znervóznilo mě to a šlo mi to ještě hůř. Příležitost otevírat konzervy jsem měl málokdy, a navíc jsem na otvírák moc tlačil. Byl tak malý, že se mi pod prsty skoro ztrácel. Ještě než jsem otevřel konzervu do půlky, bodal mě kov do naběhlých puchýřů. Na konci to už bylo lepší, protože jsem zjistil, jak to mám dělat. Puchýře mi ale stejně popraskaly.
Pak jsem pod vrstvou rosolu uviděl růžovou šunku. Vypadala lákavě a omamně voněla. Každičké vlákénko masa čekalo, až se do něj zakousnu. Polkl jsem slinu.
Máma mlčela. Pozorně jsem si prohlédl obsah otevřené konzervy a cítil, jak mě stržené puchýře začínají pálit.
„Dal by sis?“
„ANO, MAMI!“
„TAK DO TOHO, SYNKU!“
Vrhl jsem se na konzervu, zabořil prsty do měkkého masa a vyndal ho. Celé jsem ho naráz zhltl a dokonce jsem slízal ze stolu i kousíčky rosolu.
Buch! Na stůl dopadla další konzerva.
Zopakovali jsme si to ještě jednou, a když jsem šunku snědl, už na mě čekala nová.
Tlačil mě žaludek. Věděl jsem, že už do sebe nesmím dostat ani sousto, nebo mi bude špatně.
Ale smála se na mě třetí otevřená konzerva.
„MÁŠ DOST, SYNKU?“
„ANO, MAMI!“
„UŽ SI NEDÁŠ? JESTLI NECHCEŠ, TAK TO ŘEKNI, NIKDO TĚ NENUTÍ!“
Žaludek říkal ne, ale oči… Lákavé maso, chuť v puse, možnost všechno zopakovat…
„VEZMEŠ SI JEŠTĚ, NE?“
Přikývl jsem.
„Máma tě zná. Řekni ano, mami!“
„ANO, MAMI!“
„TAK SE DO TOHO PUSŤ!“
Nová konzerva. Otevřená, umazaná od krve. Otvírák mi pořád klouzal ze zkrvavených rukou sedřených do živého masa. V prstech mi škubalo.
„KOLIK ŠUNEK JSI SNĚDL?“
„ČTYŘI, MAMI!“
„CHCEŠ JEŠTĚ?“
Bylo mi strašně špatně. Ale… taková šance se mi už nenaskytne. Chuť masa… Kousání, žvýkání…
„ANO, MAMI!“
Po bradě mi stékal rosol a na stůl se s krví nalepila růžová vlákénka.
„TAK KOLIK, SYNÁČKU?“
„PĚT, MAMI!“
„VIDÍŠ! JÁ SI UTRHUJU OD ÚST, ABYS BYL TO NEJŠŤASTNĚJŠÍ DÍTĚ NA SVĚTĚ! Kolik myslíš, že jako uklízečka v Železárnách vydělávám, co? NECHCI TI SNAD VŠECHNO DOPŘÁT? Řekni ano, mami!“
„ANO, MAMI!“
„TAK SNĚZ JEŠTĚ JEDNU! MÁMA CHCE, ABYS UŽ NIKDY NEMĚL HLAD!“
„ANO, MAMI!“   

Sabotáže
V den narozenin jsem se pokoušel vyleštit značně zaprášenou gondolu a udělat z ní důstojný dárek, než se máma vrátí z práce. Bábí ještě pořád ležela v nemocnici, ale už druhý den dostala samostatný pokoj se záclonami a umělými květinami ve váze. Pravděpodobně díky tomu, že se pokaždé po probuzení začala nepřetržitě modlit.
Už několik dní jsem se zabýval otázkou, čím to, že je svět najednou jiný. Ne že by se změnil nějak výrazně, jen byl o trochu příjemnější. Cestou ze školy jsem na to přišel: rozpadl se totiž na dvě části! Na tu, kterou si můžu dopřát díky penězům na mši, a tu druhou. Předtím byl pro mě nedosažitelný celý, teď se ke mně ale začalo dostávat spousta věcí: mohl jsem si sám koupit kremeše, časopisy i nějakou desku, žárovku… Postával jsem před obchodem se smíšeným zbožím a cítil se jako král, ale nekoupil jsem si nic, protože jsem víc stál o pocit, že na to mám.
Gondola se konečně začala lesknout. Poslouží mámě jako vysvětlení mojí cesty do Itálie. Ačkoli… Napadla mě myšlenka, kterou jsem musel chvíli honit v hlavě, než jsem ji pochopil. Noční recitace evidentně ovlivňovaly i mě.
Oblékl jsem si sako a odběhl do obchodu s elektrospotřebiči.
Prodavač zase žvýkal párátko.
Vyložil jsem na stůl peníze do haléře přesně a řekl:
„Heintje: Máma.“
Stejným pohybem mi podal desku a uložil peníze. Pak se zadíval na malinký kousek jídla nabodnutý na dřevěnou špičku.
Natrhal jsem ještě pár kytek, které rostly pod bronzovýma nohama umírajících hrdinů, doma vyhrabal z kuchyňské skříňky zbytek celofánu, desku jsem zastrčil do gondoly a všechno to zabalil.
Když přišla máma z práce, uvítal jsem ji básničkou a dárkem. Dával jsem si pozor na každý svůj pohyb, protože moje narozeniny ji vždycky obzvlášť rozcitlivěly.
Tři kroky dopředu, stop.
Jemný úklon.
V levé ruce dárek, který se má držet zespodu jako tác.
Pravá ruka natažená a připravená poblahopřát.
Musím mluvit jasně a srozumitelně:
„DRAHÁ MAMINKO, PŘIJMI TENTO DÁREK JAKO MALOU POZORNOST ZA VŠECHNO, CO JSI MUSELA VYTRPĚT, KDYŽ JSI MĚ PORODILA!“
Máma vezme dárek a potřese si se mnou rukou.
Ústup o tři kroky dozadu.
Prohlédne si ho a poděkuje za něj.
Podařilo se mi všechno provést bezchybně a mámu nerozčílit. Co se týče rituálů, které si vymyslela, od chování při pozdravu po procházku, byla velmi puntičkářská. Vůbec chtěla většinu našeho společného času strávit podle dopředu vymyšlených šablon, protože jsem nebyl dostatečně chápavý, abych sám od sebe uměl vhodně zareagovat. Ze školních výletů jsem jí pokaždé napsal pohled, a když ho pošťák doručil, vytáhla ho přede mnou ze schránky a vždycky v něm našla minimálně jednu neodpustitelnou hrubku. Naposledy jsem na pohled napsal tužkou už doma, co mi na diktovala, a na výletě ho jenom přepsal perem a poslal.
Máma rozbalila dárek a nejdřív si prohlédla gondolu.
„ACH, NO TO JE ALE KRÁSA!“
Potom vzala desku a dlouze se na ni dívala.
„HEINTJE! OCH, HEINTJE!“
Pak sebou trhla a dodala:
„Proč jsi mi koupil desku? Vždyť nemám gramofon!“
„Jééé, na to jsem úplně zapomněl. PROMIŇ, MAMI! To by byla krása, kdybys mohla poslouchat Heintjeho kdykoli!“
Pohladila mě po vlasech.
„VIDÍŠ, JAK MÁŠ KRÁTKOU PAMĚŤ, CHUDÁČKU! ALE STEJNĚ TĚ MÁM RÁDA! TEĎ SE ALE BĚŽ PŘEVLÉKNOUT, JDEME SE NECHAT VYFOTIT!“
Doufal jsem, že letos povinné fotografování do rodinného alba vynecháme, protože se kvůli mým podlým sabotážím už čtyřikrát nevyvedlo.
Odevzdaně jsem snášel česání před zrcadlem pod obrázkem Heintjeho, dokud jsem zase nevypadal jako letos už jednou na pohřbu strýce Vinka.
Máma se potom také upravila, znovu si stoupla před svůj díl skříně a dlouho v ní něco hledala. Zavřela dveře, obrátila se a podala mi něco, co vypadalo jako komiks.
Zalistoval jsem v něm a zjistil, že to je dost zažloutlý rodokaps bez ilustrací.
„TO TADY PRO TEBE NECHAL TVŮJ OTEC, NEŽ JSEM MU DOVOLILA, ABY OD NÁS ODEŠEL. PROSIL MĚ O JEDNU JEDINOU VĚC, AŤ TI DÁM TOHLE, AŽ BUDEŠ DOST VELKÝ. DNES TI JE TŘINÁCT. MŮŽEŠ SI TO PŘEČÍST VEČER, TEĎ SE JDEME VYFOTIT!“
Vyrazili jsme.
Když nás fotograf uviděl, jenom si unaveně povzdychl. Na tvářích měl temně červené popraskané žilky a už z dálky z něj táhla borovička. Kštici mu pokrývaly drobné bílé tečičky, jež mu při každém rychlém pohybu padaly na límec od saka a připojily se k silné vrstvě, která už na něm ležela. Nechtělo se mu vysvětlovat, kde je zrcadlo, protože máma to stejně věděla. Odvedla mě k němu a ještě jednou mi na vlásek přesně upravila pěšinku. Z kabelky vyndala sladce zapáchající pomádu a zaplácla i poslední neposlušné vlásky.
Ze stěn na nás hleděly fotografie: zleva svatební, zprava vojenské, hlavně přísaha a první vycházka do města. Mezi tím několik kojenců v náručí pyšných maminek a velký trs banánů v křišťálové nádobě. Všem vévodil obrázek Tita, kterak zachycuje puls života, jak říkala fotografování máma, když mluvila se sousedy. Pohled se mi zastavil na jižním ovoci a snažil jsem se přečíst nápis na diplomu, který visel nad ním.
„TAK!“ řekla máma a já jsem hned nastražil uši. Zdvihla ukazováček a nevlídně se na mě zadívala:
„TEĎ DÁVEJ POZOR!“
Postavila mě před oponu, začala mi všelijak rovnat ruce, nohy, hlavu, ramena, přičemž mě občas zkroutila do velmi nepohodlné pozice, potom poodstoupila o několik kroků dozadu, zkoumavě si mě prohlédla, vrátila se a nastavila si mě jinak.
Fotograf se opíral o okno a díval se na sloupy kouře nad městem. Po chvíli přes obrovský aparát postavený na trojnožce přehodil černý hadr.
„UŽ MŮŽETE!“ řekla mu máma, fotograf se nahrbil a přetáhl si látku přes hlavu.
Máma stála za ním a pozorovala mě.
„Mahobohinahivo,“ prohlásil.
„Co?“ nadskočila máma.
Vystrčil hlavu a vysvětlil:
„Má obočí nakřivo. Aby se to pak nesvedlo na mě.“
Máma se předklonila a upřeně se na mě zadívala. Zabručela, vykročila směrem ke mně, vystrčila palec a přitlačila mi levé obočí na čelo tak silně, až jsem se zapotácel a málem strhl oponu.
„Co děláš? Dávej pozor!“ zasyčela.
Narovnala mě, úplně zblízka mi obočí zkontrolovala a pak se vrátila na své místo. Fotograf se znova připravil. Čekali jsme. Zase něco zamumlal.
„OBOČÍ MÁ V POŘÁDKU! DÍVÁM SE NA NĚJ!“ dupla máma podpatkem.
Látka dopadla zpátky na fotoaparát.
„Škube mu pravá tvář,“ řekl.
Máma mě popadla za kůži a pevně ji sevřela. Když roztáhla prsty, počkala, dokud se nepřesvědčila, že už je všechno tak, jak má být.
Fotograf zase schoval hlavu. Tentokrát jsem sám ucítil, jak mi cuká levý koutek úst, až se mi třese celý obličej. Vzápětí jsem uslyšel:
„Má ret nakřivo!“
Máma mi do koutků vrazila oba palce a ústa mi roztáhla. Když je vyndala, mlasklo to a pusa už se ani nepohnula.
„Soudružko,“ ozval se fotograf, „já tu nemám jenom vás!“
Šel ke dveřím a nepatrně je pootevřel.
„Čekají tu další tři lidi,“ dodal, „a jeden s dortem! Má narozeniny!“
Máma už jen prskala a syčela.
„HNED TO BUDE!“
Dívala se nějak skrz mě – její pohled vlastně nezkoumal mě, ale jednotlivé části těla a přitom je vyjmenovávala jako při inventuře:
„Rty… dobře… obočí … dobře… pěšinka…“
Zacouvala dozadu a vykřikla:
„FOŤTE! HONEM!“
V hlase jí zazněl náznak paniky.
„Můžu jenom do pasu?“ zeptal se.
„JAK DO PASU? MYSLÍTE, ŽE JSME TAKOVÍ CHUDÁCI, ŽE NEMÁME PENÍZE NA CELOU FOTKU NEBO CO? POTOM TO BUDE V ALBU VYPADAT, JAKO BYCH MĚLA PŮLKU SYNA! TAKOVÁ OSTUDA!“
„Soudružko, na mě křičet nemusíte. Copak za to můžu, že mu poskakuje koleno?“
Praštila mě přes něj kabelkou, až se mi podlomily nohy a jen taktak jsem udržel rovnováhu.
„TAK TY TAKHLE? MOC DOBŘE SI PAMATUJU, ŽE PRÁVĚ S TÍM KOLENEM JSI PŘED ČTYŘMI LETY ZAČAL S TOU SVOJÍ ODPORNOU SABOTÁŽÍ! SÁM OD SEBE JSI HO OHNUL! TEPRVE NA FOTCE JSEM SI VŠIMLA, ŽE SI DĚLÁŠ NĚCO PO SVÉM! OD TÉ DOBY SE POŘÁD KÝVÁŠ, JEN ABYS MĚ ZRADIL A PONÍŽIL!“
„Už jsou tam čtyři,“ informoval nás ode dveří fotograf. „Dort se roztéká!“
„TO MĚ NEZAJÍMÁ! CO JSTE TO ZA FOTOGRAFA, KDYŽ VÁM LIDI NA FOTKÁCH SKÁČOU NAHORU A DOLŮ! ŽE SE NESTYDÍTE!“
„Víte co, soudružko, to není moje věc. To si vyřiďte doma a NECHOĎTE MI SEM ROK CO ROK ŘVÁT!“
Ucítil jsem, jak mi znova zacukalo ve tvářích a zaškubaly rty. Máma se naštěstí zabrala do hovoru a už se na mě nedívala.
„TAK? A COPAK JE TOHLE?“
Bouchla pěstí do diplomu. Teď už jsem na něm přečetl jméno a příjmení. Těmi největšími písmeny na něm bylo napsáno: 1. MÍSTO V KATEGORII ZÁTIŠÍ. TITUL MISTRA.
Sklo sice zařinčelo, ale vydrželo.
„LÁKÁTE SEM ZÁKAZNÍKY NA TO, ŽE JSTE MISTR ZÁTIŠÍ, A PAK NA NĚ JEČÍTE!“ ječela máma. „JSTE LHÁŘ! PODVODNÍK! ŠEJDÍŘ! JDEME!“
Hned jak jsem si mohl stoupnout normálně, uvolnil jsem se a cestou domů jsem už úplně obyčejně civěl na asfalt a vystrašeně se krčil před máminým běsněním a mumláním.
„To mám za to, že jsem tě dva týdny ve dne v noci na rukou nosila, když tě bolely uši a nechtěl jsi přestat křičet, ty zrádče!“
Vůbec netuším, jak to, že jsem si troufl se zeptat:
„Co se po těch dvou týdnech stalo? Proč jsem přestal brečet?“
Řekl jsem to mimoděk, vůbec jsem nad tím nepřemýšlel.
Otázka zaskočila i ji a bylo vidět, že se lekla. Zastavila mě, vyslala ke mně jeden ze svých pohledů typu ty-jsi-teda-tupec, ale údiv zakrýt nedokázala.
„Na takovou hloupost se můžeš zeptat jenom ty! Odvezla jsem tě k doktorovi, pochopitelně. Dali ti léky a za dva dny už ti bylo dobře.“
Když jsme minuli pomník, znova začala vytahovat vzpomínky, ale já jsem přemýšlel o tom, co jsem právě slyšel, a ničemu jsem nerozuměl.

koupit knihu: www.kosmas.cz

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2809x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce