Vassalli, Sebastiano: Nespočet (část 2)

Vassalli, Sebastiano
Nespočet (část 2)

studie beletrie zahraniční

Sebastiano Vassalli (narozený v Janově v roce 1941) je nejlepším italským vypravěčem oné generace, jež vystřídala generaci Morantové, Ortesové, Calvina či Sciasci.

Vassalliho obrazy z hlubin času
Sebastiano Vassalli, Nespočet (Un infinito numero), přel. Kateřina Vinšová, doslov Jiří Pelán, Paseka, Praha-Litomyšl 2003

III
Román Nespočet je přesvědčivou ukázkou Vassalliho vypravěčského umění a lze na něm poměřit, jak dobře Vassalli porozuměl ve svém zralém období svému talentu. Román je výtečně komponován (důmyslná arabeska vyprávění se elegantně uzavírá do kruhu) a je znovu zalidněn desítkami precizně charakterizovaných postav, jakkoli jsou často načrtnuty jen náznakovou technikou akvarelové skici. Vassalli zde znovu potvrdil svůj dar evokace a svou schopnost dát ožít i velmi odlehlým světům.

I v případě tohoto románu je však velmi obtížné (a jistě i zbytečné) vést dělicí čáru mezi volnou fabulací a ověřitelnou faktografií. Vassalli se zjevně v historickém materiálu, který použil, orientuje zcela bezpečně. Tento materiál však už sám o sobě není příliš věrohodný; v jeho základech leží staré relace, vyprávějící legendarizované děje z ryze římského hlediska (jediné římské dílo o etruské minulosti, dvacet knih řecky psaných Tyrrhenik učeného císaře Claudia, se nenávratně ztratilo a směrodatným se stalo naivní vyprávění Liviovo). Vassalli má tudíž značně volnou ruku k tomu, aby svůj obraz konstruoval výběrem – či kontaminací – často rozporné tradice. Jeho Etruskové (kteří se ve vlastní řeči nazývali Rasnové či Rasénové) jsou potomky lýdských dobyvatelů, vedených bájným Aeneem, tlustým a páchnoucím hrdlořezem (lýdský původ připisoval Etruskům Hérodotos), kteří splynuli s dávnými obyvateli italských břehů (za domorodé obyvatelsko pokládal Etrusky Dionýsios Halikarnaský). Vassalli je ovšem plně zajedno s názory moderních badatelů, když líčí Etrusky, vynikající mořeplavce, stavebníky a nenapodobitelné umělce, jako národ žijící mýtem a kolektivními náboženskými představami, národ, jemuž byl zcela cizí římský individualismus, pragmatičnost a sklon k poživačnosti.

Stejně vnímavý je Vassalli i k realitě římského světa: obdařuje pozoruhodně plastickými – a nesporně “možnými” – fyziognomiemi Maecenata (jakkoli se lze domnívat, že si některé jeho rysy vypůjčil od Petroniova Trimalchiona) či samotného císaře Octaviana Augusta. Ústřední postavu příběhu, plachého a introvertního Vergilia, líčí v tradici, která viděla Vergiliův autoportrét ve skromném rolníku jeho Georgik (v Itálii tento obraz básníka, toužícím po životě v ústraní, fixoval Leopardi v Pamětihodných výrocích Filippa Ottonieriho, jednom čísle jeho Morálních dílek). A jako už ve svých předchozích románech sugestivně zasazuje i tyto své kreace do dějinné osnovy, utkané “velkou politikou”: občanskou válkou a hospodářským a správním rozkladem země či reformním dílem Octaviana Augusta, jenž tvrdou rukou nastolil vojensky zabezpečenou administrativu a cihlový Řím proměnil v Řím kamenný.

Vassalliho román zkrátka není o nic méně “pravděpodobný” než jiné historické romány čerpající z tohoto období. Je však zřejmé, že o tuto pochvalu Vassallimu nešlo. Znovu chtěl především vyprávět příběh, svůj příběh (to je explicitně zdůrazněno v úvodní a závěrečné pasáži, kde vypravěč rozpráví se svou postavou, aby si s ní nakonec vyměnil místo): příběh o snech jedné doby.

Vassalli je především fascinován skutečností, že Etruskové, kulturně mimořádně vyspělý národ znalý písma, po sobě nezanechali žádnou literaturu. Ve svém románě nabízí vysvětlení této záhady: Etruskové žili v uzavřeném čase mýtu, v čase bez budoucnosti, v čase, v němž je vše hotovo a trvale přítomno: v němž “každá událost, počínaje těmi zdánlivě nejbezvýznamnějšími, jako je spadnutí listu nebo smrt vrabčáka, a konče těmi, které mění ráz krajiny v celé oblasti, nebo osud jednoho lidu, je součástí nekonečného řetězce dějů a je třeba chápat ji ve vztahu se vším, co jí předcházelo a co po ní následuje”. Vassali dává třem poutníkům Vergiliovi, Maecenatovi a Timodémovi projít v podzemí Mantusova chrámu iniciační cestou, v níž tito vyvolení prožijí stovky životů, jež jsou v úhrnu jediným životem etruského kolektiva, mnohohlasem radostí, utrpení i vždy znovu ožívajících nadějí. Etruskové, pro něž byl prožitek vlastního kolektivního bytí v každé chvíli přístupný ve věčné přítomnosti mýtu, podle Vassalliho výkladu necítili potřebu fixovat tento prožitek slovy; věděli, že písmem život vystupuje z času, že písmo příběhy falšuje a pak umrtvuje; že písmo je smrt. Podle Vassalliho znali básnictví a dovedli se jím těšit: jejich pěvec Aveles znal Aeneidu už před Vergiliem; byl to však jeden z orální rapsódů, kteří báseň vytvářeli svým hlasem vždy znovu zde a nyní, v oné přítomnosti a z oné přítomnosti, v níž žil samotný mýtus.

Kultura Etrusků zaniká v okamžiku, kdy cizinec Vergilius tento zpěv překládá do svého jazyka a zapisuje na svitek papíru. Převádí tak živý mýtus do pragmatických struktur zcela odlišné civilizace, civilizace, v níž má literatura zcela jinou funkci. Římská civilizace – naznačuje Vassali –, ona civilizace, jejímiž jsme dědici, definitivně zrušila homologii života a mytického slova. Literatura neztratila svůj kredit, ale důvody její důležitosti se proměnily.

Gramatik Timodémos se s literaturou setkává ve Vergiliově knihovně, a je ohromen: na čtyři roky se pohrouží do četby a zvyká se okouzleně “hledět na svět sterými zraky a ne jen párem svých očí a naslouchat sterým rozličným myšlenkám a ne jenom těm svým”; literatura ho naučí “uvědomovat si sebe sama i ostatní”. Literatura je takto – v západní tradici – nástrojem lepšího poznávání světa; nicméně poznávání nikdy nezavršeného, které fakticky trvale zůstává jen “učenou nevědomostí”, a nikdy neumožní onen vhled naráz dávající pochopit celek, ono úplné vědění, jaké zprostředkovává mýtus.

V této nové perspektivě je literatura rovněž něčím svrchovaně umělým, něčím, co má svá pravidla a co lze přivést k dokonalosti jen za cenu nesmírného úsilí. A proto je také nutno klást si otázku, o čem smí poezie mluvit, co je hodno takové námahy. Nikdo to neví lépe než Vergilius, cizelující svůj epos po celé dlouhé roky. On také objasňuje Timodémovi, co je cílem literatury v nové době: “Poezie nám má ukazovat lepší část našich citů, stejně jako malířství a sochařství ukazují harmonii našich těl: a pokud někdy předvedou znetvoření, pak jen proto, aby krása více vynikla… Na to, abychom viděli, jací opravdu jsme, stačí zrcadla!”

Taková literatura, jakou vytváří Vergilius, si už nečiní nárok na pravdivost, jež byla přirozeným atributem mýtu. Jejím cílem není pravda, ale krása. Ideálním konzumentem této literatury je pak hedonik typu Maecenatova. Stvořit krásu je sice nesnadné, je to však snadnější než vyslovit pravdu; je to věc talentu a techniky, a tudíž úkol na lidskou míru. A tak se na břehu Tibery – za účinné podpory Maecenatovy – náhle vyrojí více básníků, než kolik jich tu bylo kdykoli předtím.

Nejlépe však porozuměl ceně literatury Octavianus. Právě Octavianus žádá, aby se toto básnictví, definitivně mýtu odcizené, znovu o mýtus pokusilo a pojalo do tohoto mýtu “počátky Říma i osud jeho pána”. Nejlépe pochopil, že těmto básníkům už pravda na srdci neleží a že se naučili ve jménu krásy upravovat skutečnost. Pravé jméno “mýtu”, jejž má na mysli, je “historie”, ona Historie s velkým písmenem, již diktují vítězové (a jíž – dodejme – sám Vassalli odmítl sloužit už ve svých prvních románech). Neboť zapsané slovo v této nové funkci už nepřináší smrt, ale život. Je služebníkem bohyně Famy, nejvyššího božstva moderního světa, nepřemožitelné a neúnavné bytosti, “která má lidi ve své moci, neboť hromovým hlasem šíří každou zprávu”, nejzjevnější pravdy i nejnestoudnější nesmysly.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2163x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce