Drotkiewicz, Agnieszka: Paříž Londýn Dachau

Drotkiewicz, Agnieszka
Paříž Londýn Dachau

ukázka beletrie zahraniční

Kdo jsem? Tvá ex-přítelkyně. Nenacházím jinou odpověď. Hledám. Chci se najít ve svém pohlaví, přísahám. Pečlivě zkoumám ženskost, velmi pečlivě...

Paris London Dachau
Agnieszka Drotkiewicz: Paris London Dachau, Lampa i Iskra Boża, 2003

Dámské oddělení
Kdo jsem?

Tvá ex-přítelkyně.

Nenacházím jinou odpověď.

Hledám. Chci se najít ve svém pohlaví, přísahám. Pečlivě zkoumám ženskost, velmi pečlivě. Tu, která se lepí na řasy, tu, která je rozmazaná na rtech a po tvářích, tu, která se houpe na uších a visí okolo krku. Tu, která se vznáší ve vzduchu bez aldehydů. Hystericky hledám chůvu, tulím se ke každému úsměvu, můžu se štěstím počůrat z toho, jak je na mě tvoje máma milá. Dychtivě se dívám z očí do očí, na halenky a na podpatky, na úsměvy dračice, na celý tenhle modus operandi. Jako moralistní literaturu sbírám pohledy z pin-upů a hagiografii, životopisy královen a romány s volným proudem vědomí.

A tady je letmý přehled mých archetypů, ikon a symbolů víry.

Bess (Emily Watson) z Prolomit vlny. Moje katecheze, škola zasvěcení, celé dospívání a první osobní vzor ženskosti, který jsem brala vážně, moje první kmotra, která mě pronásledovala během mnoha dlouhých a osamocených návratů domů.

Emily Brontë. Jakéžto se v ní ukrývaly vášně a jaké peklo se muselo skrývat v oné na první pohled klidné dívce, napsal Jarosław Iwaszkiewicz do předmluvy k Na větrné hůrce. No právě. Noci sester Brontëových, manufaktura, šátek přes obličej a štupovat, a taky zhášet svíčku holou dlaní.

Maga, ženská hrdinka z Nebe, peklo, ráj. Postávat v malebných vratech, mazlit se s kočkami a dívat se na blyštivá sklíčka. Ztráta jakékoli soudnosti. Kupovat pestrobarevné zákusky a líbat se namísto čehokoli jiného.

Simone de Beauvoir, étos práce a heroický humanismus. Vstávat v sedm hodin ráno, kafe, a psát. A lakovat si nehty červeně.

Smilla Jaspersen. Neodolatelná eskymačka s kabelkou od Luise Vuitonna. Odhodlání. Energický hédonismus. Praktická pokora. Soběstačnost.

Florence Nightingale. Průkopnice moderních pečovatelek. Příliš mnoho energie v systému, láska musí stranou, obvazy, dělat ti obklady a vařit čaj. Mám službu, jsem tu a čekám.

Tvoje máma. Úsměv dračice, červená ústa a červené nehty, vždy v pohotovosti. Cigareta předtím, než vstane z postele. Samé protiklady. Sukně ke kolenům. Esence existence.

Sarah Jessica Parker. Overloaded, stylish, with a perfect sense of style.

Otrava smrtelnou dávkou estrogenu?

Pokud bych je měla jmenovat ve správném pořadí, jsou tyto ikony uspořádány do triády známé ze školy: teze, antiteze, synteze. Synteze. Skvělé propojení inteligence se smyslovostí, dokonalé propojení ženskosti a technologie, Leda atomica, jahody s cukrem na talířích od Rosenthala.

Nepřeváděj všechno na gender, řekla by Patrika.

Jenže já jsem teď tady. Here I am. Děvčátko ve věži ze slonové kosti, s heart of darkness v balíku.

Ženskost. Samé protiklady.

Můžu ukázat bibliografii. To vždycky zdůrazním. A pouze tužkou. Bonbonkem, leskem na rty.

Wisława Szymborska:

Cožpak není unavená? Ale kdeže, jenom trochu, vlastně docela hodně, ale to nevadí.

Milan Kundera:

Po tomto rozhodnutí došla k závěru, že nejlepší bude, když na onu potupu zapomene a bude dělat jakoby nic, načež se chovala naprosto nepřirozeně.

 

Oné vlezlé zimy v Auroře jsme s Albertem také mluvili o pohlaví a já mu povídala o všech těch protikladech, o citlivosti a spermatu. Ale na tom přece není nic, co by si protiřečilo: posolit, popepřit a můžeš konzumovat, řekl Albert. Načež se zašklebil, jsi taková doslovná a sprostá.

Doslovná a sprostá? Obskurní ukrajinská girl power à la Irena Karpa, kdepak jsi to tenkrát byl? Obskurní ukrajinská girl power, kterou bych teď tak potřebovala, jo, potřebovala. Odhodlané snědé sólistky, nevidím důvod snižovat úroveň. No reason at all. To mlčení a to pokřikování.

Všechny ony definice. A rady. To mám tak ráda. Šíleně. V salonu dáma a v taxi děvka, Alfred Hitchcock, zbožňuju ho. Nemusíš být vychrtlá, hlavně abys používala depilační strojek a konturační krém, Elle, Opravdová žena nikdy nevyjde na ulici bez kabelky, vox populi.

Ve všech oněch ženách hledám nějakou skulinku, čekám, až se rozbrečí, až se jim rozpije celý ten jejich make-up a ony začnou vyprávět, jak je někdy někdo opustil a jak se hrozně trápily, pekelně trpěly a chtěly se zabít, protože se plně oddaly milovanému chlapci, takže ztráta lásky pro ně byla úplně to samé co ztráta identity, že dokonce ani nevěděly, jak se jmenují, a bylo to sooooooo wroooooooong, so down, suicidal moods, fear of intimacity, centrum traumat, Sarah Kane, Roland Barthes, koncentrační tábor, jedním slovem k posrání, celkově k posrání, a dokonce i párty byla k posrání, a potom se vrátil, přilezl zpátky na kolenou a bylo to jako v reklamách Calvina Kleina, znovu budovali svou lásku v odéru drahých parfémů.

Přijímací pohovor
Muž a žena. Rozdíly a podobnosti. Jací jsou, jací by chtěli být? Odůvodni v bodech. (Maximální počet bodů za tento úkol: 10).

Integrály, diferenciály, faktoriál. Rozdíl. Dobyvatelé a krajkářky. Společný úplněk, sakrální sféra. Dobyvatel versus krajky. Úplněk. To stačí.

Pokračuj.

Rozdílnost spočívá v tom…

Vzpomínáš si, jak jsme seděli na zahrádce v Bráně u Varieté, tys pil pivo se šťávou, já měla zmrzlinový pohár „dame blanche“? „Jiný jezděj do Budapešti, do Bratislavy nebo do Vídně a já? Já tu sedím a ztrácím čas,“ řekl jsi. „Děkuju.“ „Ježíšmarjá, to si to musíš hned brát všechno osobně?“ „Hm, když to je těžký nic si z toho nedělat,“ opřela jsem si hlavu o ruku a začala přejíždět nalakovaným nehtem po obočí (Ty tvoje nalakované nehty, jestli si holčičko myslíš, že se tím nic nezmění, tak to pleteš, to se teda sakra pleteš!) , mohla jsem stejně tak dobře brečet jako začít vyprávět vtipy. Totální beznaděj. Míchala jsem lžičkou kaši ze zmrzliny a čokoládové polevy. „Moc bych si přála, abych pro tebe znamenala víc než nějaká Budapešť, Bratislava nebo Vídeň. Abys chtěl zůstat se mnou, to je jedno kde, a ne abys letěl do New Yorku.“ Komorní beznaděj, komorní láska. Báseň Paula Eluarda: Zoufalství nemá křídla, láska už jich pozbyla. A já jsem stále živý, jako mé zoufalství a jako má láska. „Já bych ale stejně vždycky radši odjel.“ „No, a v tom je právě mezi náma rozdíl.“

A v tom je právě mezi námi rozdíl, rozdíl mezi mužem a ženou. Na jedné straně dobyvatel, objevování no man´s land, Odyssea, teritoriální výboje, jen dál, rychleji, vite, vite, dépêchez-vous! překročit další hranice, faustovsko-prométheovský mýtus, syndrom hvězdy, kdo jako dítě utrhl hlavu sani, ten jako mladý pokoří kentaury, Idol, Velké divadlo, velká sláva, benefice, Magnificat, Metanarace a na druhou stranu malé příběhy, sněhové vločky, krajky, kvetoucí jabloně a já s tím nic neudělám, nemůžu si pomoct, protože je to hotová krása, je to krása, a poté, co jsem se s tebou milovala, už nemusím jet na poznávací zájezd na Mallorku, a ani nemusím mít nové boty Prady a šaty Sisley, nemusím jíst ani pít, žádné knihy, žádné světlo, můžu ležet na zemi v bytě na Ursynově, stačí mi jen tvůj dech, sama tomu nemůžu uvěřit, I can´t believe life´s so complex, when I just wanna sit here and watch you undress, a to je pravda, neboť pocit seberealizace po napsání práce z kulturní antropologie nemá nic společného s absolutním pocitem blaha, který jsem měla, když jsem ti dávala obklady na hlavu v penzionu u moře, tam nejspíš zafungovalo zlaté pravidlo to be in right place, at right time, ale to neznamená, že jsem hloupá a omezená, pochop ale, že to je prostě hrozně fajn, jsem celá rozechvělá z obavy před každým polibkem, že prostě nemám na nic jiného pomyšlení, nedostatek paměti v hardwaru, avez-vous compris?

Láska, láska mi tepala v zápěstí během toho jediného jara, které mělo smysl, jediného opravdového jara, onoho jara, kdy se mi veškerá zeleň na světě rozmazávala před očima, rozpouštěla se jako zmrzlina v našich ústech na náměstí Tarase Ševčenka, dodnes mám flashbacky jako z filmu Jeana-Luca Godarda, nejčastěji vidím nehty. Moje červené nehty na tvé hlavě, na krku, na ramenou a na zádech. A do toho estonské povídky o zabíjení holubů. Láska ve mně byla ontologicky všudypřítomná, chodila jsem po městě a cítila se bezpečně, obalená šelakem, nic se mi nemohlo přihodit. Jenom mě trochu zarazilo, když si řekl: je tu nuda. Takže přece jen ne hned najednou from her to eternity, nesmrtelnost, identita, úplněk, mystická jednota a vesmírné spojení. Možná leda tak Moravia a nuda, leda tak žárlivost a závist, sny o moci. Testosteron. Východ je východ, západ západ a nikdy se nepotkají. Žádná Evropská unie, žádné společenství uhlí a oceli, žádná přátelská porozumění, Rzecki umírá jako veterán a Wokulski hyne v troskách.

Tak vás přijímáme! Nashledanou v říjnu!

Nashledanou. V říjnu.

Ale myslela jsem na něco úplně jiného. A navíc pěkného.

Úplněk, měsíc a slunce, sakrální oblast, fyzická láska, jazyk mystiky je jazykem erotiky, majestátní milostná scéna.

Majestátní milostná scéna? Cesta do hlubin noci v lotyšském hotelu. Ikona dopoledního seriálu: na nočním stolku vedle postele leží zbytek večeře koupené na benzínce, čokoládky Geisha, voda bez bublinek, reklamní leták a cigarety. Já jsem ve vojenských barvách: na očích frou-frou, na tvářích a na puse ultimate seduction (ve výhodné substanci gelu). V televizi dávají „Thelmu a Luisu“. Nebojím se ani větru, ani závratí, velmi pomalu a pouze na vlastní riziko sunu svou ruku po tvém břiše. Bavíme se o „Rodu“, ty paroduješ Jiřího a já Alžbětu. Jiří, co to děláš? Jak jako co? Zachraňuju naše manželství. Umírám. Umírám smíchy, umírám kvůli horečce. Geena Davis lotyšsky naříká O, Dios! Jakápak já jsem lady Frigida, už jsem totálně mimo, a…

Ne.

Cože?

Dej tu ruku pryč.

Dávám ji. Pryč. A beru si poslední cigáro z tvé krabičky. Padá mi ramínko, padá listí. Moje teplota však neklesá. Krev ve mně bují. Obracím se k tobě zády. Kříž. Kříž jako symbol prohry.

Jak myslíš, říkám.

Nejde o to, co si myslím, ale o to, co se sluší a patří.

Říkám si, vidíš, Baško? Co se sluší a patří. Kříž jako symbol prohry se stává symbolem triumfu. Takhle to bylo. Pohrdání. A ostříhali jí vlasy a spálili ruce. Umřela na hnoji. Tady to máš, kráska dne za dva zloté (utěrky – 2 PLN), tady to máš. Vstanu a začnu chodit kolem dokola po pokoji. Kdo za to může? Kdo, no řekni mi, kdo z nás? Já, ale… Ale? Tohle je můj oblíbený přítel. Je takový… bývalý. Co, neurotická kráva? Ne, já mám ráda motiv lásky na spáleništi. Hm, takže… Neurotická kráva.

Marcin Świetlicki má takovou báseň, řeknu mu, začneme se nudit a pozabíjíme se už po týdnu, ale představ si ty klíny, které po nás zůstanou. Nebo tak nějak to je. Že budeme vyvádět v hotelových pokojích na posledním patře. A s jakou úlevou. Tak nějak to je. Ta báseň.

No, jak myslíš, řekneš mi a zhasneš světlo, nebo ho zhasnu já anebo oba dva zhasneme svoji lampičku. Začnu tě líbat. Over and over and over again. Ramena, krk, ruka, loketní důlek, paže, ramena, pod kolenem, znovu ramena, noha, stehno, dvakrát a potom ještě pětkrát a ještě stehno. Tvoje slipy od Calvina Kleina už leží pod topením. Poslouchám tvůj dech, slyším písně, různé písně, nevím, kdy se začínám modlit. Nemám žádné přání, modlím se. Za tebe, za život. Natáhnu ruku, až ke tvým ramenům, a dokonce tě snad i vezmu za ruku, ale jsme ve dvou světech, v baru bez hranic. Já – královna života, já – dárkyně tisíce všudypřítomných očí, já – kreditní karta nekonečnosti, já – věčně zelená rostlina, která roste ve sklenici vody.

Sans frontiers.

All is full of love. Kyrie eleison.

Takhle to bylo.

Já – schoulená u tvých nohou, když už bylo po všem, se ještě mazlím s tvým lýtkem, jazykem si opírám o patro, které je najednou nějaké cizí.

Chceš čokoládu? Ptáš se. Ne, díky, nechci čokoládu.

Nemůžu čokoládu. Prostě nemůžu. Přestaň, vždyť si před chvílí spálila spoustu kalorií, to ti nijak neublíží.

A vnímat chuť i vůni tvé kůže, pod ušima či v koleních důlcích. A vnímat ono zázračné splynutí, kdy ty vydechneš a já se nadechnu.

Natahuju po tobě ruce.

Dobrá, řekneš mi, když to teda tak moc chceš, udělám ti to. Udělám ti to tak, abys to už nikdy takhle nechtěla.

Bez polibku, bez jediného slova mi to děláš tak, abych to už nikdy takhle nechtěla, abych už nechtěla nic, jenom zapomenout.

Já nezapomínám.

Láska vypeckovaná z lásky, to je stále velká neznámá, stačí, že to je jako jít na náhodnou svatbu, brečíš, i když bys neměla. Já brečím, bezdůvodně ti brečím tváří v tvář, slzy padají na polštář, údivem, strachy, překvapením, překvapením…

A potom, na tom polštáři, s tváří, kterou mám přeci jen ponořenou do tvého náručí, dosáhnu satori. V tu chvíli vše pochopím, vše je tak, jak má být, všechno je v pořádku, slyším hlasatele, nejspíš je to Krzysztof Pieczyński, netrap se, Baško, netrap se, nic ti neuteče, tvůj milovaný si od tebe vezme to, co teď potřebuje, neměj strach, že to vyšumí, pohlídej si, jestli ho slyšíš, řekne: středně silnou, s citronem a prosím tě půl lžičky cukru, ani víc, ani míň, řekne: v šest, tam jako vždycky, sám si strčí tvoji ruku do kapes, zakloní ti hlavu a odtáhne svá ústa od tvých, abys neměla pochybnosti. A jestli to neudělá, tak to evidentně nepotřebuje, toť vše, klidně spi, Florence Nightingale, máš volno, jsi třída, dostaneš odměnu, kafe a sváteční mandarinky, nový ručník u příležitosti dne/dna žen, lanolinové mýdlo a kávový oplatek… A teď se uklidni, očisti se vatou, trochu to štípe, ale to je jedině dobře. Přepni lásku na standby, nanejvýš se na něj usměj, otoč se zády k obrazovce, jemný úsměv, jen trochu, přehnaná gesta ti škodí. A ticho tady bude, není zde potřeba tolika slov, silencio, silentium, ano, beze slov.

A někdy v tuhle chvíli mě přestaneš hladit po vlasech anebo možná jenom zpomalíš pohyb, a já si říkám, že jestli je tohle konec, tak ať už je to rychle za mnou a kolik mě toho ještě čeká?

Baško, řekneš.

No?

Uděláš mi „Sladkou chvilku“?

No jasně že jo.

Vydám se do kuchyně hledat „Sladkou chvilku“ s příchutí lesního ovoce. Tvou oblíbenou. Vyzkoušej také jiné příchutě, nabízí Dr. Oetker, malinovou, nugátovou, amaretto… Vyhýbej se jiným příchutím, nalévám vodu do konvice. Čekám, až se uvaří, dám si špetku „Sladké chvilky“ na jazyk, je štiplavá.

Mučednický model lásky, hm?

Tak proč potom nikdo nechápe to, že políbit muže na ústa je to samé co dostat kyslík?

Mučednický model lásky, hm?

Zapomeň.

Zlatá horečka, dárková obsese, hysterie velkomyslnosti, licitace, horror vacui, připalovat si cigáro o dolar, koupat se v šampaňském, skica o daru, barokní estetika velkých rozměrů, too much of good things could be wonderful, to všechno se mi promíchalo v žilách. Dávala jsem ti mé porce, dělala ti svačiny, nechávala jsem tě koupat se přede mnou, vytírala jsem po tobě koupelnu a dělala ti večeře: ikona, rituální příprava samičího pokrmu pro samce, sbírání plodů, vaření polévky, zřetelně rozdělené společenské role, americké příchutě.

Pekla jsem ti ty nejčerstvější koláče, polykala slzy, dělala ti kafe, víno a drinky se šampaňským, každý dárek musel být dražší než ten před ním, všechno to začalo dětským smíchem a skončilo u andělů z plamenů a ledu. Nosila jsem ti bonbony a pohledy (Co děláš? Jak jako co dělám? Pěstuju u tebe podmíněný reflex, abys měl radost z toho, že mě vidíš.) Kdysi dávno jsem pro tebe měla pouze volná odpoledne (co bych za to dala, aby se to všechno vrátilo), potom dárky z vlastní manufaktury, vybavení, vystřihovánky, perníčky odříkání, křehké těsto lásky, večeře o pěti chodech, větší část deky, více vzduchu, parfémy Dior Highier, šálu Burberry, slzy za větru, vysněný koncert: and it´s only you.

Voda začala vřít. No jo, už jdu.

Nemuselas ho míchat, řekneš. Zamíchal bych si ho sám. A líp.

Z originálu Paris London Dachau, který v roce 2003 vydalo nakladatelství Lampa i Iskra Boża, přeložila Bára Gregorová
Překlad vyšel v dubnovém čísle časopisu PLAV

Diskuse

Vložil: gfhk, 16.01.2010 05:53
Drotkiewicz, Agnieszka: Paříž Londýn Dachau
Ten sajrajt od Oetkera se jmenuje Sladky moment - zni to tak nejak vic "eckove" nez Sladka chvilka, bohuzel ://
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2203x

Inzerce
Inzerce