Zhruba před dvěma lety jsme si mohli v Hospodářských novinách přečíst krátkou zprávu, která referovala o úspěchu Ouředníkovy prózy Europeana ve Francii. Od doby, kdy Stručné dějiny dvacátého věku vyšly, byla tato esejistická knížka přeložena do jednadvaceti jazyků, což ji samo o sobě činí na české poměry výjimečnou. Patrik Ouředník (*1957) letos vydal další prózu Příhodná chvíle, 1855 a stejně jako její předchůdkyně je zprávou o dějinách a komice lidského počínání.

Patrik Ouředník, žijící od roku 1985 v Paříži, je do jisté míry zprostředkovatelem české a francouzské kultury, a to oběma směry – překládá jak z češtiny (Holan, Skácel, Holub, Wernisch, Zábrana, Hrabal), tak z francouzštiny (Rabelais, Jarry, Beckett, Vian). Kromě toho se věnuje psaní básní (sbírky Anebo, Neřkuli, výbor Dům bosého) a próz (Rok čtyřiadvacet, Europeana, rabelaisovský pastiš Pojednání o případném pití vína...) nebo osobité lingvistické práci (Šmírbuch jazyka českého, Aniž jest co nového pod sluncem). Zejména autorova slovesná tvorba nezabírá v knihovničce mnoho místa, přesto je velmi zevrubně myšlenkově opracovaná. Patrik Ouředník si v literárním prostředí získal pověst tvůrce, jenž do svého psaní promítá bohatou mezioborovou erudici.

Více beletrie 
Příhodnou chvíli, která je narozdíl od Europeán do historie přímo zasazena, Ouředník rozdělil na dvě – dalo by se říct – protichůdná vyprávění. V první části vypravěč, vzdělanec a volnomyšlenkář, píše roku 1902 důvěrný dopis milované ženě, ve kterém vykládá „příběh svého života“ a rozepisuje se o záměru založit v Brazílii anarchistickou osadu. Podle jeho vize v ní lidé měli žít rovnostářským způsobem – bez staré morálky, náboženských předsudků a tradičního řádu. Druhý vypravěč, jeden z dobrovolných účastníků akce, roku 1855 zprostředkovává pomocí deníku informace o samotné realizaci projektu: v jeho prvé části popisuje události z cesty po moři, v druhé pak nabízí čtyři variabilní, a přece v podstatě identická svědectví, jakým směrem se po půl roce pobytu projekt ubíral. Zatímco intelektuál a anarchista zastupuje dokonalou ideu nového života v čisté podobě, italský dobrodruh popisuje účastníky výpravy se všemi starými móresy, které si s sebou z Evropy přivážejí. Uskutečněný projekt je od samého počátku odsouzen k nezdaru a nikoho nepřekvapí, že odklonem od tradice osadníci místo vytouženého ráje naleznou jen vysílení a všeobecný úpadek hodnot.

Nikoli vědění, ale svoboda
Můžeme-li kontext Ouředníkovy prozaické tvorby nějak rámcově vymezit, pak lze říct že, v experimentu Rok čtyřiadvacet sehrálo roli pojetí vzpomínky, pravdy a jazyka – resp. vzpomínky, která se děje v reminiscencích dobového jazyka, nebo vzpomínky, která si v textu zakládá na „pravdivostní“ historické hodnotě, jež je zároveň autorem zpochybňována. Naproti tomu v Europeanách Ouředník upíná pozornost ke kolektivnímu vědomí a vědění, leč právě epistémé je jím posměšně suspendováno na zrelativizovaná vědecká mínění. V Příhodné chvíli, 1855 jde ještě o krůček dál, a zpodobňuje problém svobody, přičemž na Europeana přímo navazuje, a to zejména v druhé části, kde autor mimo jiné ukazuje, že osadníci nejsou schopni se domluvit ani na těch nejzákladnějších věcech, natož aby mohli jednat vůči sobě svobodně. Zde je pro Ouředníka místo, aby předvedl onu již osvědčenou komickou stránku věci: na palubě spolu koexistují mnozí národové, kteří, zejména francouzští komunisté, neustále svolávají nějaká shromáždění, aby ustanovili všelijaká pravidla, malicherně se dohadují o věcech materiálních nebo pseudoideologických. Zkrátka s blížící se pevninou zabředávají do takových rozporů podléhajících tradičnímu myšlení, že je jasné, že se tito lidé nemohou vymanit z okovů potencionální nesvobody, ani kdyby se odstěhovali na ostrov od mocnářské Evropy co možná nejvzdálenější.

Takto bychom mohli vyložit počínání osadníků zejména z pohledu intelektuála a anarchisty, prvního vypravěče. Jeho duchovní svět a neoblomná víra v lidskost budoucího počínání však kdysi podlehly citům dámy z jiné, patrně vyšší společnosti. A jak již bylo řečeno, nyní (roku 1902), po letech odloučení, podléhá jejímu „rozmaru“ a na její žádost píše onen dopis. Zde se vkrádá otázka, do jaké míry je tento, byť střízlivě uvažující jedinec zpodobněním romantického konceptu člověka, proti kterému, jak Ouředník naznačil v rozhovoru pro UNI (9/2005), má sám autor výhrady. Z pohledu osadníků bychom totiž mohli mluvit o odtržení prvního vypravěče od každodenní reality, vždyť oni sami se jen starají o naprosto přirozené materiální potřeby, a hlavně jsou vláčeni vnějšími okolnostmi (viz první věta deníku: „Do Paříže jsme přijeli s čtyřtýdenním zpožděním kvůli choleře“, s. 41).

Objevil se názor, že Příhodná chvíle, 1855 by měla být jakýmsi úvodem k Europeanám, neboť tato próza končí tam, kde Stručné dějiny dvacátého věku začínají. Pokud se českému čtenáři líbila předchozí kniha stejně jako francouzským kritikům, pak je na místě poznamenat, že Příhodná chvíle, 1855 opět těží z precizního autorova rukopisu, který je sice nezaměnitelný, snad jen tentokrát méně hravý a vynalézavý.