Saša Sokolov: Škola pro hlupáky. Prostor, Praha 2006, 280 stran

* * *
Ostatně jako by nestačilo, že jsem s ním pracoval na jednom ministerstvu, ještě jsme byli, a možná že jsme i dnes, sousedé na chatě, myslím tím sousedé v chatové osadě, ministrova chata stojí šikmo proti té naší. Jen z opatrnosti jsem tu použil dvě slova: byli a jsme, což znamená být, neboť – třebaže doktoři tvrdí, že jsem se už dávno uzdravil – dodnes nejsem schopen jasně a přesně posoudit cokoli, co je byť tou sebenepatrnější měrou spojeno s pojetím času. Zdá se mi, že v něm máme, myslím tím v čase, nějaký galimatyáš, zmatek, nic není takové, jak by mohlo být. Naše kalendáře jsou příliš konvenční a číslice, které jsou v nich vepsány, nic neznamenají a nejsou, stejně jako falešné peníze, ničím podložené. Proč je například zvykem myslet si, že za prvním lednem následuje druhý leden, a ne hned osmadvacátý? Copak mohou vůbec dny následovat jeden za druhým, to je nějaký básnický nesmysl – řada dní. Žádná řada dní neexistuje, dny přicházejí, kdykoli si prostě usmyslí, a stává se, že jich přijde i několik najednou. A taky se stává, že den dlouho nepřichází. Pak žije člověk v prázdnotě, ničemu nerozumí a jenom se trápí. A ostatní také, také se trápí, avšak mlčí. Chtěl bych ještě říct, že každý člověk má svůj zvláštní, žádnému druhému nepodobný, kalendář života. Drahý Leonardo, kdybyste mě požádal, abych sestavil kalendář svého života, přinesl bych vám list papíru se spoustou teček: celý list by byl pokryt tečkami, všude samé tečky, a každá ta tečka by znamenala jeden den. Tisíce dnů – tisíce teček. Neptejte se mě však, jaký den odpovídá té či oné tečce, nic o tom nevím. Neptejte se mě také, k jakému roku, měsíci či věku života jsem svůj kalendář sestavil, neboť nevím, co zmíněná slova znamenají, a ani vy sám, když je vyslovujete, nevíte, co znamenají, stejně jako neznáte takovou definici času, o jejíž pravdivosti bych nezapochyboval. Upokojte se! Ani vy, ani já, ani nikdo z našich přátel není schopen vysvětlit, co rozumíme tím, když uvažujíce o času časujeme sloveso být a dělíme přitom život na včera, dnes a zítra, jako by se ta slova od sebe lišila významem, jako by nebylo řečeno: zítra – to je jen jiné jméno pro dnes, jako by nám bylo dáno porozumět jen malé části toho, co se s námi odehrává zde, v uzavřeném prostoru nevysvětlitelného zrnka písku, jako by všechno, co se zde odehrává, je, jeví se, existuje – doopravdy, ve skutečnosti bylo, jevilo se, existovalo.Drahý Leonardo, nedávno (v tomto okamžiku, v brzké době) jsem plul (pluju, budu plout) na pramici po veliké řece. Do té doby (poté) jsem mnohokrát pobýval (budu pobývat) na tomto místě a dobře znám jeho okolí. Bylo (je, bude) velmi hezké počasí, a řeka tichá a široká, a na břehu, na jednom z břehů, kukala kukačka (kuká, bude kukat), a ta kukačka, když jsem přestal (přestanu) veslovat, abych si odpočinul, mi odkukala (odkuká) mnoho let života. Ale to bylo (je, bude) z její strany hloupé, protože já jsem si byl zcela jist (jsem si jist, budu si jist), že pokud jsem ještě nezemřel, tak zemřu velmi brzy. Ale o tom kukačka nevěděla, a musíme předpokládat, že můj život ji zajímal daleko méně než ten její mě. A tak jsem přestal veslovat, a když jsem jakoby počítal své roky, položil jsem si několik otázek: jak se jmenuje tahle k deltě mě unášející řeka, kdo jsem já, unášený, kolik je mi let, jak se jmenuju, jaký je dnes den a jaký je ve skutečnosti rok, a také: loďka, tady je loďka, obyčejná loďka – ale čí? a proč právě loďka? Vážený mistře, to byly jednoduché, ale tak trýznivé otázky, že jsem nebyl schopen odpovědět ani na jednu z nich a myslel jsem si, že mám záchvat stejné dědičné choroby, jakou trpěla moje babička, bývalá babička. Neopravujte mě, schválně jsem použil slovo bývalá místo zesnulá, pochopte, zní to lépe, měkčeji a ne tak beznadějně. Víte, když byla babička ještě s námi, ztrácela někdy paměť, stávalo se to obvykle tehdy, když se dlouho dívala na něco neobyčejně krásného. A tak jsem si tenkrát na řece pomyslel: kolem dokola je jistě mnoho krásy, a proto jsem stejně jako babička ztratil paměť a nejsem s to odpovědět si na ty nejjednodušší otázky. Za několik dní jsem jel k doktorovi Zauzemu, který mě léčil, a poradil jsem se s ním, požádal jsem o radu. Doktor mi řekl: víte, přítelíčku, stalo se vám bezpochyby totéž co vaší babičce. Vykašlete se na ten venkov, řekl, přestaňte tam jezdit, co z toho máte? Ale, pane doktore – řekl jsem – je tam hezky, tak hezky, chci tam zase. V tom případě, řekl – a sundával si přitom, nebo možná že nandával brýle – vám zakazuji, abyste tam jezdil. Já jsem ho však neposlechl. Podle mého patří k té kategorii chamtivců, kteří sami rádi pobývají na nádherných místech a přáli by si, aby tam kromě nich nikdo jiný nejezdil. Samozřejmě jsem mu slíbil, že z města nikam neodjedu, ale jakmile mě propustili, hned jsem odjel a bydlel jsem na chatě po celý zbytek léta, a dokonce i kousek podzimu, dokud na zahradách nezačali pálit spadané listí a část spadaného listí neodplula po naší řece. V ty dny se udělalo venku tak nádherně, že jsem nemohl vycházet ani na verandu: stačilo, abych se podíval na řeku a uviděl, jaké všemi barvami hrající lesy jsou na tom norvegovském břehu, a hned jsem začínal plakat a nebyl jsem schopen se sebou nic udělat. Slzy kanuly samy od sebe, a já jsem jim nemohl říci: dost; a uvnitř jsem byl neklidný a vzrušený (otec nakázal, abychom se s matkou vrátili do města – a my jsme se vrátili), ale to, co se stalo tenkrát, na řece, v loďce, se víckrát neopakovalo – ani v létě, ani na podzim, vůbec nikdy od té doby. Samozřejmě, že můžu něco zapomenout: věc, slovo, příjmení, datum, ale pouze tehdy, na řece, v loďce, jsem zapomenul všechno najednou. Jak tomu dnes rozumím, tak ten stav nebyl vůbec stavem, v jakém bývala moje babička, ale nějakým jiným stavem, mým vlastním, doktory možná zatím neprobádaným. Ano, nebyl jsem schopen si odpovědět na položené otázky, ale v podstatě to vůbec neznamenalo ztrátu paměti, to by se dalo ještě snést. Drahý Leonardo, všechno bylo daleko vážnější; a to: nalézal jsem se v jednom ze stádií zmizení. Víte přece, že člověk se nemůže ztratit okamžitě a naprosto, nejprve se proměňuje v něco, co se od něho liší svou formou a podstatou – například ve valčík, ve vzdálený, sotva slyšitelný večerní valčík, to znamená, že se ztrácí částečně, a teprve potom se ztrácí naprosto.

koupit knihu: www.kosmas.cz