Cunningham, Michael: Vzorové dny

Cunningham, Michael
Vzorové dny

ukázka beletrie zahraniční

Uniklo jí to. Nikdo ji z ničeho nevinil, ale nemělo jí to uniknout. Všichni přece tvrdili, že ona patří k té zázračné hrstce, k těm, kdo slyší varovné cinknutí skutečných úmyslů, jako když v dálce uhodí kladivo hřebík na hlavičku, ať je řeč volajícího jakkoli květnatá, ať je hrozba sebevíc nepravděpodobná. Ale jí to uniklo...

Vzorové dny
Michael Cunningham
Specimen Days, Farrar, Strauss & Giroux, New York, 2005

Dětské tažení
Uniklo jí to. Nikdo ji z ničeho nevinil, ale nemělo jí to uniknout. Všichni přece tvrdili, že ona patří k té zázračné hrstce, k těm, kdo slyší varovné cinknutí skutečných úmyslů, jako když v dálce uhodí kladivo hřebík na hlavičku, ať je řeč volajícího jakkoli květnatá, ať je hrozba sebevíc nepravděpodobná. Ale jí to uniklo. Když brala ten telefonát, myslela si: bílý kluk, stejně dobře vyspělý dvanáctiletý jako dětinský patnáctiletý, standardní technocvok; sedí někde v páchnoucím dětském pokoji, který ho žádná síla na světě nepřiměje uklidit, kolem něj plno kelímků od coly a dálkových ovladačů; bledý, lasičkovitý vyděděnec, jemuž chybí pružnost v hlase i v těle, který vypadá ušmudlaně i v těch vzácných chvílích, kdy je čistý, který má jednoho dva kamarády přesně stejné, jako je sám, a s nikým jiným nemluví, samozřejmě kromě rodiny, protože tomu se vyhnout nemůže, a své malé partičky podobných šílenců, s nimiž sdílí soukromý jazyk a slovník pokoutních vášní a sklon k tomu trávit tolik času, kolik je jen v lidských silách, v šerých předměstských pokojících ozářených kradmým světlem obrazovky a páchnoucích bosýma nohama, propocenou vlnou a starým spermatem.
Tenhle kluk v nejrůznějších vtěleních byl na preventivní jednotce běžným zjevem. Byli jako samostatná rasa – poďobaní desperádíčkové, napůl šílení hormony a samotou, kteří drželi v jedné špinavé ruce ptáka a v druhé mobil. Na tomhle hovoru nebylo nic zjevně neobvyklého, neobjevil se žádný náznak nebezpečí. Nebo si to aspoň myslela. Pamatovala se na to přinejlepším nejasně. Žádné podrobnosti o cíli nebo zbraních, jen ten puberťácký hlas tvrdící, že sejme nějakýho obyčejnýho týpka, protože lidi, lidi jsou – co dělají lidi špatně, řekni mi to – ničej svět, poserou, na co sáhnou – a máš na mysli někoho určitého, nějakého konkrétního člověka, kterého chceš sejmout? – to je přece jedno, no ne, jsme jeden jako druhej – pro nás ne, my si to nemyslíme – no ale pro svět jo, v geologickým čase je to fuk – na koho jsi naštvaný, já myslím, že máš na někoho vztek, je to tak? – ne, ty to nechápeš, já nemám na nikoho vztek, já prostě někoho pošlu do vzduchu a myslel jsem, že bych to měl někomu říct.
Cvak.
Cat označila hovor modře a poslala ho dál do soukolí. Pak, o tři dny později, uslyšela někde v hlavě ono cink, když přišlo hlášení. Výbuch na rohu Broadwaye a Cortland, kousek od zřícených Dvojčat, přinejmenším jeden člověk na hadry, dva další nepotvrzení a možná ještě víc. Mezitím mluvila s desítkami dalších možných pachatelů; například s chlapíkem, který tvrdil, že se vydává za gaye a chodí do barů pro homosexuály, kde jiným mužům sype do sklenic jed a pomáhá tak odstranit pár těch, co vycucávají mízu ze Stromu života. Mluvila s postarším Hispáncem, který hodlal rozsekat mačetou personál veřejné knihovny, té hlavní, jestli nepřijdou rychle na to, kdo to o něm na stránkách knih píše urážky. Začala si zase dělat seznámky. Snažila se toho zvyku zbavit. Ale když zavěsil muž, který chtěl rozporcovat knihovníky, uvědomila si, že na Post-It lístek napsala mikrofixem:
Knihy škodí
Zabít neškodné
Nové koště?

Nebylo to bláznivé. Byly to její poznámky. Psycholožka si musí dělat poznámky. Její byly, pravda, občas trochu nezvyklé. Zmačkala Post-It a zahodila ho. V současném klimatu by nebyla moc nadšená, kdyby někdo našel zrovna tahle slova napsaná její rukou. No a – ano, byla pravda, že ani jí samotné se moc nelíbila představa, že si docela neuvědomovala, co dělá. Možná by ji Simon měl na pár dní někam odvézt. Třeba by po dávce pláže a jídla na pokoj, po dávce čistého, neředěného Simona přestala být tak napružená. Ten jeho chytrý mobil by mohla hodit do příboje, kdyby na to přišlo. Nebo utopit ve své piña coladě.
Když ta zpráva přišla, Cat zaslechla cinknutí, ale na ten hovor se přesně rozpomenout nedokázala. Vybavilo se jí to, až když za hodinu přišlo dodatkové hlášení s podrobnosti. Na hadry byli dva, ne jeden, a pokud nevyjde najevo ještě něco nového, vypadá to, že ten, co se skoro vypařil, byl obalený výbušninami. Toho druhého identifikovali jako Dicka Hartea, majitele stavební firmy, která se podílela na obnově World Trade Center; prsteníček jeho levé ruky i se snubním prstenem se našel v semaforu pro chodce.
Ano. Prostě někoho pošlu do vzduchu, myslel jsem, že bych ti to měl říct. Panebože.
Cat si vyhledala své hlášení a upozornila Peta Ashberryho. Jestli to byl tenhle kluk, tak jí to uniklo.
Odmítla Petovu nabídku, aby šla domů dřív. Zůstala po zbytek dne na svém místě a čekala na hlášení, jestli na místě činu našli ještě něco. Mluvila s mužem, který hodlal vypálit Starbucks (konkrétní provozovna nespecifikována), protože tam zaměstnávají černý kurvy. (Ona mu dle předpisů nesdělila, jakou barvu kůže má sama, ale telepaticky toho syčáka uhranula.) Mluvila i s jiným mužem, který měl slovanský přízvuk a hodlal zabít místostarostu (proč zrovna místostarostu?) protože, přinejmenším podle toho, co z něj dostala, než zavěsil, mu to prostě připadalo jako zajímavá zábava.
Všechny tužky uložila do zásuvky, na stole neměla ani jedinou. Bylo to trochu jako odnaučit se kouřit.
Pete přišel do její kóje pět minut před pátou. Byl veliký jako regál kartotéky a přibližně stejně zajímavý. Byl to ale slušný člověk a svoje problémy nesl statečně. Jeho žena ztrácela zrak; dcera se provdala za člena nějakého ekokultu, který ji s sebou odvlekl do Kostariky, aby tam žili v dutém stromě.
"Co je?" zeptala se Cat. Neměla náladu. Měla by trochu sklopit hlavu – bylo koneckonců docela možné, že jí to uniklo – ale kdyby se teď začala omlouvat a být hodná a poslušná, kdyby se začala chovat jako člověk, který potřebuje odpuštění, mohlo by se stát, že už nikdy nedokáže být znova sama sebou. Jestli chtějí, aby byla pokorná, tak ať si trhnou nohou.
Peter stál ve vchodu (říkat tomu dveře se nedalo; bylo to prostě místo, kde se její kóje metr a půl na dva přelévala dál mezi zářivky) se stisknutými rty. Peter byl v preventivní jediný bratr. Kůži měl jako lakovaný mahagon, vlasy nesourodě krásně stříbrošedé. Když se tvářil přísně a soustředěně, byla by se mu dala pod horní ret strčit plechovka a stisknout nos; zafungoval by jako otvírák.
"Mají levé předloktí," řekl. "Mají půl sportovní boty s půlkou nohy uvnitř. Je to kluk."
"Panebože."
"Na tohle si radši sedni. Ten kluk došel k tomu chlápkovi, objal ho a odpálil se."
"Objal ho?"
"Podle svědků ano. Bílý kluk, na sobě baseballovou bundu, vypadal úplně obyčejně. To říkají oba spolehliví svědci. Objetí viděl jen jeden z nich."
"Do prdele."
"Do prdele."
"Kdo to je, ten Dick Harte?" zeptala se.
"Spekulant. Ne zrovna Don Trump, ale velká ryba. Jeden z těch, co zvedají mrakodrapy do mraků."
"Nějaká levárna?"
"Zatím ne. Žil na Great Neck s manželkou číslo dvě. Pár dětí, pár psů. Však víš."
"Myslíš, že toho kluk znal?"
"Doufám."
Všichni v to doufali. Všichni se teď zrovna v duchu modlili, aby se ukázalo, že ten kluk byl nemanželský syn Dicka Hartea, nebo že spolu souložili někde v parku na Great Neck, nebo něco takového. Hlavně ať to není náhodná oběť.
"Kruci."
Pete řekl: "Nevíme, jestli to byl ten kluk, co tě volal."
"Hm. Jenže já mám takové tušení."
"No, řečeno upřímně, já taky. Chceš si poslechnout ten pásek se mnou?"
"To bych hrozně ráda."
Šla s Petem po chodbě do audiostudia. Pete se cestou zastavil v kuchyňce pro šálek pozdně odpolední kávy, teď spíš už břečky ze dna konvice, se čtyřmi tabletami sladidla. Cat zdvořile odmítla. Vešli z Petem do audia, což podle jejího názoru byla ta nejméně nepříjemná místnost v budově. Bylo tu o deset stupňů chladněji a ne tak nemilosrdně ostré světlo. Sedli si do šedých křesel potažených syntetickým plyšem. Aaron jim vyhledal příslušné místo na pásku. Pete stiskl tlačítko.
Dobrý den. Tady Cat Martinová. Stejně jako každý, i ona nesnášela zvuk vlastního hlasu ze záznamu. V její hlavě nezněl tak ploše, tak drsně. Sama sebe slyšela zodpovědně a zpěvně, zastřeně, trochu jako mladou Ninu Simone.
Haló? To byl on, ten hrdelní chlapecký hlas, ničím výjimečný. Nervózní, trochu ječivý, tak třináct let. Ty jsi policajtka?
A ty se jmenuješ?
Volal jsem policii a oni mě přepojili na tebe.
Co pro tebe můžu udělat?
Nic. Pro mě nemůžeš udělat vůbec nic.
Chudák jeho matka určitě slýchala tahle slova od chvíle, co puberta z jejího sladkého chlapečka udělala podivného, páchnoucího, věčně naštvaného tvora. Už si někde nějaká matka začala dělat starosti?
Tak proč tedy voláš?
Chci ti něco říct.
Co mi chceš říct?
Ticho. Uměla si ho docela dobře představit, hubeného vyhoněného zoufalce s pokojem plným plakátů z akčních krváků, jak sbírá odvahu. Nic neobvyklého, vůbec nic.
Já někoho pošlu do vzduchu.
Koho?
To ti nemůžu říct.
Proč myslíš, že mi to nemůžeš říct?
Lidem se to musí zarazit.
Proč si to myslíš?
Musíme začít znova.
A chceš to zarazit někomu určitému?
Na tom nezáleží komu.
Záleží na tom. Proč myslíš, že nezáleží?
Myslím jako že na tom nezáleží společnosti. Jaké společnosti?
Co pro ni všichni pracujeme.
Pro koho pracuješ?
Ty pro ni pracuješ taky.
A ta společnost chce, abys někomu ublížil?
Ty si myslíš, že jsem cvok, co?
Myslím, že máš vztek.
Prosím tě, nemluv se mnou jako se cvokem. Na jednom člověku nezáleží. Jednomístný čísla v těch davech nic neznamenají.
Ty chceš ublížit někomu, kdo ubližuje tobě. Je to tak?
Nemůžu s tebou mluvit.
Ale ano, můžeš. Řekni mi, jak se jmenuješ.
Patřím k rodině. Jmen jsme se vzdali.
Každý má jméno.
Chtěl jsem jenom, aby to někdo věděl. Myslel jsem, že o tak bude lepší.
Pro koho lepší?
Nemám nikam volat.

Do prčic. Tady to bylo.
Tohle všechno můžeš vyřešit a nikomu přitom neublížit. Řekni mi, jak se jmenuješ.
Nejsem nikdo. Jsem už mrtvý.

Cvak.
Tak tohle tedy doopravdy podělala. V momentě, kdy se volající zmínil o někom dalším, byla to automaticky červená. Když někdo tvrdil, že dostává instrukce od přítele, od Ježíše, od sousedova psa nebo vysílačkou, jejíž vlny přijímá plombami v zubech, okamžitě se hovor dostal do vyšší třídy nebezpečnosti. Tohle bylo sice dost vágní – nemám nikam volat – ale i tak. Měla ho nechat víc mluvit, neměla tak tlačit, aby jí řekl jméno.

Přeložila Veronika Volhejnová
Text pro zveřejnění na stránkách iliteratura.cz poskytl PWF

 

koupit knihu: www.kosmas.cz

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4325x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce