Chwin, Stefan: Hanemann 1

Chwin, Stefan
Hanemann 1

ukázka beletrie zahraniční

O tom, co se stalo čtrnáctého srpna, jsem se dozvěděl velmi pozdě, ale ani Matka si nebyla jistá, jestli se všechno seběhlo tak, jak se o tom mluvilo u Steinů...

Hanemann
Stefan Chwin: Hanemann, přeložil Petr Vidlák, Host, Brno 2005, 192 stran

Čtrnáctého srpna
O tom, co se stalo čtrnáctého srpna, jsem se dozvěděl velmi pozdě, ale ani Matka si nebyla jistá, jestli se všechno seběhlo tak, jak se o tom mluvilo u Steinů. Pan Kohl, který pracoval v budově Anatomie od okamžiku založení Institutu, mluvil o celé záležitosti velmi nerad; jeho úcta k lidem v bílých pláštích přehozených přes oblek z kvalitní anglické vlny, k lidem, kteří hedvábným kapesníkem s monogramem otírali skla brýlí ve zlatých obroučkách, byla skutečně příliš velká na to, aby...

Skla od Zeisse, otíraná klidnými, pomalými pohyby ve vestibulu vrátnice... V létě se na nich usazoval žlutý pyl lip kvetoucích v Delbrück-Allee vedle budovy Anatomie, kde se studený vzduch ze stinného evangelického hřbitova mísil se suchým borovicovým vzduchem vanoucím od morénových pahorků. V osm zastavil před vchodem do Institutu černý daimler-benz, potom z tramvaje přijíždějící od Langfuhru vystoupila skupinka dívek oblečených v černých šatech, po několika minutách chůze podél hřbitovní zdi vešly dívky na vrátnici, a potom do bloku E, kde si oblékly modré zástěry s ramínky překříženými na zádech a bílé čepce... Takže ani Kohl nevěřil tomu, co uslyšel od Alfreda Rotkeho, pomocníka z Anatomie, jenž — svou bronzovou pletí se podobal elysejskému stínu — probíhal podzemními chodbami v gumové zástěře a vždycky hledal něco mezi měděnými vanami, v nichž se prala bílá prostěradla používaná jako pokrývka stolu s mramorovou deskou, dlouhého stolu na kolečkách — obdélníkového, studeného na dotek a vždy trochu vlhkého stolu umístěného pod velkou kruhovou lampou s pěti mléčnými žárovkami v sále IX v přízemí budovy v Delbrück-Allee 12.

Přestože by paní Steinová mohla přísahat, že všechno se seběhlo přesně tak, jak se o tom mluvilo, pan Kohl, jenž lehce pokýval hlavou a přimhouřil oči, v nichž se každou chvíli zaleskly ironické jiskřičky, se na ni díval pouze s pocitem nadřazenosti, kterým ji samozřejmě nechtěl urazit, ale co mohl dělat jiného, když jako zasvěcený věděl více a paní Steinová by se stejně nedala přesvědčit. Špička bílého deštníku ťukala po stezce, když paní Steinová scházela z mola v Glettkau na chodník u gasthausu a říkala panu Kohlovi:

„Vždyť to nemohlo být jinak. On to musel udělat. Bylo to silnější než on. Musíme mu odpustit...“ „Musel?“ — pan Kohl zdvihl obočí. Jestli se všechno skutečně stalo tak, jak se o tom mluvilo, atmosféra budovy Anatomie s řadou prosklených dveří, v nichž drnčela průhledná okénka s duhovým leskem a smaltované tabulky s názvy sálů majících slavnostní ráz gotických sarkofágů, ticho, v němž gumové podrážky pomocníků měkce pleskaly po zeleném linoleu a zvuky posunovaných niklových kotlů a plechových nádob přicházející z podzemí připomínaly hudbu velké kuchyně — všechno působilo natolik znepokojivě, že to pan Kohl nechtěl ještě zdůrazňovat něčím, co je nepochopitelné a nanejvýš pochybné. A pokud navíc byla pravda to, co uslyšel od Alfreda, s nímž se koncem září náhodou setkal u Kaufmanna na Dlouhém nábřeží, pan Kohl považoval za nejlepší, když bude moudře mlčet, protože na událostech, o nichž mluvili, bylo něco, čemu nerozuměl, i když za svůj život toho viděl dost, jako třeba při ústupu z Met nebo během obklíčení Štrasburku, kdy se lidé, které — jak si do té doby myslel — dobře znal a o nichž by nikdy neřekl křivého slova, najednou změnili, jako by z jejich tváří slezla kůže a odhalila vlhké, lesklé zuby. Proto velmi dobře věděl, že je možné se změnit, ale na druhou stranu ne tak hodně a ne tady, v budově v Delbrück-Allee 12!

Kdyby se něco takového stalo některému studentovi nebo například asistentu Martinu Retzovi, ano, kdyby se něco takového přihodilo právě Retzovi, pan Kohl by pouze chápavě pokýval hlavou nad křehkostí lidské povahy a slabostí nervů — ale Hanemann? Určitě i on měl svá tajemství, jež ani pronikavé oči lékařů vybavených Bleulerovými myšlenkami nedokázaly odhalit (a co teprve oči vrátného, který zpoza mléčného skla viděl jen tmavou siluetu a světlé vlasy, a potom ruku odevzdávající klíč od sálu IX), ale přece proměna duše musí mít své meze a to, co se mohlo stát mladíkům, kteří sem přicházeli vábeni vášní poznání hlubin anatomie z Thornu, Elbingu a dokonce až z Allensteinu, se nemohlo přihodit někomu, kdo zde působil tak dlouho, a i dříve — jak se říkalo — pracoval v nejedné nemocnici u Moabitu, kde prý vykonával praxi u samotného Ansena.

Takže čtrnáctého vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že dojde k něčemu mimořádnému. Studenti se pomalu scházeli, beze spěchu usedali do svých dubových lavic přede dveřmi s gotickým „A“. Syn Ernesta Mehla, majitele velkoobchodu s železem v Marienwerderu, v bezvadně ušitém saku z hladkého kordu, se cvikrem v ruce, v botách ze žluté kůže, přišel už několik minut po druhé spolu s Günterem Heneckem, synem majitele velkoobchodu s bavlnou a smíšeným zbožím na ostrově Špejchar, potom se k nim připojili ostatní — Alfred Rotke si však bohužel nedokázal vzpomenout na jejich jména. Hovořili tiše, ale bylo zřejmé, že tlumeným smíchem, jenž ustával, když se podívali na dveře Hanemannovy pracovny (za nimiž však stále nikdo nebyl), že tím opatrným, nervózním smíchem chtějí potlačit vnitřní neklid, přestože nikdo z nich zde nebyl poprvé.

Proto nemluvili nahlas, spíše šeptem — tichými výkřiky — a asistent Martin Retz, vždy když procházel chodbou s potřebnými nástroji do sálu IX, slyšel jen jednotlivá latinská slova prokládaná vulgární němčinou a frázemi z operet (soubor Heinricha Mollerse z Hamburku, jenž navštívil město před týdnem, zanechal mnoho pěkných vzpomínek). Přede dveřmi se smaltovanou tabulkou, na níž se černala řada gotických písmen, bylo stále více lidí. Hůlky s bílými a mosaznými hlavicemi, zastrčené do stojanu ozdobeného železnou lilií, se leskly v tmavém koutě za dubovou ohrádkou, a na černém věšáku, nad světle zelenými obkladačkami imitujícími zelený mramor, schly pláště s kapičkami mlhy zachycenými na knoflících. Pod obloukovou klenbou se chvěla nervózní ozvěna hlasitějšího smíchu, utichajícího ve chvílích, kdy z podzemí zazněl zvuk posunovaných měděných van, dunění vlhkých plechů a cinkot niklových nástrojů.

Hanemann — říkala paní Steinová — se objevil na schodech několik minut před třetí. Studenti vstali a uctivě odpověděli na pozdrav. Za okamžik se na chodbě objevil asistent Martin Retz ve svém příliš velkém saku s kostěnými knoflíky, vonící kolínskou vodou Riedlitz, a přestože šel stejně důstojně jako Hanemann, nebylo v něm nic, co by ostatní nutilo sklonit hlavu.

Martin Retz... Paní Steinová ho mnohokrát viděla na konci mola v Zoppotu, jak s tváří obrácenou k moři stál u zábradlí a vypadal jakoby nic a nikoho nevnímal, i když za letního a dokonce i podzimního odpoledne vládl na molu, promenádě u Kasina a můstcích čilý ruch. Melancholickou náladu v něm nejspíš vyvolávaly stále živé vzpomínky na matku, která s očima upřenýma do stropu několik týdnů umírala v nemocnici na Luční, aniž by slyšela otázky syna, jenž ji často navštěvoval s kyticí, ale muž se přece nesmí tak snadno vzdát! Když se paní Steinová, která měla ve zvyku i v chladných dnech kolem čtvrté odpoledne chodit s dcerami na molo, aby mohly na vlastní kůži poznat ozdravné účinky větrné lázně, blížila k hrázi, na okamžik přerušovala ódy na životodárné vlastnosti jódu a odpovídala na tázavé pohledy dívek znepokojených pohledem na štíhlého muže v tmavém saku s kostěnými knoflíky, jenž stál na konci mola a bez ohledu na vítr foukající do vlasů hleděl na tmavý obzor. Říkala: „Děvčátka moje, pan Retz je melancholik“ — což znělo jako varování i hrozba.

Takže Martin Retz byl „melancholik“ a to, co tvrdil o Hanemannovi, muselo být nevyhnutelně prodchnuto melancholií, která — o tom paní Steinová nepochybovala — dodává falešný lesk všemu, nač myslíme. Byl „melancholik“ — Hilda Wirthová, u níž Retz bydlel na Am Johannisbergu a která ho každé ráno budila opatrným klepáním na prosklené dveře, by určitě tato slova potvrdila. Protože kdo jiný by s sebou vozil v černém kufříku malý sádrový odlitek tváře neznámé dívky podobající se perlové mušli, zabalený do kousku králičí kožešiny a stojící na polici mahagonové kredence, odlitek, jejž Wirthová zahlédla jednoho dne v Retzově pokoji. Proč by někdo tak klidný a rozhodný a tak velmi dbající, aby se kravatová spona hodila ke sponkám manžetových knoflíčků, postavil na kredenc tu bílou sádrovou tvář, na níž přitom nebylo nic zvláštního — obyčejný sádrový odlitek tváře neznámé dívky, která mohla být jeho mladší sestrou, i když jí určitě nebyla? (Je vůbec možné paní Wirthovou, i s jejími bohatými životními zkušenostmi, vinit z toho, že nevěděla o podobných sádrových tvářích zdobících salony a ložnice v tisících domech v Alsasku, Lotrinsku a Dolním Sasku, o střední Francii nemluvě?)

Čtrnáctého srpna, několik minut po třetí, kdy prostěradlo sklouzlo z tváře dívky, jež byla před několika hodinami přivezena do budovy Anatomie, Martin Retz překvapeně vydechl: ta tvář byla tak podobná té... A pokud on spatřil to, co spatřil, bylo vůbec možné, aby Hanemann neviděl totéž? Ano, Martin Retz mohl odpřísáhnout, že v okamžiku, kdy plátno sklouzlo z tváře mrtvé dívky, Hanemannovy oči ztratily svůj lesk. Mohlo se to snad stát jinak? Mohl by snad někdo, kdo alespoň jednou v životě spatřil tvář Neznámé ze Seiny, spící obličej ze sněhobílé sádry, zůstat v takové chvíli lhostejným?

„Ten Retz se úplně zbláznil“ — paní Steinová nedokázala skrýt svou netrpělivost, když Marie, její neteř z Thornu, opakovala přesně slovo od slova to, co Retz říkal o čtrnáctém srpnu. Nevěděla snad od Alfreda Rotkeho, jak se všechno odehrálo doopravdy? Pokud Hanemann skutečně stáhl ruku v okamžiku, kdy plátno sklouzlo z bílé tváře dívky ležící na mramorovém stole, nebylo to přece proto, že ta tvář mu připomínala nějaký sádrový odlitek, který v Retzovi probouzel pocit hluboké melancholie!

Pomocník Alfred Rotke, který si ten den dobře zapamatoval — protože si přece nelze nezapamatovat něco, co se stalo tak náhle a boří všechno, co jsme si dosud mysleli o jemném předivu vztahů mezi tím, co je skutečné, a tím, co je možné —, si však nezapamatoval, jak vypadala Hanemannova tvář právě v onom okamžiku. Pohlcen vlastním údivem sledoval pouze to, co se objevilo na mramorovém stole několik minut po příjezdu sanitky, z níž policisté vynesli tělo zabalené do pogumované pokrývky přichycené koženými řemeny k nosítkům. Zelená sanitka přijížděla ke vchodu do budovy Anatomie několikrát za den. Bouchání dveří, rychlé kroky, křik. Byli přivoláni pomocníci z budovy E. Zanedlouho celá Akademie věděla, že kolem deváté se u mola v Glettkau potopila malá výletní loď Stern, plující na trase Neufahrwasser — Zoppot. Toto neštěstí (na této lince nebylo první, protože 12. srpna 1921 se nedaleko přístaviště v Glettkau srazila loď Urania patřící Společnosti veslařů s remorkérem z Neufahrwasseru) upoutalo pozornost komisaře Wittberga ze stanice v Zoppotu, protože když byl pomocí plovoucího jeřábu bratrů Himmelových vytažen trup Sternu, v důstojnické jídelně nalezli tělo muže, jehož jméno se vyskytovalo v policejních kartotékách.

V případech, kdy se objevoval i sebenepatrnější stín podezření, komisař obvykle zamířil do Hanemannova Institutu. Černý daimler-benz přijížděl na Lessingstrasse 17. Hanemann, který uslyšel zvuk automobilu zastavujícího před bránou, vzal svůj tmavý plášť, rychle sešel před dům, kde už na něj ve voze čekal asistent Retz — odpočatý, s bílým kapesníkem v kapsičce saka; šofér otevřel dveře a za okamžik vjelo černé auto do Kron­prinzallee, aby za dalším viaduktem odbočilo směrem k Langfuhru. K podobným případům byl Hanemann přizván už několikrát, onoho dne proto přijal výzvu bez jakéhokoli vzrušení. Katastrofa sice vzbudila velký rozruch (ještě téhož večera vyšly ve zvláštní příloze Volksstimmu šokující podrobnosti nehody), avšak pro Institut anatomie to byla jen jedna z mnoha událostí, s nimiž měli její zaměstnanci co do činění takřka každý den. Dokonce ani asistent Retz, jehož duše byla už mnohokrát vystavena těžkým zkouškám a kterého potopení Sternu určitě silně zasáhlo, neprojevil žádné známky neklidu, když jeli alejí do centra města a míjeli domy v Langfuhru, železniční most na Magdeburger Strasse a jízdárnu, a Retz přitom svým zvučným hlasem hovořil o případu, jehož vyřešením byli pověřeni.

Prý — říkal Retz — se mezi oběťmi neštěstí objevil někdo, kdo — jak naznačovala jistá fakta — zemřel ještě před potopením Sternu (na základě této spekulace, vytvořené očitými svědky pozorujícími vyprošťování ostatků z potopeného trupu lodi, někteří novináři zbrkle vyvodili, že nehoda Sternu nebyla nešťastnou shodou okolností, ale měla zakrýt stopy něčeho důležitějšího, pachatel se však zmýlil ve výpočtech a zemřel spolu se svými oběťmi). Takže případ, jejž měl Hanemann objasnit, se nijak nelišil od případů, na nichž běžně pracoval, a komisař Wittberg z policejní stanice v Zoppotu, stejně jako komisaři z hlavního města, s nimiž Hanemann dosud spolupracoval, mohl být klidný, že se všechno vysvětlí a pochybnosti — pokud se nějaké pochybnosti vůbec objeví — nijak nenaruší stanovení přesné diagnózy potvrzující zjištěné poznatky.

Když se daimler-benz blížil k budově Anatomie, zatímco se vysoké lípy, vrhající stín na evangelický hřbitov, rychle míhaly za okénkem na levé straně automobilu, pomocník Alfred Rotke pomalu vjížděl do sálu IX s dlouhým stolem s mramorovou deskou, na němž leželo tělo zavinuté do pogumované pokrývky, vjížděl do něj velmi opatrně, aby stůl nenadskočil na mosazném prahu oddělujícím lednici od sálu. Bílé gumové zástěry s kovovými sponami už čekaly na věšáku u dveří, stůl přijížděl pod kruhovou lampu s pěti žárovkami, v plechových nádobách pod oknem odpočívaly poniklované nástroje, a když pomocník Rotke rozsvítil (vždy přitom zamhouřil oči), na schodech už bylo slyšet kroky. První šel Martin Retz, za ním scházel po žulových schodech a zároveň si sundával svůj tmavý plášť Hanemann. Retz mu podal zástěru, Hanemann zapnul kovovou sponu, dlaněmi vyrovnal bílou gumu na prsou, mrknutím přivítal pomocníka Rotkeho, a když všichni přistoupili ke stolu, přikázal snížit lampu, aby soustředěné světlo pěti žárovek osvítilo to, co leželo na mramorové desce.

A potom — pomocník Rotke si ten okamžik dobře zapamatoval — Hanemann několika tahy uvolnil uzly na řemenech, které stahovaly plátno, a odhalil tvář, ale pomocník Rotke si dobře zapamatoval pouze Hanemannovy ruce, jen jejich klidné, trpělivé a zručné pohyby, když řemeny povolily a pokrývka se rozevřela, nezapamatoval si však, jak v tom okamžiku vypadala Hanemannova tvář, zapamatoval si pouze dlaně osvětlené ostrým jasem pěti mléčných žárovek, ruce, které se odtáhly, když pogumované plátno sklouzlo z hlavy Luisy Bergerové. Na šíji, těsně pod bradou, tmavl tenoučký růžovofialový proužek. Vlasy byly mokré.

Takže čtrnáctého srpna — paní Steinová nedokázala skrýt rozčilení — čtrnáctého srpna se stalo to, co se stalo, a žádné melancholické nálady asistenta Retze (jehož vyzáblá postava znamenala vážné ohrožení pro každou rodinu mající tu čest vychovávat dcery) by neměly nikoho mást, protože příčina — jasná a drásavě bolestná — se skrývala právě zde. Pomocník Rotke, jehož slova bylo podle některých zapotřebí přecházet mlčením (musí být slova prostého člověka pokaždé přijímána s oním povýšeným pokrčením ramen, jímž vítáme víru ve světě silných a čistých citů?), přece viděl všechno.

Studenti, kteří mlčky obklopovali stůl s mramorovou deskou, netušili, proč Hanemann náhle přerušil ohledávání, takže se jen tázavě dívali jeden na druhého, ale tvář asistenta Retze neprozrazovala vůbec nic, co by mohlo potvrdit jakoukoli opatrnou domněnku. Takže stáli v tichosti ve svých zástěrách z gumy podlepené plátnem a čekali na nějaké gesto, které by zahnalo jejich neklid, a když se už zdálo, že napětí poleví, protože Hanemann pokynul rukou, aby Retz dělal svou práci, a Retz rukou v gumové rukavici sáhl do nádoby pro lesklé nástroje, potom vatou namočenou v růžové kapalině potřel břicho ležící dívky — od hrudní kosti k pupku (pupku, v němž se dosud blyštila kapka vody) a skalpelem přiloženým ke kůži vedl pomalý řez dolů, v tom okamžiku Hanemann odvrátil zrak, a aniž by si sundal zástěru, odešel ze sálu. Asistent Retz vedl pozorně nástroj a v otevírajícím se těle odhaloval tmavě červené pahorky pokryté fialovými žilkami, pomocník Rotke stále hleděl na dveře a poslouchal Hanemannovy vzdalující se kroky na schodech, avšak teprve když byly sepnuty spony a nastal čas na Hanemannova slova, jenž obvykle po takové přípravě vzal do ruky skleněnou hůlku, kterou ukazoval v nitru otevřeného těla místa zobrazená na velkých tabulích rozvěšených po zdech sálu IX, a asistent Retz, který na moment přerušil práci, požádal Alfreda Rotkeho: „Řekněte, prosím, profesoru Hanemannovi, že spony jsou nasazeny“, teprve tehdy všichni přítomní pochopili, že Hanemann už budovu Anatomie opustil.

Ani tmavý plášť visící u dveří nemohl jejich jistotu zviklat.

 

© Petr Vidlák

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3019x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce