Aw, Tash: The Harmony Silk Factory

Aw, Tash
The Harmony Silk Factory

recenze beletrie zahraniční

Tash Aw pochází z Malajsie, vystudoval práva na Carbridgeské univerzitě, žije v Londýně a v roce 2005 vydal svou prvotinu, The Harmony Silk Factory, která se dostala do širších nominací Bookerovy ceny a zároveň obrdržela Whitbreadovu cenu za literární debut.

Rozbitá zrcadla Tashe Awa
Tash Aw: The Harmony Silk Factory, Fourth Estate, 2005, 352 stran

V eseji The Indian Writer in England, jedné z mnoha, kterou Salman Rushdie za více než třicet let své kariéry napsal, autor vzpomíná na emoce, které v něm kdysi dávno vyvolal pohled na fotografii rodného domu, jež ostatně dosud visí v jeho pracovně. Ta stařičká černobílá fotografie způsobila, že se Rushdie začal blíže zabývat pomíjivostí lidské paměti a především otázkou, do jaké míry je možné jednotlivé střípky lidských osudů a historií znovu poskládat. Podle jeho slov je lidská paměť velmi podobná onomu černobílému obrázku, je také jednobarevná, bledne, ztrácejí se z ní nejen barvy, ale i detaily a některé zásadní vzpomínky. Když se pak autor po čase vrátil do Bombaje a viděl opět na vlastní oči místo z fotografie, došlo mu v plné síle, jak moc by chtěl vdechnout život všemu, co bylo tak strnule zachyceno na fotografii. Nechtěl ale vytvářet podobně vybledlý a neexistující obraz reality, chtěl jít v Proustových šlépejích a oživit ztracený čas, ve vší barevnosti a dokonalosti. Byla by to sice jeho verze reality, jedna z mnoha milionů verzí, možná by obsahovala i četné chyby, ale třeba by byla podstatně věrnější než ostatní pokusy dogmaticky zachytit minulost. Lidské bytosti nejsou podle něj stejně schopné jiného vidění než fragmentárního, staví pouze na nejistých střípcích paměti, dětských bolístkách, novinových výstřižcích a náhodných poznámkách. Proč tedy nevystavět vlastní verzi historie na podobném principu, proč se nepokusit slepit dohromady ono rozbité zrcadlo, byť se již některé kousky nenávratně ztratily a bude je třeba nahradit? Je nasnadě otázka, co mohou mít společného debutující autor Tash Aw a literární gigant Salman Rushdie. Na první pohled zdánlivě nic.

Tash Aw pochází z Malajsie, vystudoval práva na Carbridgeské univerzitě, žije trvale v Londýně a v roce 2005 vydal svou prvotinu, The Harmony Silk Factory, která v témže roce získala hned dva cenné literární skalpy – dostala se do širších nominací Bookerovy ceny a zároveň obrdržela Whitbreadovu cenu za literární debut. Ve stejné kategorii obržel Tash Aw letos další ocenění – tentokráte jako nejlepší debutující autor zemí Commmonwealthu. Až doposud nijak zjevná podobnost. Rushdieho literární začátky nebyly v žádném případě tak jednoznačné, nehledě na to, že první velké ocenění mu přinesl až jeho druhý román Děti půlnoci. Když se však hlouběji zamyslíme nad hlavními tématy Rushdieho románů, dobou, do které je ve většině případů situoval, objevíme konečně, co jsme hledali.

Téma historie, kterým se Rushdie zabýval v úvodní citaci, je společné nejen těmto dvěma autorům, ale bezezbytku valné většině současných post-koloniálních či multikulturních autorů. Snad u každého z nich bychom nalezli alespoň jeden román vracející se zpět v čase - ať již do doby koloniální či období bezprostředně po vyhlášení nezávislosti. Takto Amitav Ghosh mapuje ve své historické epopeji Skleněný palác před a poválečné dějiny Barmy, Salman Rushdie poválečný Pákistán a Indii (Hanba, Děti půlnoci), Arundhati Royová se snaží vykreslit indický venkov druhé poloviny 20.století a Hari Kunzru ve svém Impresionistovi staví proti sobě dva neslučitelné světy – koloniální Anglii a kolonizovanou Indii. Napsat román situovaný do historie není pro anglicky píšící post-koloniální autory zrovna lehký úkol. Zaprvé je nutné odstranit stále přetrvávající imperiální patos, jenž na jednotlivých bývalých koloniích ulpěl, také je nutné vybočit z řady stovek autorů popisujících zlatý věk britského kolonialismu. Na stranu druhou je nezbytné zbavit se hořkosti, kterou desetiletí nadvlády ještě stále v mnohých obyvatelích vyvolávají, a zárověň i radikálnosti, která byla typická především v dobách budování národní a kulturní svébytnosti jednotlivých zemí. Jak tedy co nejvěrohodněji popsat něco tak citlivého, jako je historie vlastní země, obzvláště pokud ji popisujete zvenku z pohledu člověka trvale žijícího mimo vlast, navíc v samém srdci bývalého impéria a ještě k tomu píšícího jiným než rodným jazykem? Abychom dostali uspokojivou odpověď, musíme se opět vrátit k Rushdiemu a jeho černobílé fotografii.

Stejně jako vybledlá fotografie a její klamavá ztrnulost vyprovokovaly velkého spisovatele k neotřelé literární metodě, jak se s historií vypořádat, tak se podobná fotografie stala základem vyprávění malajského autora Tashe Awa. Awův hrdina Jasper se teprve po otcově smrti začne zabývat otázkou, kdo vlastně jeho otec byl a za jakých okolností přišel na svět on sám. Ani na jednu otázku nezná jasnou odpověď, může se jen dohadovat, jediné, co je dle jeho vlastních slov jisté, je, že smrt vymazala veškeré stopy, veškeré vzpomínky, co kdy existovaly. Jasper se proto pokouší rekonstruovat vlastní minulost, ať již na základě záhadné poloviny fotografie rodičů, ze které kdosi neznámý odtrhl svou vlastní podobiznu, či pomocí matčina deníku, který mu po mnoha desetiletích předal na otcově pohřbu záhadný anglický stařec.

Po vzoru některých moderních literárních děl je román tak trochu neoriginálně rozdělen do třech částí - v každé z nich dostává prostor jedna ze stěžejních postav, aby čtenáří předložila svoji verzi příběhu, ne vždy zcela úplnou. Jejich výpovědi dodávají chybějící části do rozbité mozaiky života Jasperovy rodiny těsně před jeho narozením.Teprve po doplnění posledního chybějícího článku dostaneme obraz v takové podobě, která nám umožní alespoň částečně pochopit, jak se stalo, že se původně chudý a nevzdělaný Jasperův otec Johnny Lim stal zámožným obchodníkem s textilem, jak se mu podařilo dostat se do rodiny místní intelektuální honorace a především, jakou roli sehrál ve velmi zmatených osudech země okupované během druhé světové války Japonci.

První hlas patří samotnému Jasperovi. Vrací se ve svém vyprávění do útlého dětství, které strávil pouze s otcem, odtržen od každodenní reality a především od matčiny rodiny. Snaží se objektivně rozluštit hádanku, kdo byl onen muž, který ho vychoval, do jaké míry bylo jeho chování za války čestné a hlavně, zda si vůbec zasloužil obdiv a nehynoucí úctu místních lidí. V druhé části promluví nečekaně záhadná Snow, Jasperova mrtvá matka. Její deník není jen hlasem ze záhrobí, pro Jaspera je to především úplně první setkání s matkou, jejím životem a názory. Uvědomuje si, jak zoufale málo o ní věděl, jediná vybledlá fotografie mu nemohla o matce prozradit nic víc, než jak asi vypadala. Teď má v rukou její tajný deník a díky jeho nebývalé otevřenosti mu před očima ožívají události podzimu 1941, které netrvalo poznamenaly nejen život jeho rodičů, ale i dalších zúčastněných. Jedním z nich je Peter Wormwood, Angličan, který se namísto odpoledních whiskeyových dýchánků v koloniálních klubech zcela neanglicky spřátelil s místním podvodníčkem Johnny Limem, zamiloval se do jeho ženy Snow a po mnoha dlouhých desetiletích už jako stařec nad hrobem jejich synovi poodkryl záhadu jeho zplození. Wormood je ostatně pro post-koloniální román velmi atypickou postavou – zamiluje si Malajsii natolik, že se ani během války nevrátí do vlasti, naopak, zůstane zde až do své smrti. Závěr svého života tráví v místním domově důchodců a do posledních chvil bojuje proti koloniálním přežitkům a snaží si na poslední chvíli splnit dlouholetý sen o vybudování velké tropické zahrady.

Klíčovou roli sehrává ve vyprávění všech jmenovaných jediná událost z podzimu 1941 – výlet, který podniknou manželé Limovi, Peter Wormwood, další Angličan Honey a záhadami obestřený japonský válečný tlumočník Mamoro na bájné ostrovy The Seven Maids. Pro manžele Limovy to má být opožděná svatební cesta, pro ostatní vítané zpestření života v okupovaném území. Cesta se však poněkud zvrhne. Z pouhého prázdinového výletu se stane až mytická pouť za smyslem života a především za odhalením pravých podob všech zúčastněných. Až existenciální nádech této části románu si v ničem nezadá s Goldingovým Pánem much či mnohem současnější Pláží Alexe Garlanda. Jednotlivé scény nejsou možná tak vypjaté jako ve zmiňovaných dílech, ale přeměna tropického ráje na past a proměna jednotlivých lidí je v Harmony Silk Factory neméně působivá. Awova hra s historií a pokus rekonstruovat válečné období malajských dějin na osudech jedné zvláštní rodiny postrádá onu lehkost, se kterou Rushdie či Amitav Ghosh dokázali směšovat realitu a fikci, vážné a tragické s fantaskním a komickým. Aw pouze použil obdobnou metodu – jeho hrdina snaží se na základě strohých a zavádějících útržků poskládat původní obraz – několika lidských osudů a jednoho historického období. Nepracuje však tolik se skutečností, že slepený obraz již nemůže být nikdy totožný s oním původním, bere svůj konečný produkt mnohem vážněji než oba zmiňovaní autoři, kteří povýšili hru a nedokonalost nad strohá a zdánlivě pravdivá fakta.

Druhým problémem tohoto literárního debutu je nevěrohodnost některých postav a zápletek. Jen těžko se chce věřit, že by mohly za druhé světové války vedle sebe tak lehce koexistovat dvě nepřátelské mocnosti – po Malajsii by se klidně procházeli Angličané a Japonci by jim to bez jakéhokoliv odporu umožňovali. Stejně tak je i vykreslení některých situací příliš zidealizované – už jen srovnání s Ghoshovým líčením průběhu války v nedaleké Barmě v románu Skleněný palác vyvrací Awovo harmonické pojetí. Zároveň se autorovi nepodařilo plně využít všech možností, které mu nabízela volba tří vypravěčů, tří hlasů, které teprve postupně stírají prach, jenž sedl na deník a jedinou hmatatelnou vzpomínku, kterou Jasper v rukách měl - onu poničenou zažloutlou fotografii. Na několika místech totiž jejich líčení Aw nelogicky utne a bohužel už čtenáři mnohé nedořečené záležitosti později nevysvětlí. V románu tak najdeme několik nejasností, které by přímo volaly po dalším rozpracování. Možná je to autorův záměr. Možná chtěl nechat na čtenářovi, aby si ono nevyslovené a nevysvětlené domyslel sám, chtěl snad, aby si vytvořil vlastní verzi událostí a aby nepřebíral pasivně to, co mu on jako autor naservíruje. Je tak na každém, aby si další osudy hrdinů ze zbývajících útržků poskládal sám. I v tom je síla prvního románu Tashe Awa. Není samozřejmě formálně ani obsahově dokonalý, je však originální a svůj, což je rozhodně příslibem do budoucnosti. Pokud se Tash Aw rozhodne pokračovat ve zdárně zahájené literární kariéře, zřejmě se bude na co těšit.

Vyšlo v Týdeníku A2.

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 109 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

55%čtenáři

zhlédnuto 1896x

Inzerce
Inzerce
Inzerce